Uprostřed života jsme obklopeni Dobrem. Závěr Otčenáše. Kázání J.Š. z 6.10. 2019 (16. neděle po Trojici)

Matouš 6,13b     (1. čtení: Římanům 8, 18 – 26)
 
„ (…) ale vysvoboď nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.“
 
I.
Modlitba Páně začíná „úplně nahoře“, v nebesích, v Božím království. U Božího jména. Střed Otčenáše se potom týká naší každodennosti, našich nejzákladnějších potřeb. Naší nouze tělesné. Ale také naší nouze duchovní. Vede nás k uvědomění si našich vin, našich hříchů, našich pokušení. A k touze po jejich odpuštění. V této poslední prosbě sestupuje modlitba ještě hlouběji. Zaznívá „poslední výkřik“: „Zbav nás, vysvoboď nás od zlého!“ Vystupňování předchozího. Hříchy, viny, pokušení, zlo. Je to také prosba, která je proto velmi srozumitelná, jasná. Skoro každá modlitba tuto prosbu nějak obsahuje. Aby Bůh zbavil toho, co škodí životu, co svazuje, co není dobré. „Zloba, závist, zášť, strach a svár, ať už pominou,“ zpívá Marta Kubišová ve své slavné Modlitbě pro Martu.[1]
Možná se někteří z vás obáváte, jestli toto kázání nebude bude obzvlášť depresivní, náročné a smutné. Protože se týká se totiž zla. A toho máme okolo sebe až příliš mnoho, stále o něm slyšíme z médií. Proč o něm ještě mluvit na místě, kde mají spíše zaznít slova útěšná?
Ale i zde platí: je tu i druhá strana. Zlo si nejde představit, nelze o něm mluvit bez jeho opaku – totiž dobra. Jako viny jsou v rámci křesťanské víry nerozlučně spojeny s jejich odpuštěním, pokušení s prosbou o to, abychom mu nepodlehli, tak i v této prosbě je slovo „zbav nás“. Osvoboď nás. Když se ho modlíme dnes: vychází z víry, že Bůh se v Kristu mezi nás vydal, aby zlu, se vinám a pokušení vystavil. Nepodlehl mu. A dal nám tak sílu, abychom i my obstáli. Abychom i my byli dobří lidé.
 
II.
Prosbu můžeme vyjádřit tedy i opačně: Bůh je v nejvlastnějším smyslu slova „dobrák, altruista“, abych užil slov z poslední písně tento týden zesnulého Karla Gotta „Srdce nehasnou“. A tak modlitba i znamená: dej nám, Bože své dobro! Dej ať jsme prodchnutí tvým dobrem. Dej, ať dobro chceme. Dej, ať se v životě za dobro rveme. Dej, ať jsme dobří lidé. Popřej nám a dopřej nám vše dobré, vše tvé nejlepší. Dej, ať uskutečňujeme to, co je naším určením, dej, ať uskutečňujeme to, co ty chceš. Ať jsme dobro-volníci, ať jsme dobráci. Ale nikoliv „dobračiska“ ve smyslu naivkové.
Prosba: zbav nás od zlého, tedy může i znamenat: Dej, Bože, ať dokážeme dobro a zlo rozlišovat. Odlišovat od sebe. Nebo jinými slovy: ať dokážeme rozlišovat lásku od nenávisti, pravdu od lži. V rámci téhle prosby má však také být: Ať tohle rozlišování nečiníme ukvapeně. Ukvapené určování, co je zlé a co je dobré, obvykle vede ke křivdám, nespravedlnosti. Nebo třeba justičním omylům. V našem rozlišování dobra a zla ať vidíme, jak je leckdy obtížné v rozmanitých životních situacích hned posoudit, co dobré a co zlé je. Náš život je pro takové ukvapené rozlišení často příliš složitý a víceznačný. Pro určování, kdo je jednoznačně, totiž v Božích očích, na straně dobra či zla. A tak je tato prosba také touha mít alespoň částečnou účast na Božském rozlišení dobra a zla. Ať zlo a dobro dokážeme rozeznávat Božíma očima.
Nemáme dobro a zlo rozlišovat ukvapeně, ale také nemáme s tím rozlišením čekat příliš dlouho. Nemáme rezignovat na to, že takové rozlišování nemá smysl. Taková prosba může znamenat: Ať nejsme lhostejní. Ať také jsme připraveni na to, že skutečně jsou lidé a jejich činy zlé. Že tu jsou situace, kdy zlo od dobra rozeznat jednoznačně jde. Nemáme se dostat do té situace, o níž zpívá známá píseň Miloše Rejchrta: „Nevidím už, co je pravda, co je klam, nevím, jdu-li nahoru, či dolů.“ (EzD 692)
A potom: ať když jsme přesvědčeni, že víme, co je dobré, a že konáme dobro, ať víme, že se nám může stát, že ve jménu dobra budeme páchat zlo. Jak to říká lidové přísloví: „Cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími.“ Ať víme o tom pokušení věřících lidí: nevidět vlastní stíny, být přesvědčen o vlastní dobrotě, ve jménu dobra maskovat zlo. „Satan se převléká za anděla světla.“ (2 Kor 11,14) Jde o to, začínat u sebe.
 
