1 Korintským 14, 1 – 4.20 – 25 (1 čtení: Izajáš 55,1–6)
Držte se lásky a usilujte o duchovní dary, nejvíce o dar prorocké řeči. Vždyť kdo ve vytržení mluví jazyky, nemluví k lidem, nýbrž k Bohu, a nikdo mu nerozumí. Je puzen Duchem, ale to, co říká, zůstává tajemstvím. Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení. Kdo ve vytržení mluví jazyky, mluví k svému užitku, ale kdo mluví prorocky, mluví k užitku církve. (…) Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí. V Zákoně je psáno: ‚Jinými jazyky a ústy cizozemců budu mluvit k tomuto lidu, ale ani tak mě nebudou poslouchat‘, praví Hospodin. Mluvení jazyky není tedy znamením k víře, nýbrž k nevěře, prorocká řeč však nevede k nevěře, nýbrž k víře. Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění a všichni by mluvili ve vytržení, a přišli by tam lidé nezasvěcení a nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte? Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován, vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: “Vskutku je mezi vámi Bůh!”
I.
Pavel v celém tomto textu napomínal Korintské: sbor nemá být výlučný, exkluzivní klub: těch, kteří si zakládají na tom, že při svých bohoslužbách mluví v jazycích. Ve zvláštním, ostatním nesrozumitelném jazyku, kterým takový člověk chválí Boha. Takové projevy doprovází křesťanství až dodnes. Za projev ryzího křesťanství je považují tzv. letniční křesťané, letniční církve. My (nejen) evangelíci jsme k tomu spíše zdrženliví. Pavlův text dává této zdrženlivosti zapravdu. I když jen částečně – Pavel nepochyboval, že takové projevy mohou být duchovním darem od Boha. Vyslovují skryté boží pravdy. Ty jsou však pro lidi okolo nesrozumitelné. A v tom nás, střízlivé evangelíky, vyzývá k uznání takových jevů. Pavel říká: i tento zvláštní projev víry je darem od Boha. Ale ne tím hlavním. Je jedním z darů Ducha.
Co má přednost: proroctví. To neznamená hned věštění budoucnosti. I když se budoucnosti také týká. To znamená srozumitelné vyslovení Božích tajemství do konkrétní situace jednotlivce či sboru. A ta Boží tajemství – to je především dobrá zpráva o Bohu, co přišel na svět v obyčejném člověku, byl zabit a třetího dne vzkříšen. O Bohu, který byl a je mezi námi. Který se zná naši situaci, rozumí nám, miluje nás a svou lásku nám dává.
Dar proroctví není úzce vázán jen na určité vybrané lidi – na proroky. Každý se může, stát svým bližním prorokem. Dnes i zítra. Prorocká řeč něco s druhými dělá. Má podle Pavla tento účinek: Ty, kteří již Boží lásku poznali, napomíná. Povzbuzuje. Utěšuje. A ty, kteří stojí zatím vně: ty motivuje k poznání a přijetí Boha. A také vede k hlubšímu sebepoznání. Člověk díky této řeči poznává věci skryté v jeho srdci. A Pavel naznačuje: takový člověk poznává, že církev je místo, kde je přítomen Bůh. A rád se k takovému společenství přidá.
Více než jindy si dnes uvědomujeme, jaký to je zázrak a nesamozřejmá věc, když se člověk, když se ho boží láska dotkne, k církvi takto přidává. Aniž by ho k tomu tlačil strach či lidské zvyky.
II.
Pavel spojuje prorocký dar se srozumitelností. Církev má být srozumitelná navenek i uvnitř. Porozumět a být srozumitelný – to dá leckdy zabrat. Skoro každý to zná ze svého života. Některá povolání obzvláště, třeba učitelé, pedagogové. I faráři. Ale třeba i rodiče. Jak něco sdělit dítěti, aby tomu skutečně porozumělo? A nejen aby „poslechlo“. Aby se něco naučilo. Aby pochopilo podstatu věcí.
Pavel vyzývá korintské, aby nebyli jako děti. Ve svém myšlení. Ve svém uvažování a ve své praxi nemají být Korinťané nedospělí. Nemají se nechat uhranout jednostrannostmi: právě jen oním mluvením v nesrozumitelných jazycích. Nemají tento jeden z darů Ducha stavět nade všechno. Dítě má pro Korintské být jen v jednom vzorem: „ve zlém buďte jako nemluvňata.“ Ve vychytralém praktikování zla: v tom má být člověk nezkušený jako dítě.
Pavel klade důraz na zralé, dospělé, nedětské myšlení. Projevem lásky k druhým je srozumitelné myšlení a mluvení. Být srozumitelný – už to slovo naznačuje, že být srozumitelný (sobě, druhým lidem) vyžaduje užívání rozumu.
