Marek 14, 1–9 (1. čtení: Mk 11, 1 – 11)
Bylo dva dny před velikonocemi, svátkem nekvašených chlebů. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by se Ježíše lstí zmocnili a zabili ho. Říkali: „Jen ne při svátečním shromáždění, aby se lid nevzbouřil.“ Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu. Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni. Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mě dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“
I.
Představte si, že by vám zničeho nic někdo vylil voňavku na hlavu. Jak byste se cítili?
Asi byste to ještě dlouho cítili – minimálně. Když se analogické, podobné situace odehrávají, často to bývá nějaký protestní happening. Vybaví se mi takové ty akce, když někdo hodí šlehačkový dort na hlavu právě řečnícímu (kontroverznímu) politikovi.
To, co se stalo v příběhu, který jsme slyšeli, v domě jakéhosi Šimona však v žádném případě nemělo charakter nějaké provokace. Natož aby ta žena chtěla Ježíšovi ublížit. Ačkoliv ten její čin neměl v sobě nic byť skrytě agresivního, přesto vzbudil u okolo sedících Ježíšových následovníků nevoli.
Ale v tu chvíli jim vůbec nešlo o Ježíšovu bezpečnost. Kdyby se něco takového stalo nějakému politikovi, hned tu máme ochranku, která by ženu zpacifikovala a vytáhla ven. Ani to polití Ježíšovy hlavy nechápou jako bezohledné vůči druhým v místnosti.
Kteří museli tu vůni čichat – co kdyby se někomu udělalo špatně. A také ten nepořádek, tu rozbitou nádobku musel někdo uklidit.
II.
Pokusme se těm mužům v té jejich nevoli nejdřív trochu porozumět. Těm mužům v místnosti jde především o materiální škodu. Je to vzácný olej z malé kamenné nádobky. A ta sama o sobě byla pravděpodobně cenná. Učedníci mají pocit, že jednání té ženy není ani tak agresivní, jako nehospodárné. Je to zbytečné plýtvání luxusním artiklem.
Za druhé: jde jim dle jejich slov o sociální ohledy. Považují ten její čin za asociální. Není ten čin bezohledný až tak k Ježíšovi. Ale k chudým lidem. K někomu, kdo v té místnosti není bezprostředně přítomen. Vždyť ten olej se mohl prodat a posloužit právě k sociálním účelům, jít k dobru sociálně slabým, potřebným. Mohla se tím dělat diakonie.
A poslední věc, která v příběhu není výslovně zmíněna. Tím, kdo zde vylévá ten olej, je žena. Už to muselo být v tehdejší patriarchální společnosti pohoršlivé. Křesťanství „ženskou otázku“ nevratně proměnilo k vnímání rovnoprávnosti a partnerství mezi oběma pohlavími. A tento příběh je jedním ze střípků, který k tomu přispěl. O to skandálnější je, že po celé dějiny křesťanství bylo a je postavení ženy v církvi stále problém. Pro některé církve menší, pro některé církve větší, pro některé obrovský.
Tedy: tato v očích učedníků nehospodárná, rozhazovačná, asociální, na chudé nemyslící, pravděpodobně bohatá, a navíc žena tady tropí skandál! Dělá ostudu.
III.
Ježíš však není na jejich straně. Možná pro ně překvapivě? Nekázal o tom, že přišel zvěstovat evangelium chudým. Nevedl celý život k tomu, myslet právě na ty nejpotřebnější? To sice ano, ovšem to v tuto chvíli není důležité. Učedníci jsou opět ti, kteří nechápou smysl toho, co se děje. A Ježíš jim to musí vyložit, interpretovat. Neboť ta žena mlčí.
Ta žena učinila čin milosrdenství. Ne na nějakých v tu chvíli vzdálených a abstraktních chudých. Ale na Ježíšovi. Tím byla Ježíšovi blíž než jeho učedníci. „Už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.“Ježíš neříká, že by to udělala proto, že by ho pomazala jako mesiášského krále. Jak to mohl někdo také chápat. A tenhle význam čtenář s tím skutkem té ženy spojovat jistě může, ale výslovně zmíněn není. To symbolické, co žena učinila, předjímá jeho smrt. Tedy to, co bylo tehdy v tom kulturním okruhu se smrtí spojené – balzamování. Ježíš je u Jeruzaléma a jde tam na smrt. On se brzy stane tím nejchudším, nejzavrženějším. A to učedníci, ač jim to často připomínal, nechtějí vzít na vědomí.
Ježíš přitom říká větu: „Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře, mne však nemáte stále.“ (v. 7) Mýlili a mýlí se křesťané, kteří by ji chápali tak, že Tato věta může být zobecněna na zásadu, že chudoba sociální nouze, sociální nůžky a rozdíly jsou nutnou, přirozenou součástí lidského bytí. Že to jsou jevy, s nimiž v podstatě nelze nic „strukturálního“ dělat. Jen je zmírňovat trvalými skutky charity, milosrdenství. A už vůbec ne tak, že je vlastně zbytečné rozvíjet v rámci církve, společnosti programy na boj s chudobou.
Věta má v dané situaci význam jiný: je to upozornění. Není čas. Na charitu, na diakonii, na boj s chudobou. Byť třeba motivovaný vírou. Byť třeba motivovaný kladným přijetím samotného Ježíšova poselství. Na to v tuto konkrétní, jedinečnou chvíli – není čas. Teď je čas soustředit se na něco jiného. Teď je třeba se soustředit na Ježíše. A na to, co ho za krátký čas čeká a co všichni vytěsňují.
Aby (abychom) také mohli potom uvěřit: že Ježíše budou (budeme) mít vždy. A že tak bude naděje, že chudé navždy mít nebudeme.
IV.
Pomoc chudým. Tato smysluplná aktivita by tedy právě v tuto chvíli nebyl dobrý skutek. Ale útěk, „únik do aktivismu“. Rozptýlení, které by zakrývalo vážnost chvíle. Vážnost toho, co se stane s Ježíšem. Vážnost toho, jak se otřese víra učedníků.
Jsou situace, kdy se – byť třeba i ve zpětném pohledu – ukáže, že to byla neopakovatelná chvíle, pro kterou stálo za to žít, pro kterou stálo za to zapomenout na všechno ostatní. Na všechno ostatní, co se z hlediska běžného chodu světa, ale i našeho běžného porozumění Bohu může zdát důležitější, neodkladnější. Že to byla neopakovatelná chvíle, která rozhodla o něčem pro život klíčovém. Chvíle, kdy jsme třeba potkali svého životního partnera. Chvíle, kdy jsme se seznámili s životním přítelem. Chvíle, kdy jsme intenzivněji než jindy pocítili, prožili, že Bůh je přítomen, že náš život má smysl. Že celý svět i přese všechno zlé a hádankovité má smysl.
Tyto chvíle jsou pro život klíčové, podstatné. Jsou takovou voňavkou Ducha, která je na nás vylita a náš život najednou vytrhne z všednosti. Je to tentýž Duch, pocházející od toho Boha, který Ježíše vytrhl z hrobu. V tom příběhu to ještě nikdo netuší. Ani ta žena. Žádné balzamování se po Ježíšově smrti totiž konat nebude. Amen.