III.
Tahle prosba však je více než prosba o rozpoznání dobra a zla. Je to skutečně prosba, aby předně Bůh byl tím, kdo nás od zla osvobodí, kdo nás ho zbaví, kdo má nad ním moc. Prosba je tedy uznání – zla či zlého se my lidé nikdy nezbaví vlastními silami. Dobrá vůle a dobrá akce má své meze. Kdykoliv si lidé mysleli, že ty meze můžou překročit, vždy to špatně dopadlo. Prosba je vyznáním – jen ty, Bože, máš poslední moc zbavit toho, co je opakem lásky, co dusí a ničí život.
„Zbav nás od zlého“: to je prosba o to, aby nás Bůh zbavoval naivního optimismu, že ze zlem se jednou pro vždy dokážeme vypořádat sami. V osobních záležitostech. Ale záležitostech společenských. Takový optimismus je v základu toho, čemu se říká utopie. Představa o ideální společnosti (ale třeba i církvi), kde jsou jednou pro vždy odstraněny všechny překážky, které brání dobru. Kde již neustále žijí v míru a pokoji lidé v příznivých sociálních podmínkách. O toto usilovat je samozřejmě správné. Velkým zklamáním ovšem končí jakékoliv pokusy, které v tomto úsilí nepočítají s Boží vládou, s Božím královstvím, s Boží slávou.
Tahle prosba je však stejně tak protestem proti očekávání, že proti zlu v našem světě a v našem nitru se bojovat nemusí, protože Bůh přeci vše za nás uskuteční, zařídí.
 
IV.
Modlitba Páně, řekl jsem na počátku, výkřikem „Zbav nás od zlého“ vrcholí. Slovem „zlý“ ta modlitba ale nekončí. Nekončí v lidských nížinách, v tajemství zla. Modlitba Páně končí v tajemství Boží skutečnosti. Končí radostným zvoláním, navzdory všemu zlému v našich životech: „Tvé je království, moc i sláva!“ Ne lidská království, ne lidská moc, ne lidská sláva! Ne to, co člověk notoricky zbožšťuje a tak přivádí sebe a svět neustále do neštěstí. Ne tohle nemá budoucnost. Tomu nepatří budoucnost. A pokud už, tak jen do té míry, do jaké se člověk ve svých královstvích, ve svém konání nechává tou Boží mocí prostupovat. Modlitba Páně ukazuje v pořadí svých proseb a vyznání naši situaci před Bohem: v tomto našem životě, kde je stále přítomna duchovní i tělesná nouze, kde na nás doléhají viny, pokušení a zlo – uprostřed tohoto našeho života jsme neseni svrchovaným dobrem Božího království, Boží slávy, Boží moci. Tohoto Boha a jeho království hledat, v něj věřit, jeho život přivádět do našeho života – k tomu nás vede modlitba Páně.
 
[1] Autorem textu je na motivy J. A. Komenského Petr Rada.