S rozumem se to samozřejmě může přehnat. I v církvi. Tak jako s mluvením jazyky. Na úkor citu, na úkor intuice. Na úkor prožívání. To, když člověk uteče před životem do jednostranného teoretizování. I naší církvi se leckdy vyčítá, že se příliš soustředí na rozum. Že nám, při bohoslužbách třeba, není rozumět, protože jsme příliš intelektualističtí, složití. A ne že by na tom – sebekriticky musím uznat- nebylo leccos pravdivé.
Ale rozum, to není jen rozum vědce, teologa či filosofa. Těch, kteří když něco říkají – tak jim většina často nerozumí. Ale jen úzký okruh zasvěcených. Rozum můžeme chápat docela široce – všechno to, co nosíme v nitru, čím uspořádáváme skutečnost. Skrze co chápeme svět okolo sebe. Čím rozumíme sobě, lidem a Bohu. A rozum: to je také to, čím si představujeme, jak by skutečnost mohla a měla být. S rozumem souvisí i fantazie, obrazotvornost. To, čím předjímáme budoucnost. Čím vytváříme vize budoucnosti.
Rozum užíváme každý den. A zvláště tehdy, když narazíme na nedorozumění. Zralost potom je, když rozum zapojíme do úsilí o překonání nedorozumění. Když si člověk musí ujasnit: Je pravda, co říkám? Je to v souladu s Boží pravdou? Rozumím tomu sám? A komu to říkám? Rozumí slovům, která užívám? Co si on pod týmiž slovy může představovat? A dále: V jaké životní situaci se nachází ten druhý?
III.
Pavel vybízí Korintské, aby zapojili svůj rozum, a uměli se vcítit do druhých, do jejich situace druhých. Aby byli empatičtí. Aby se uměli podívat z druhé strany na to, jak to může vypadat, kdyby všichni z nich při bohoslužbách mluvili ve vytržení a pozoroval by je náhodný návštěvník bohoslužeb. Pavel jim napovídá: ti, kdo přicházejí z vnějšku, si budou myslet, že Korintští zešíleli. Lidi zvnějšku jejich nesrozumitelnost odpudí je to, nezanechá to na těch lidech žádnou stopu. Nepromění je to.
Umět se podívat očima druhého, pochopit jeho svět, to je známka zralosti. I když s ním nebudeme souhlasit, nebo ho dokonce budeme muset odmítnout. To samozřejmě není snadné. Dá to práci. Ale pro život církve, a vůbec celé společnosti je toto klíčové.
Pavel měl vizi církve, kde se uplatňují různé prorocké dary. Kde se lidé i přes své odlišnosti, nebo právě pro ně, doplňují. Církev nemá být výlučným klubem jedné skupiny. Ani intelektuálů, kteří rádi přemýšlí. Ani těch, pro něž je důležitá hlavně tradice, a kteří leckdy mluví jen tzv. církevní kananejštinou, jak se žertovně někdy říká. Ani lidí, kteří zdůrazňují především city, emoce, jednoduchost či extatické projevy. V církvi se mají rozvíjet, doplňovat, vyvažovat všechny duchovní dary a naladění.
Církev je zvláštní společenství. Musí v ní žít pospolu mnoho velmi různých lidí. Které odlišuje mnohé. Třeba i zkušenost s Božím promlouváním. Ve společnosti mohou a jsou od sebe lidé odděleni svými zájmy. I mimo církev se samozřejmě lidé snaží o propojování. A snad je to jeden z velkých odkazů křesťanství v naší kultuře – úsilí o porozumění, jednotu, smíření rozdílného. Ale církev toto úsilí o vzájemné porozumění má „v popisu práce“. Má to jako výslovný úkol. Před kterým může prchat, opomíjet ho. To se sice děje často. Ale také se děje i opak. A to je vždy něco zázračného: když se sebou dokážou spolužít lidé velmi odlišní. Které navzdory tomu pojí víra, že je mezi nimi Bůh.
Zakončím pasáží z letošního letničního kázání Zdeňka Bárty. Kéž toto platí (nepřestává platit) pro naši církev i náš sbor. Ale i přeneseně pro naši společnost: „Církev by měla být tím prostředím, kde najde každý svůj domov, kde mu ostatní porozumí a přijmou jej. Není to nic samozřejmého – církev vlastně z lidského hlediska má všechny předpoklady k neporozumění. Bohatí, chudí, vzdělaní, méně vzdělaní, všechny generace, různé náhledy na výchovu, na život, různé tradice atd, atd. Církev je to prostředí, kde by lidské přirozené vazby nemusely vůbec fungovat, protože přirozené prostě nejsou. Jednota v Duchu Svatém je dar, který není vůbec automatický.“