2 Korintským 9, 6–15 (1. čtení: Marek 8, 1–9)
Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘. Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: ‚Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.‘ Ten, který ‚dává semeno k setbě i chléb k jídlu‘, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží ‚plody vaší spravedlnosti‘. Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu. Neboť služba této oběti nejen doplňuje, v čem mají bratří nedostatek, nýbrž také rozhojňuje díkůvzdání Bohu: Přesvědčeni touto vaší službou budou slavit Boha za to, jak jste se podřídili Kristovu evangeliu a jak štědře se projevuje vaše společenství s nimi i se všemi. Budou se za vás modlit a po vás toužit pro nesmírnou milost, kterou vám Bůh dal. Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar!
I.
Motivace ke štědrosti. A prohloubení vděčnosti. Tak by se dal nazvat oddíl, který jsme slyšeli. Motivace k životní štědrosti a velkorysosti. A prohloubení vděčnosti. Za život a vše co náš život umožňuje a zachovává: to je také hlavní smysl svátku díkčinění za úrodu. Nejen za chléb náš vezdejší, za hmotné podmínky našeho života. Ale vůbec za všechno, co je.
Tento úryvek je součástí jakéhosi Pavlova motivačního dopisu. Církve v malé Asii organizovaly sbírku pro křesťanskou obec v Jeruzalémě. Pavel v celém tom oddíle chce docílit vícero věcí: jednak mu jde o konkrétní křesťany v Jeruzalémě, jimž spoluorganizuje sbírku. Chce docílit, aby adresáti jeho dopisu „sáhli do peněženky“ a Jeruzalémským přispěli. Pavel zde funguje jako jakýsi (interní) fundraiser, jako ten, kdo systematicky koná tak, aby získal finanční prostředky na obecně prospěšnou činnost své organizace. Na dálku organizuje celocírkevní sbírku pro lidi vzdálené. A to doslova i přeneseně.
Tato sbírka sledovala přitom ještě totiž cíl než jen zmírnění hmotného strádání Jeruzalémské církevní obce. Měla symbolický charakter. Za sbírkou jisté napětí, které měla pomoci zmírnit. Jde v ní o vyjádření duchovní solidarity mezi dvěma vzdálenými světy, které propojil Ježíš Kristus. Křesťané v Jeruzalémě byli bývalí židé. Ti, které Pavel žádá o peníze, byli bývalí pohané. A Jeruzalémští křesťané lpěli na tom, aby se dodržoval židovský zákon, obřízka, i poté co přijali Krista. To Pavel odmítal. Dodržování rituálních židovských předpisů již nemá žádnou váhu. A tak hrozilo rozštěpení. Bylo třeba kompromisu.
A jedním ze znamení tohoto kompromisu, znamení nesamozřejmé jednoty různých církevních sborů, měla být tato sbírka. Jak píše Pavel v listu Římanům: křesťané z malé Asie se rozhodli pro sbírku proto, „že i oni jsou dlužníky [Jeruzalémských]. Jestliže pohané dostali podíl na jejich duchovních darech, jsou zavázáni posloužit jim zase ve věcech hmotných.“ (Ř 15,27)
Korintským se možná se dávat příliš nechtělo. Byli lakomí, skoupí, jak se tam naznačuje? Ovládala je jedna z těchto nejsilnějších lidských neřestí? Byli držgrešle, nechali by si pro korunu koleno vrtat? Je každé váhání dát a sdílet se založeno na této neřesti?
A nebo měli sami málo? A nebo byli také zdravě obezřetní a opatrní? Ve finanční věcech, při rozdělování darů a dotací je přeci často opatrnost na místě. V každé době. Známe dotační podvody. Netransparentní utrácení finančních darů. Každá instituce, která peníze ve velkém rozděluje, si proto snaží velmi dobře hlídat, aby darované peníze byly odpovědně utraceny. I církevní grantové komise si to hlídají.
II.
Pavel však nepředhazuje svým posluchačům, že jsou především lakomí. Nechce svým posluchačům připomenout, že mají pomáhat, tím že by jim něco vyčítal. Evangelium nespočívá jen v příkazu pomáhat druhým v nouzi. To je jeho nutný důsledek. Ale v evangeliu jde o víc. Pavel chce ukázat toto „víc“. Jsou to duchovní dary, na kterých pomáhání druhým stojí. Chce ukázat, na základě jakého postoje má být finanční obětavost Korintských motivována. Z čeho vychází a má vycházet jakákoliv křesťanská láska.
