Marek 15,33 – 34 (1. čtení: Lukáš 23,1–55)
Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?‘
I.
Jen Marek a Matouš nám zanechali svědectví o těchto posledních Ježíšových slovech. Slovech modlitby, slovech nářku z 22 žalmu. Pak už jen výkřik smrtelné agónie a konec. Ne všichni bibličtí autoři viděli Ježíšovu poslední chvíli takto. Podle Lukáše Ježíš neumírá se slovy nářku a výkřikem agonie. Ale se slovy odevzdanosti a vědomím Boží blízkosti: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Jan Ježíšovo vědomí blízkosti s nebeským Otcem ještě stupňuje: „Dokonáno jest,“ říká. Ježíš ví, že je u konce cesty, po které dobrovolně šel. U Jana je i na kříži Ježíš svrchovaným Pánem.
Lukáš a Jan chtěli zabránit nedorozumění: že Ježíš byl vlastně jen „ztroskotancem a samozvancem“. Že zemřel zoufalý, že jeho smrt popřela jeho dílo. Chtěli ukázat: i na kříži zůstal Ježíš lidsky a božsky velikým a vyrovnaným. Lidově řečeno: že zůstal tím, kterého ani smrt nemůže rozhodit, rozházet. My lidé si máme tendenci velké úspěšné lidi, lidi vzorové právě ve své víře trochu idealizovat. Ani ve své poslední hodince nepropadli zoufalství. Že je nic nerozhodilo, ani smrt. Možná proto, že doufáme, že i naše poslední chvilky budou neseny takovým vnitřním klidem a jistotou Boží blízkosti.
II.
Víra je vždy spojena s očekáváním, s předjímkou, že naše životy budou mít na svém konci dobrý výsledek. Že dopadnou dobře. Tedy: že mají a budou mít smysl. Že Bůh nás i navzdory našim chybám, našim hříchům neopustí. Že Bůh nás neopouští i navzdory tomu, že my ho dnes a denně opouštíme. Vždyť Bůh slibuje v bibli lidem, jako třeba Abrahamovi, že je nikdy neopustí. To je podstata evangelia: že Bůh je věrný. Sám sobě a lidem. Je tím, jehož vůle je neopouštět. Nevzdalovat se člověku a svému stvoření. Kdyby opouštěl, byl sám se sebou v rozporu.
K víře v Boha prostě ono „dobře to dopadne“ patří. Ale „ve víře“, ne „ve vidění“ (srov. 2 Korintským 5,7). My totiž neznáme cestu, která k tomu výsledku povede. Viděno z jednoho úhlu – věříme, že Bůh nás neopouští, že nás má ve své náruči, že na konci do jeho náruče skočíme. Že s ním „jednou budeme v ráji“. Ale i přes to neznáme, jak trnitá, jak drsná, jak hrbolatá, jak náročná, jak plná překážek a slepých odboček, jak třeba i děsivá ta cesta životem (ještě) bude. Kolik větších či menších křížů na ni ještě zažijeme.
A nebo viděno pozitivně: nevíme o té naší cestě, jak ještě překvapivá, rozmanitá, jak barevná, jak plná produktivního napětí a překvapivých setkání a překvapivých, pozitivních zvratů ta naše cesta víry, ta naše cesta životem bude. Kolik větších či menších vzkříšení na ni (ještě) zažijeme.
Víra má v sobě napětí. Je to odevzdanost, vědomí Boží přítomnosti. Spojené s radostí a vědomím smyslu. Ale do víry se vejde i to, co je z běžného pohledu jejím opakem. „Vejde“ se do ní i zklamání. Také strach, otázky, vnitřní krize. I pocit naprosté opuštěnosti. Kdy se jakoby ničeho nemůžeme chytnout. Kdy už nám jen zbývá možnost obrátit se na Boha. Možnost říci právě jen to: „Bože, proč?“
III.
Podle biblického svědectví Ježíš hlavní mezníky své cesty znal. Měl naději, že „dobře dopadne“. Skrze něho se prolamovala uzdravující Boží přítomnost do životů lidí, s nimiž se setkával. Jeho nepřátelé před ním umlkali. Navíc předpovídal svým učedníkům také, že bude vzkříšen. Tušil však také, že se na té své cestě nevyhne trnům, překážkám, protivenství, utrpení. A jak vypráví obzvlášť Markovo evangelium, přesto ho překvapilo, když protivenství nastalo. Možná si Ježíš uvědomil, že takto si ta svá protivenství zrovna nepředstavoval. Marek naznačil nejostřeji, že právě v tu nejhroznější chvíli Ježíšova života bylo na vlásku to, co si spojujeme s vírou: že to „dobře“ dopadne. Že to mělo, má smysl.
Ježíš se na kříži cítí být Bohem opuštěn. Ježíš se v tuto chvíli ztotožňuje s žalmistou v jeho úzkosti a hrůze, když se hroutí jeho představy. Pře se s Bohem slovy žalmu, slovy biblických trpitelů, nespravedlivě strádajících od bezbožníků. Markovo svědectví je mimořádně cenné tím, že Ježíš v něm prodělává nejen lidské utrpení, ale také lidské zklamání, strach a vnitřní krizi. Ježíšův výkřik: „Bože můj, proč jsi mě opustil“ je výrazem úzkostné otázky po smyslu a cíli jeho cesty. Jeho „proč“ se neptá ani tak: „Co jsem provedl, že mě opouštíš, že mě takto trestáš?“. Ale spíše: má to smysl? Jaký to má smysl? A Ježíšova otázka předpokládá, že na ni existuje odpověď. Že cesta, po které je Ježíš veden, má přes svou okamžitě neproniknutelnou temnotu svůj světlý cíl. Podle jeho posledního výkřiku byla jeho naděje skryta jen nepřímo v tom, že se se svým zoufalstvím svěřil Bohu. Měl se na koho obrátit.
Ježíš byl ten, kdo na rozdíl od nás Boha nikdy neopustil. V tom se zračí jeho božství. Nebyl sám se sebou v rozporu. Ojedinělost jeho utrpení nespočívá v míře, kolik toho vytrpěl. Mnozí trpěli a trpí stejně jako on. Někteří více než on. Zvláštnost Ježíšova utrpení spočívá v tom, že se tu na kříži cítí Bohem opuštěn ten, kdo sám Boha nikdy neopustil. Právě proto, že v jeho životě byl Bůh pořád přítomen. Ježíš žil v nezkaleném a neustálém vědomí Boží blízkosti a přítomnosti. Proto prožívá Ježíš tak naléhavě jeho nepřítomnost.
Na kříži ovšem neslyšíme Boží odpověď. Pokud v tu chvíli nějaká byla – odpověď není určena nám. Je skrytá. My se můžeme domýšlet, že Ježíš je zde na dně našeho lidského údělu. Skutečně opuštěn. Lidmi, i Bohem. Dočasně. Ale přesto skutečně. Za nás. Abychom my již nikdy nebyli opuštěni. Abychom navzdory silám odcizení ve svém žití Boha a lidi neopouštěli. Amen
Texty, které inspirovaly toto kázání: POKORNÝ, Petr. Evangelium podle Marka, Praha, 2016, s. 285n.; SOUČEK, J.B. Utrpení Páně podle evangelií, Praha, 1951, s. 203–204; ŠTEFAN, Jan. Pane, ke komu bychom šli? 21 Kázání. Praha, Kalich, 2018, s. 139n. (Kázání Proč jsi mě opustil?)