J 18, 33–38a (1. čtení: J 18,28 – 19,5)
Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“ Pilát odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“
I.
Na koho se můžu spolehnout? Co je důvěryhodné? Co vede k dobrému cíli? Tyhle otázky jsou spojeny v biblickém myšlení se slovem pravda. A odpovědí na tyto otázky je: především na Hospodina je spolehnutí. Především on je důvěryhodný. A lidé, kteří mu otvírají své srdce. Pravda, to je slovo a skutečnost, které příběh Boha s člověkem vykládá od počátku. Slovo, které i v českých dějinách bylo tolikrát skloňováno: Hus, prezidentská standarta, život v pravdě, o němž psal (v navázání na filosofa Jana Patočku) Václav Havel. Slovo, které je aktuální i dnes, i navzdory hlasům, že žijeme v době post-pravdivé a kdy není možné rozlišit pravdu od lži.
K počátku Ježíšova utrpení patří po zradě od Jidáše a křivém obvinění od židovské velerady také setkání Ježíše s Pilátem, představitelem římského státu. Právě ten měl poslední slovo v tom, že byl Ježíš odsouzen k smrti. A právě Jan má ve svém vyprávění dvě slavné věty, které se týkají povahy Božího království a pravdy.
II.
Ježíš je obviněn před Pilátem tak, že se vydává za krále židů. Pro židy je však Ježíšova vina chápána nábožensky: vydával se za Syna božího, rouhal se. Ovšem pohanským Římanům je věc prezentována jinak: Ježíše je třeba se zbavit, protože ohrožuje politickou stabilitu, říká o sobě přeci, že je král.
Král – to Pilát – sám politik – nedokáže chápat jinak než v politickém smyslu. Král – to je přeci někdo, kdo má v rukou světskou moc, někdo, kdo vládne druhým, kdo vládne nad určitým územím, kdo je „vrchním velitelem ozbrojených sil“. Nebo – jako samozvaný král – někdo, kdo chce úřadujícího krále v této moci nahradit. Pilát se snaží postupovat věcně, zkoumá, zda má jako představitel státní moci, něco dělat. Ptá se tedy Ježíše, kým Ježíš je. A Ježíš potvrzuje, že přeci jen král je. Ovšem král, jakého svět neviděl. Určitý druh moci je s jeho kralováním spojen. Ovšem jiný, než Pilát zná.
Nepřímo, jakoby opatrně Ježíš Pilátovi odpovídá, naznačuje: co jeho kralování není. „Není z tohoto světa.“ Tahle proslulá a svým významem a dosahem nesmírně závažná slova chtějí v dané souvislosti v první řadě odmítnout politické pojetí mesiášství, z něhož byl Ježíš obžalován. Chce říci, že nepřišel, aby převzal běžnou mocenskou pozici jak v židovské společnosti, tak v římském impériu. Tahle naprosto jiná povaha Ježíšova království je patrná už v tom, že Ježíšovi následovníci nezápasili vnější mocí o to, aby byl uchráněn zajetí.
Mnozí Kristovi následovníci v dějinách ovšem budou jednat tak, jako by Kristovo království bylo z tohoto světa. Církev jednak sama sobě vytvoří království: církevní stát, který existuje dodnes, byť již nemá žádnou armádu. Jednak se církev bude snažit získat podíl na světské moci. Ne ke službě, ale kvůli vlastní moci, kterou bude skrývat za to, že slouží Bohu a evangeliu. Ani dnes toto nebezpečí, kdy církev nerozlišuje rozdíl mezi Kristovým královstvím a výkonem světské moci, není zažehnáno. A ta Kristova věta je varováním proti těmto pokusům.
Mnozí pozdější Kristovi následovníci těm Ježíšovým slovům porozumí ovšem také opačně: Ježíšovo království nemá s politikou nic společného. A co s politikou: vůbec se záležitostmi tohoto našeho (a Božího) světa. Když už se v něčem angažovat, tak v péči o osobní spásu. A nebo v péči o církev. Hlavně se nerozptylovat, netříštit své síly angažováním se v politických, společenských a kulturních záležitostech. Svět ať si jde svými vlastními cestami. Svět a církev je třeba oddělit.
