Matouš 6, 12/Lukáš 12,4a (1. čtení: Matouš 18,21–35)
I.
V minulých kázáních jsem řekl, že prosby o Boží přítomnost jsou vždy spojeny s našimi konkrétními záležitostmi, což právě vyjadřuje prosba o „chléb vezdejší“. Která nás uvádí právě do našeho všedního dne. Řekl jsem, že v prosbě o chléb se asi nejvíce spojuje nebe se zemí. S naší konkrétní nouzí, s našimi konkrétními potřebami. A jestliže v prosbě o chléb více máme na mysli naši tělesnou nouzi, v prosbě o odpuštění vin či hříchů či dluhů tu najednou máme naši nouzi duchovní. Kdybychom použili tuhle prostorovou představivost – v této prosbě jsme ne na zemi, ale v podzemí našeho lidství.
Ale i zde spojuje nebe se zemí! I zde prosíme, aby nebe sestoupilo na zem. Aby nebeský Otec zasáhl do chodu našich lidských, pozemských záležitostí. K životu potřebujeme nejen nasycení chlebem, ale také odpuštění vin. Kde je sice materiální dostatek, ale chybí odpuštění: tam život přesto není moc k životu, tam je přežívání a živoření.
Prosíme o odpuštění vin, hříchů, dluhů. To je důležité. Když jako křesťané mluvíme o vině, hříchu – tak vždy to je (má být) spojeno s nadějí v jejich odpuštění, překonání. To je jedno ze základních vyznání křesťanství. Nikoliv: „Věřím v hříchů potrestání.“ Ale: „Věřím v hříchů odpuštění.“ Ježíšovo poselství znělo: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Přeloženo: „Rozeznávejte své viny, vyznávejte je a věřte, že Bůh vás z jejich sevření dostal, dostane, dostává! A na základě toho nepočítejte viny druhým.“
II. Viny, hříchy, dluhy
Prosíme: odpusť nám naše viny. V prosbě u Matouše je doslova: „Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům“. Finanční dluh jako peněžní částka, kterou je někdo povinen vrátit někomu jinému. A také jako obraz pro vinu a hřích. Vina: to je to dobré, co jsme z hlediska Boží vůle měli udělat, co ale neudělali. Opomenutí. A nebo to zlé, co jsme udělali, ale udělat neměli.
O vině a hříchu se v té prosbě – jako v ostatních prosbách – mluví v množném čísle. To připomíná, že osobní vina je vždy spojena s vinami druhých. Vina nevisí ve vzduchoprázdnu. Abych uvedl extrémní případ: když někdo bije svou ženu nebo lidi okolo sebe, je pravděpodobné, že sám byl doma bit, nebo byl něčeho takového svědkem. Že jako lidé jsme spojeni s vinami druhých – toto poznání samozřejmě nezbavuje odpovědnosti – před zákonem Božím, ani před zákonem světským. Ale je tuhle souvislost vždy třeba brát v ohledu. Proto každý spravedlivý soudní proces musí rozhodnout o vině a zvažovat, zda nejsou přeci jen přítomny nějaké polehčující okolnosti.
Aby člověk poznal, co je skutečně jeho vina, co potřebuje odpustit, o co potřebuje poprosit druhé, aby mu odpustili. A ještě své viny litoval: To je často dlouhá cesta. A často bolestná.
To se týká jedinců, tak i kolektivů. To se týká jak drobných přečinů, i třeba profesních pochybení, tak těžkých vin. Člověk se přirozeně brání uznat, že pochybil. Natož když učinil něco skutečně zlého. Zločinec může pod tíhou důkazu doznat svoji vinu. Ale aby poprosil o odpuštění, aby mu to bylo líto. To je zase další cesta. Přiznat a vyznat vinu a litovat jí: to snad můžeme nazvat zázrak.
Někdy k tomuhle poznání pomáhá odlišení pocitů viny. Tedy když člověk cítí vinu za něco, co je mu zvnějšku připisováno neprávem. Kde jsou při posuzování činů druhých ve hře jen společenské konvence, nebo nespravedlivé zákony, ale ne skutečná Boží vůle. Ale co ve skutečnosti, z hlediska Boží milosti a vůle vinou není.
Do scestí vede samozřejmě to, když se osobní selhání zametá pod koberec právě tak, že jde „jen“ o pocity viny. Kdy člověk sebevědomě prohlašuje, že je v pořádku, že to ti druzí, že se vůbec za nic v životě nemá za co stydět a že mu nikdo nemá nic co říkat.
Poznání vlastní skutečné viny na základě hlasu svědomí: to je také umění své viny pravdivě pojmenovávat. A nejen u sebe. Ale ideálně i o druhých. Když se tohle děje, člověk nemůže někoho jen tak předčasně odsoudit, křivdit mu. Když ví, z vlastní zkušenosti, co všechno může být ve hře. Pojmenování našich vin, našich stínů a snaha o pravdivé posouzení viny našich viníků – to je potřebná cesta, která vede k odpouštění. Pro odpuštění je však potřeba zásah zvnějšku. Je tu potřeba odpuštění shůry. Od Boha.
III. Odpuštění a odpouštění
Co je Boží odpuštění? Aby Bůh nehleděl na naše viny. Aby je nepočítal. Aby zrušil dlužní úpis. To je ústřední myšlenka křesťanství je: tohle Bůh pro člověka vykonal v Ježíši. V něm Bůh přerušil destruktivní moc vin a hříchu v lidském životě. Když Bůh odpouští, otevře mohutné stavidlo, a vina lidského života se v jeho očích v mžiku vypaří a odteče. A to také dává sílu k našemu vzájemnému odpouštění. V tomto smyslu je pravdivé rčení, které se užívá daleko za hranicemi církve: Chybovat je lidské, odpouštět je božské.
V lidské moci ale asi není odpustit takto jednorázově. Většinou je lidské odpuštění také cesta. Když člověk v moci Božího odpuštění odpouští, nemá k dispozici široké stavidlo jako Bůh. Možná se to podobá tomu, jako když se vypouští voda z vany. Také nezmizí hned. Ale trvá to podle množství vody a třeba i podle jejího znečištění. Máme „jen“ omezenou výpusť naší víry a naděje, skrze níž v našem nitru odtéká to, co druhému klademe za vinu. Čím se ten druhý na nás (nejen na nás) provinil. Ale máme tu výpusť a to je dobrá zpráva!
Odpouštění je potom jako nové nadechnutí. Odpuštění Boží a odpouštění mezi lidmi sice nenapraví křivdu, bezpráví, která se zde na zemi stala. Ani bezpráví nezlehčuje. Odpuštění může ale napravovat vztahy. Může vytvořit vnitřní odstup k tomu, co se stalo. Překonávat rozdělení.
Když se tohle děje, pak se dějí ve světě zázračné, velké věci. Proto prosme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům!“