Epištola Koloským 2,2-4.6-7.9a (1. čtení: Matouš 1,18- 2,12)
Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus; v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi. (…) Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. (…) V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti.
Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. 19 Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. 21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel‘, to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. 25 Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.
Když se narodil Ježíš v Judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ 3 Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; 4 svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: 6 ‚A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.'“ 7 Tedy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: 8 „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ 9 Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. 10 Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. 11 Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. 12 Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.
I.
Přiznám se, že je pro mě stále důležitější (a chápu, že ostatní to můžou mít i jinak) přistupovat k vánočním svátkům co možná nejstřízlivěji. Co možná bez velkých očekávání, bez velkých příprav, bez velkých emocí, co možná minimalisticky, pokud možno s humorem. Mým snem je Vánoce slavit alespoň jednou zcela bez dárků, byť když má člověk děti, tak to asi úplně nejde.
Možná znáte ten vtip z internetu „Vánoce u Dalajlámy“: ten říká ostatním mnichům nad rozbalenou prázdnou krabicí: „Nic, to jsem si vždycky přál!“
A to vše proto, aby (mi) vystoupil ten pravý smysl toho, na co tento svátek odkazuje. Protože příliš mnoho tradice, příliš mnoho líbivých řečí zakrývá jejich smysl. A nemyslím hned na to slavení mimo církev (to je takový evergreen tohle v církvi kritizovat), ale i právě v církvi. I zde se často v souvislosti s adventem a Vánoci objevuje ta nerealistická (utopická) touha po idyle, aby to bylo za každou cenu krásné, ale i zde se ukazuje, jak právě o Vánocích vylézají ze skříní různí kostlivci smutku a stresu, a tak to fakt krásný pro mnohé nakonec není. A jsem rád, že právě naše církev třeba na tohle reaguje speciální bohoslužbou „smutné Vánoce“.
Ale nebojte: i já se dnes v tomto kázání pokusím být konstruktivně vánoční a snad alespoň trochu se pokusit překoktat v čem vidím význam tajemství Vánoc, kterým je Kristus, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.
II.
Tak jaké poklady nabízí?
Tak třeba hned na začátek: Historicky nevíme o Ježíšově narození, o jeho okolnostech skoro nic. Máme dvě různá vyprávění: ale už dávno se ví, že to jsou jen legendy, z nichž z hlediska historie vyčteme jen málo. Matouš nic neví o pastýřích a jeslích a sčítání lidu, Lukáš zase ani slovo mudrcích z východu, hvězdě, která je vedla, vraždění neviňátek. (Apoštola Pavla a evangelistu Marka okolnosti narození nezajímají vůbec.)
Kde se tedy Ježíš přesně narodil? V jeslích ve stáji, jak naznačuje Lukáš? V podmínkách ve zcela nedůstojných a nevhodných, až ponižujících? A nebo řádněji v domě, jak píše lakonicky Matouš, kam ho také přišli navštívit mudrci? Příběhy se shodují na tom, že se narodil v Betlémě, místě, odkud pocházel král David, to má naznačit mesiášskou výjimečnost toho malého chlapce. Ale zda se v Betlémě opravdu narodil, se také nedá s jistotou říci.
Ale to nevadí! Tahle nejednoznačnost tradice by snad někoho mohla znejistit v tom, zda celý Ježíšův příběh není fikce, pohádka dávných spisovatelů. Ale to, že se Ježíš narodil, z toho o Vánocích skutečně nelze slevit. Na tom tradice, a z ní se inspirující křesťanská víra trvá neochvějně.
Dovolím si to přenést na slavení Vánoc: ústřední zvěstí Vánoc není nějaká obecná pohoda a oslava dětství a rodinných vztahů, ale připomenutí, že Ježíš, pro víru ústřední postava lidských dějin, pravý Bůh a pravý člověk, byl skutečně člověkem. Že Ježíš Nazaretský byl také dítě, jako všichni lidé na světě. Tedy že si ho nikdo nevymyslel, ani že božsky nesnesl z obláčku, nepřilétl z vesmíru jako mimozemšťané. Že si Ježíš prošel bezmocí utrpení a smrti, ale že si prošel i bezmocí, závislostí i pra-důvěrou a otevřeností dětství. Že nekonečný Bůh, plnosti jeho Božství se vtělila do konečného člověka s celou jeho křehkostí.
III.
Křehkost: snad od tohoto můžu vyjít k tomu, co ty příběhy dětství Ježova společně zdůrazní: okolnosti Ježíšova narození byly křehké, snad až ponižující, či obyčejné. Nikoliv otevřeně slavnostní, pompézní, jak by se na Boha, či Božího syna podle tehdejších představ očekávalo.