„Mé království není z tohoto světa“: Ježíšovo království je království pravdy. Tedy té skutečnosti, na kterou je možné se bezvýhradně spolehnout a která vede k dobrému cíli: ať v osobním, ať společenském životě. Je to království Boží. Ježíšovo poslání je svědčit o pravdě. A on sám je tato pravda, tato spolehlivá skutečnost, která převyšuje vše pozemské, vše dočasné, na co se spoléháme, a co nám také dává oporu.
III.
I Pilát je v tuto chvíli vyzván. Aby zaslechl hlas této Boží pravdy. I on je v tu chvíli Ježíšem zván, aby si nechal nabourat své škatulky, své dosavadní představy o běhu světa. Před Pilátem se otevírá alternativa: Ježíše jako zvláštního krále, který se nepodobá ničemu z toho, co Pilát znal, odmítnout nebo uznat.
Pilátova proslulá otázka Co je pravda je ve svém přesném smyslu nemálo záhadná. Je to hlas ironické skepse, hlas výsměšné nedůvěry a pochybnosti? Hlas nedůvěry spojené s pragmatickou mocenskou otrlostí? Ve smyslu: žádná pravda přeci není! Ty snílku, tady jde o moc, o peníze, o prestiž, o velké věci dějin. A ty sem lezeš s pravdou a láskou!
Možná je smysl těchto slov prostší. Pilát nechce dál pátrat po tom, o čem Ježíš přišel svědčit. Co je ta pravda, které je Ježíš hlasatelem. Neptá se: co je ta tvá pravda? Nechce ho uznat a poznat. Ale Pilát se nechce se rozhodnout ani přímo proti němu. Není přesvědčen o pravdě těch, kteří Ježíše obviňují. On jako představitel státní moci si v této situaci vyhrazuje distancovat se od těchto hlubších otázek. Třeba nemusil být až takový skeptik. Co je pravda, která není z tohoto světa, o tom by bylo možné zajímavé diskutovat jinde. Ale v této situaci to však není důležité. Zde má své předpisy, tu svou úřední pravdu, jiná horizont není žádoucí. Ostatně i v rámci svého pojetí pravdy Pilát zjišťuje, že Ježíš jako král pro římský stát nebezpečný není. Ať je ta Ježíšova pravda z jiného světa něco skutečného či jen výplod jeho fantazie, v jeho věci není rozhodující.
Pilát zkouší být neutrální, ale nakonec neutrální nezůstal: rozhodl se fakticky, byť možná nevědomě, proti Ježíšově pravdě. Ač sám, z hlediska své pravdy, na něm žádnou vinu nenalézal, přeci jen ze své moci dovolil, aby Ježíš vydán byl. Ne však proto, že by ho židé přesvědčili o té své pravdě. Ale proto, že měl strach. Bál se, protože židé volali: „Jestliže ho nepropustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři.“ (J 19,12) A Pilát nechtěl být proti císaři. Být proti císaři: to znamenalo ztrátu postavení, ano možná i smrt. V tomto spočívá Pilátova tragika. Chtěl být vůči Boží pravdě neutrální. Ale nebyl. Byl proti ní. Neotevřel se Boží pravdě, chtěl utéct do věcnosti. Ale nakonec se spolehl na svůj strach, a proti Boží pravdě, proti věčnosti.
Boží pravda tam u Piláta kvůli jeho strachu utrpěla dílčí porážku. Ovšem pouze dílčí, neboť Boží pravda, kterou byl Ježíš sám a do níž nás uvádí jeho Duch pravdy, se porazit nedá. Jak řekl Hus: „Pravda navěky vítězí, ač načas poražena bývá.“ Amen.