2 Korintským 13, 11–13 (1. čtení: 2 Korintským 12, 1-12)
Nakonec, bratři: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Pozdravte jedni druhé svatým políbením. Pozdravují vás všichni bratři. Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.
I.
Pavel se na konci dopisu korintským křesťanům loučí přátelsky. Z hlediska přirozeného běhu světa by měl hodně důvodů končit své psaní zahořkle. Nebo třeba naštvaně. Vzájemné vztahy Pavla a Korintských totiž nebyly vůbec idylické. V prvním dopise řešil jejich vzájemné konflikty, vzájemné rozdělení tohoto sboru. V tomto druhém dopisu jim zase musel domlouvat, protože Korintští Pavla nerespektovali jako apoštola. A to proto, že do sboru pronikly jacísi „superapoštolové“, kteří se zdáli Korintským asi více charismatičtější než on a jeho evangelium o vzkříšeném, ale ukřižovaném Kristu. Dopis, který našemu oddílu předchází, se proto také někdy nazývá „dopis psaný v slzách“. Pavel zde s jistou ironií hovoří o svých kvalitách, o své síle. Ta ovšem spočívá v jeho slabosti a útrapách, jimž je vystaven. Ta slabost má svůj původ v Kristově kříži.
Pavel končí dopis přátelsky. Ne že by i emoce zklamání a dotčenosti z jeho dopisu nebyly znát. Ale navzdory tomu všemu dopis končí povzbuzením. A ta povzbuzení se týkají vzájemných vztahů. Vztahů navzájem a vztahu k Bohu. Mají se povzbuzovat, žít mezi sebou v pokoji a radosti. A mají také tyto své vztahy stvrzovat znamením – „svatým políbením“. Polibek je mnohovrstevnatý čin. Nemusí být jen výrazem lásky a náklonnosti, ale i zrady, či společenské podřízenosti (líbání ruky vrchnosti). Svatý polibek bylo starokřesťanské znamení vzájemného odpuštění a pečeť jednoty sboru jako Boží rodiny. A Pavel vyzývá k polibku také proto, aby se stal jedním z léků na obnovu jejich vztahů mezi sebou, ale i s Pavlem a Bohem samotným. A jako by jim v přátelské závěru svého dopisu Pavel posílal na dálku také takový polibek. Nejen svůj, ale i ten Boží.
II.
Dopis končí větou, kde je vedle sebe zmíněn Ježíš Kristus, Bůh a Duch svatý. Mluví se o zdroji nové kvality těch vztahů: milostivém Bohu lásky a pokoje, který je duchovně přítomen u věřících. A jedno z míst v bibli, z něhož se postupně rozvinula nauka o Svaté Trojici. Nauka, která způsobila mnoho přemýšlení, i mnoho hádek, mnoho vylučování z církve, ale i odmítání pro nesrozumitelnost. Jak v církvi, tak i mimo ni. Jeden významný myslitel ji prohlásil za nerozumný výmysl, z něhož není možné si vzít cokoliv pro praktický život.[1]
Nemyslím si to. Nauka o svaté trojici má mnoho významů, není úplně snadné jí porozumět. Ale jedno podstatné říká, co je srozumitelné: že my lidé nemůžeme žít jinak než ve vztazích. I když jsme a cítíme se sami, i když tu zrovna není nikdo, koho bych se mohl dotknout, koho políbit, ať „svatě“, ať jako potvrzení partnerského vztahu: vždy jsme ponořeni do pletiva vztahů. I těch zpackaných, těch na než bychom nejraději chtěli zapomenout. Je vyjádřením slavné biblické věty: Není dobré, aby člověk byl sám! (Gen 2,18)
O mezilidských vztazích se dá hovořit z nejrůznějších úhlů pohledu. Podívejte se třeba do nejnovějšího čísla Českého bratra, který se vztahům věnuje. Mezilidské vztahy jsou složitá věc: partnerské, mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli, vztahy v politickém a ekonomickém životě. Vztahy mezi lidmi můžou být úzké, distancované, hluboké i povrchní.. Musí se na nich pracovat, potřebují údržbu. Mnoho humanitních věd je má za předmět studia a také odtud čerpáme mnoho moudrosti a praktických rad, hlavně psychologie.