A pokud už to bylo slavnostní, tak tohle nebylo zjevné všem, spíše mnohým skryto. Ježíšovu slávu, Ježíšův význam poznali první outsideři, looseři, a nebo méně dramaticky řečeno: lidé, od kterých by tohle poznání nikdo nečekal. A naopak ti, kteří k němu přijít měli, nepřišli. Ti, kteří měli se poklonit, ti se nepoklonili.
Ježíš je sice z rodu královského. Ale třeba právě to, že obě verze příběhu o Ježíšově narození zdůrazní, že se narodil z Panny – to je takové obrazné, „pohádkové“ vyjádření pro to, že plnost Ježíšova božství je neodvoditelná z jeho genů, z ušlechtilosti jeho předků či jeho dobré výchovy. Jde tahle představa proti tomu odvěkému předpokládání, že příslušnost k elitní vrstvě, ke šlechtě přináší teprve do společnosti ty pravé hodnoty, slušnost a noblesu.
A to je právě dobrá zpráva Vánoc: navzdory tvému omezení, křehkosti tomu, co si neseš z dětství za zranění a deformace, tam, kde by společnost, psycholog, či tvoje duše řekla, že tam už s toho moc dělat nedá – (a známe spoustu příběhů, které by tomuhle odpovídaly), tak tam evangelium o Božím narození říká: ne dělat se něco dá! Ještě je tu ten Boží příběh, to Boží vanutí, které nezávisle na podmínkách rodí v křehkosti nový život, novou naději, novou šanci do života, a zmocňuje lidi tuhle druhou šanci taky dávat druhým lidem. Tohle zrození nových počátků a nově naděje v křehkostech života to je pro víru odlesk vánočního příběhu, v němž ve světě rodí Bůh v podobě křehkého dítěte.
A když už jsme u těch mudrců z východu: nevadí, že o nich nevíme nic. Mudrci z východu – i to je odlesk té zkušenosti, kterou vždy činili a činí ti, které zasáhl Ježíšův příběh a kteří v něm zapustili své kořeny: že se člověku prohloubí pohled na svět a na sebe: má moudrost rozlišovat dobré a zlé (byť to vždy jen nedokonale), moudrost rozlišovat podstatné od nepodstatného a podružného, moudrost rozlišovat hloubku a jen líbivé řeči.
IV.
A tak proti téhle zvěsti o proměňujícím Božím vtělení do naší lidské křehkosti se všechny tradice spojené s Vánoci jeví jako zcela vedlejší! A je na každém, jak je bude či nebude dodržovat. Není důležité, jestli jíme o Vánocích kapra a bramborový salát či něco veganského či nudle s mákem, není důležité kolik druhů cukroví máme, jaký zasedací pořádek máme u štědrovečerní večeře.
Obecněji řečeno: Tradice, k níž patří i slavení svátků, tedy i těch vánočních, má člověku pomoc uvědomit si to nejdůležitější v životě (byť chápu, že to v určité situaci pro někoho může znít cynicky): to není ani zdraví, ani pohoda a spokojenost, ale Boží láska k člověku, z níž ta autentická spokojenost vyrůstá. A která dokáže překonávat i ty nespokojenosti, jaké jen život přináší. Která, když na to přijde (jak třeba svědčí osudy lidí na Ukrajině) dokáže zachovat naději v podmínkách a omezeních pro nás jen (stále) těžko představitelných.
Sám Ježíš, když dospěl, se vůči takovému chápání tradice vymezoval, a vždy zdůrazňoval: tradice je tu pro člověka, ne člověk pro tradici. O takovém svazujícím významu tradice ostatně pojednává i ten list Koloským, z něhož jsme četli: Pavel se v něm brání před různými skupinami, které koloským křesťanům vyčítaly, že nedodržují různé tradice ohledně svátků, předpisů ohledně jídla a pití“. Pavel říká: tohle není důležité, důležité je zapustit kořeny v Kristu.
V.
Jedna necírkevní kolegyně z Diakonie, když jsem si postěžoval, jak pro mě Vánoce byly a často jsou obtížný čas, s klidem řekla: já Vánoce vždycky prožívala hezky, my se s rodinou setkáme a jsme rádi spolu, žádní kostlivci ze skříní nám nepadají. Přišlo mi to docela jako upřímné vyznání. A zeptal jsem se sebe, jestli já se tak trochu nepodobám těm, kdo tehdy toho malého Ježíše právě že nepoznali jako toho, ve kterém se vtěluje všechna plnost božství. Které se ukazuje, rodí právě v kontextech, kde by to člověk ani neřekl či nepředpokládal, a že právě ti, kdo už se domnívají, že o Bohu a Kristu něco ví, často přichází s prázdnou.
Tak přeji nám všem, ať právě zase o letošních svátcích s prázdnou nepřijdeme, a znovu, nově pochopíme tu osvobozující zvěst o Božím narození, a odkryly se nám tak ty poklady, ta plnost, ta svoboda, která v nich přebývá.