Je nápadné, že Pavel až tak nevykresluje hmotnou a sociální nouzi jeruzalémské křesťanské obce. Ale vykresluje svým posluchačům nádheru a úžasnost duchovních darů, toho bohatství, které oni sami již mají.
Motivace k dávání má být založena ve vědomí přebytku, nadbytku. A to především přebytku Boží milosti. Bůh je překypující Dárce, z nějž člověku prýští nekonečné bohatství. A tak i věřícímu člověku mnoho přebývá a nejlepší investicí je právě se o tento přebytek rozdělit.
Pavel potom přesouvá pozornost na příjemce daru. Slibuje Korintským: jejich štědrost v hmotné oblasti bude mít duchovní efekt. Rozhojnění vděčnosti Bohu u obdarovaných. Nebude uspokojen jen materiální nedostatek Jeruzalémských chudých křesťanů. Nenají a neošatí se pouze. Budou chválit Boha, budou povzbuzeni ve své víře. Ale ještě více: budou se za dárce modlit a toužit po svých dárcích. Po těch, kteří jim také byli cizí.
Lidská štědrost, když člověk rád a podle svých možností dává, není nic samozřejmého a automatického. Jak ta duchovní – zde bychom mohli mluvit o velkorysosti. Tedy když řešíme problémy, co nás tíží, ze širokého hlediska a se zřetelem k podstatě věci a s pominutím podřadných okolností. Nesamozřejmá je i ta štědrost materiální.
Pavel říká: pravá, ryzí lidská štědrost, je ve své hloubce motivována zkušeností s Boží štědrostí, z dary jeho milosti. Když člověk ví, jaké duchovní dary Bůh jemu osobně dal. (A ty dary člověk leckdy musí dlouho objevovat!) Ale ty Boží dary jsou úzce spojeny s naším stvořením, s hmotnou stránkou života.
A ani lidská vděčnost není nic automatického. Vděčnost – když člověk druhému děkuje a to, co dostává, chápe za nesamozřejmé a vzácné – ta má být založena na vděčnosti Bohu. Když totiž lidská vděčnost směřuje jen k lidem a lidským institucím, třeba státu: nakonec to zotročuje, činí nesvobodným, závislým. Až vděčnost Bohu osvobozuje pro ryzí mezilidskou vděčnost a štědrost.
Neboť On nám daroval život, daroval nám sebe a záchranu před zmarem. Daroval nám vědomí, že náš život, náš svět není vyhnanství, ani trest. Ale je dar, něco hodnotného a nesamozřejmého. Co je plné smyslu a krásy. A to navzdory zlu, navzdory smrti, navzdory pomíjivosti a nevděku našeho světa.
Pavel prostě rozvíjí úžasnou křesťanskou vizi pohybu dávání a braní, pohybu, který nese dávání Boží. Takové Bohem inspirované mezilidské dávání postavené na dobrovolnosti, radosti: to vyvolává radostnou a upřímnou vděčnost. A nejen vůči dárcům, ale vůči tomu, kdo stojí za tímto pohybem. Vůči Bohu.
To je asi i skrytá tužba každé diakonické práce: aby ti, kterým se pomoc dostává, nedostalo jen té konkrétní pomoci, kterou je potřeba vykonat. Ale aby k nim skrze tuto pomoc prozářil i ten, který je za tímto pohybem v skrytu.
Jedním z poslání církve je právě toto: ukazovat, kdo je ten hlavní Dárce. A tak motivovat, povzbuzovat ke štědrosti. A díkůvzdání Bohu. A protože Bůh obohacuje „vším způsobem“ (v. 11), tak i lidská štědrost se může projevovat všemožným způsobem. Skutky konkrétní pomoci v nouzi. Ale třeba také prostým pohlazením. Nebo vyřčením vhodných slov pravou chvíli. Posláním církve je právě také prohlubovat vděčnost. Vděčnost Bohu, co nám dává. Co máme. Koho okolo sebe máme. Na základě této vděčnosti ať se i my vydáváme druhým a k dobru našeho světa.