III.
A není se čemu divit, že i teologie se vztahy zabývá. Nejen z hlediska morálního, etického. Ale právě proto, že vztahy jsou něco zcela základního v Božím stvoření. Člověk nemůže žít jinak než ve vztazích. Protože je Božím obrazem. A je Božím obrazem tím, že Bůh sám v sobě je vztah, vztahové bohatství.
Proto je tak důležitá myšlenka, že Bůh je osoba, osobní. Myšlenka Boží trojice – říká, že Bůh je jednota tří Božských osob. Které jsou ve vzájemném intenzivním vztahu. Vztahu lásky, vztahu vzájemného dávání, braní, prostupování. Které si dávají „svaté polibky“ A to odevždy, tento jejich vztah nikdy neskočí. Božské osoby jsou si rovné, „jsou jedné podstaty“, říkalo se. A každá z těchto božských osob má svoji zvláštní funkci. Bůh Otec je odpovědný za stvoření. Syn je ten, kdo se tělesně vydal mezi nás lidi a ukázal – svým životem, smrtí, vzkříšením – nám v čem spočívá Bůh a jeho království. A Duch svatý je ten Bůh, který je s námi uprostřed těžkostí i radostí našich životů.
Bůh má vztah jednak k nám, k našemu světu. A učinil ho tak, aby se v něm děly vztahy. A nejen děly. Aby se děly v lásce. V co možná nepodmíněném přijímání. Aby v nich lidé v nejrůznějších situacích, jaké život přináší, uznávali svou jedinečnost, důstojnost, to, co je spojuje. A aby se vzájemně podporovali, nabádali, napravovali, byli solidární, aby odpovídali tomu obrazu, který je v nás zasazen.
IV.
Vztahy je ta nejcennější duchovní, hmatatelně nehmatatelná skutečnost našeho života. A proto se také bojíme smrti. Protože tušíme, že to je konec: jednak našeho života. Ale také našich vztahů zde na zemi. A tak tomu skutečně je. Vztah se smrtí končí. Ten, kdo odejde, se již na této zemi nemůže k nikomu vtahovat. Ti, kdo zůstanou ano, ale jen ve vzpomínkách.
Ale křesťanská víra vyznává: navzdory smrti vztahy nezaniknou. Zvláště ne ty, které prostupovala láska. Protože láska nikdy nezanikne. Ve smrti nevcházíme do nicoty. Ani se nevracíme do nerozlišené božské jednoty, v níž by člověk rozplynul jako kapka v moři. Ve smrti se vracíme do vztahového Božího bohatství.
Protože je Bůh v sobě vztahové bohatství, je jeho hlavním projevem to, že k nám mluví. Posílá nám takto „svaté polibky“ svých slov. To je jediná záchrana našeho světa, kde je tolik hříchu. A hřích, tohle staré biblické slovo, by se dalo přeložit jako neustálé puzení člověka utíkat do vztahové prázdnoty.[2] Tam, kde není vztahů, nebo jen vztahů pokřivených. Kde se člověk (a nebo i kolektiv lidí) uzavírá jen a jen sám do sebe se svými zájmy. Jako v nějaké cele.
A tak je tedy i komunikace, vzájemné sdílení se a sdělování, třeba posílání dopisů byť elektronických, klíčová věc v našich životech a vzájemných vztazích. Právě v dnešní době je tak důležitá férová komunikace bez argumentačních faulů, s cílem o vzájemné dorozumění. Když se to děje, je to nadpřirozená věc obnovující mezilidské soužití, ale i život demokratické společnosti.
Pavlův přátelský závěr dopisu psaného v slzách svědčí o tom, jaká síla v tom lidském pokušení utíkat do bezvztahovosti zachraňuje: síla Božího vztahu k nám, který nám posílá přátelské a proměňující dopisy lásky. Amen.
[1] Německý filosof Immanuel Kant ve spisu Spor fakult (Streit der Fakultäten), z r. 1798.
[2] Inspirováno německým evangelickým teologem Eberhardem Jüngelem, který hřích chápe jako „nutkání do bezvztahovosti“ („Drang in die Beziehungslosigkeit“).