1.Janova 2,9 (1. čtení:1 Janova 4,7-12)
Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě.
Bývá nám někdy zatěžko přijmout křesťany jinak věřící v Ježíše Krista, než jak věříme my. Ale bývalo neskonale hůř, vzpomeňme na ty miliony mrtvých ve všelijakých náboženských válkách mezi křesťany za ty dva tisíce let! Pořád se ozývá ten nesmyslný argument, že bychom měli být všichni kasárensky stejní, stejně se chovat, stejně věřit, stejně žít.
A přitom v prvých staletích nic takového nebylo, neexistovala žádná fundamentalistická vyprahlost v církvi – prví křesťané dokázali nalézat rozmanité výrazové prostředky pro svou víru. Od počátku byla víra vyjadřována rozmanitými způsoby. Vždyť i samotný Nový zákon je knihou mnoha názorů a směrů!
Janovské texty, které máme dnes před sebou, byly sepsány na konci prvého století po Kristu pro janovskou církev, jednu z hlavních skupin tehdejší velmi mnohotvárné křesťanské církve. Církev byla tehdy stejně mnohotvárná, jako je mnohotvárná dnešní církev ve svých všech denominacích od pravoslavné až po desítky všelijakých evangelikálních směrů.
Janovo evangelium je psáno pro ty křesťany, kteří pocházeli většinou z původních židovských učedníků Jana Křtitele. Byli to židé, kteří uvěřili v Krista. Chtěli zůstat Židy, kteří ovšem navíc k víře předků přijali Ježíše jako toho očekávaného Mesiáše. Byli však vyloučeni jako rozkolníci, v židovstvu zvítězil tuhý farizejský, kázeňsky přísný fundamentalismus, a tak pro židokřesťany nebylo v synagoze místo. Janovci to nesli těžko, jako křivdu – také proto, že tím navíc ztratili výsadu státem povoleného náboženství, které měli Židé. A tak se stali obětí pronásledování, stejně jako všichni ostatní křesťané v tehdejší Římské říši.
Po Janovu evangeliu pak vznikají tři dopisy, „Janovy“, psané do janovských sborů, které procházely hlubokou vnitřní krizí. Mnozí členové janovské církve se odštěpovali od ostatních. Šlo o pravdivý výklad Janova evangelia – základního janovského spisu o Kristu. Obě strany konfliktu měli Janovo evangelium za svou Bibli – jenom ji četla každá strana trochu jinak, a proto i jejich praxe víry začínala být jiná. Tohle ostatně bývá v životě lidí vždycky největší problém – když lidé čtou stejnou knihu, ale vykládají si ji každý jinak.
Ti odpadlíci předjímali to, co časem začali říkat „gnostikové“ – od řeckého slova poznání. Mysleli si, že jsou to jen oni, kteří mají pravé poznání. Začali říkat, že mezi duchovním a pozemským světem je hluboká propast. Duchovní svět prý patří cele Bohu, pozemský prý cele ďáblu. Evangelium podle nich nemá s pozemským světem téměř nic co do činění. Začali zpochybňovat Ježíšovo lidství – Božský Kristus se podle nich nikdy neztotožnil s člověkem Ježíšem, židem z Nazaretu.
Bůh podle nich jenom použil lidské Ježíšovo těla, aby lidem oznámil svou zvěst. Do člověčího těla vstoupil při křtu a opustil je před ukřižováním. Pro záchranu člověka zde na zemi nemá Ježíšův pozemský úděl žádný význam, kříž neznamená vůbec nic. Důležitá je pro tyto „lepší“ křesťany jen duchovnost. Starosti a bolesti tohoto světa je nezajímají. Svět ve zlém leží a tak je důležitější se nad světem s jeho trápeními povznést a navázat co nejduchovnější kontakt s Bohem.
Epištoly se snaží dokázat, že tito gnostikové čtou Janovo evangelium špatně a jsou to proto vlastně jakési komentáře k Janovu evangeliu. Komentáře, které se snaží zdůraznit právě to pozemské, které gnostikové opomíjejí.
Evangelium často píše o zápase světla a tmy. Světlo je u Jana častým obrazem pro působení a život Ježíše Krista. Ti gnostikové si mysleli, že světlo je jen u Boha, ale svět že leží v temnotě. Epištola protestuje a říká, že Bůh je světlo, ale jsme-li v tomto světle, máme společenství mezi sebou navzájem. Budeme-li se povznášet nad hříšný svět, na který kašleme a nebo jej jen mentorujeme a pohrdáme jím, lžeme a není v nás pravda. Je třeba milovat bližního svého. Pravé následování Krista je jen a jen láska. Už jsme to z epištoly slyšeli v prvém čtení: Boha nikdo nikdy neviděl, ale milujeme-li se navzájem, Bůh v nás zůstává. Epištola to vášnivě opakuje stále a stále dokola: říká-li někdo „Miluji Boha“, ale neumí mít rád lidi, je lhář!
A je třeba důležité připomenutí: je nutné vždy znovu zdůrazňovat, že biblická láska k bližnímu je agapé, žádná láska ze vzájemné sympatie, a už vůbec ne žádný bezobsažný, sebedojímavý sentiment, jak jsi mnozí představují. Je to pozitivní aktivní vztah k bližnímu, který nemusí být ani oplácen. Je to láska i k člověku třeba nesympatickému, je to odpovědnost i za příslušníka jiné rasy, jiného náboženství, jiných názorů – není to citová záležitost, ale je to věc vůle. Znamená: já chci následovat svého Pána a Spasitele, a proto se chci chovat slušně, korektně a odpovědně i k tomu, komu bych pudově nejraději vrazil pár facek, nebo ho rovnou zastřelil. Prostě proto se tak musím chovat, že i pro něho Kristus umřel.
Tohle je základní novozákonní apel. Je to základní přikázání celého NZ: aktivní láska k druhému člověku. Energická láska, agapé energein, jak ji definuje Pavel v té své slavné chvále svaté lásky: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti….
Tohle je základní křesťanské přikázání, a my všichni dobře víme, že to není ovšem nic snadného. Opravdu není lehké tohle základní křesťanské přikázání. Mít takovýto „svatý“ vztah i k člověku nesympatickému! Má snad ale jednu výhodu: Pomáhá nám rozlišovat mezi tím člověkem, který o víře jen mluví, a tím, kdo poslušně a pokorně následuje našeho Pána. Protože to, že někdo má plnou pusu Pánaboha ještě vůbec neznamená, že chodí ve světle, tj. s Kristem, když se přitom nepohodne se svými bližními.
Je to důležité připomenutí Bible všem církvím: ten opravdový antikrist, to nejsou jinak věřící, či tak zvaní nevěřící. Opravdový antikrist, to je sebestředný, samolibý a samospravedlivý moralista, fundamentalista, který si myslí, že si tyká s Pánembohem a přitom pohrdá druhými i světem.
V tom textu je hluboká pravda i mimo církevní život, pro celý svět a pro život každého z nás: Ti nejvíce nebezpeční lidé svému okolí i celému světu jsou ti, kteří si myslí, že mají nějaké lepší poznání, než druzí. Jsou to farizejští majetníci pravdy, kteří druhé přesvědčují o své pravdě všemi prostředky, často prostředky nevybíravými. Ve světě náboženství i ve světě ideologií.
Opravdovou živou vodou, světlem pro tento svět jsou naopak lidé laskaví, mírní, plní dobroty a milosrdenství, lidé prokazující se třeba jen obyčejnou lidskou slušností a pokorou. Ti jsou skutečným světlem a solí země!
Amen