Izajáš 35
Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha. Dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé země vodní zřídla. Na nivách šakalů bude odpočívat dobytek, tráva tam poroste jako rákosí a sítí. Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci. Nebude tam lev, dravá zvěř na ni nevstoupí, vůbec se tam nevyskytne, nýbrž půjdou tudy vykoupení. Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí. Přijdou na Sijón s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavách. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.
I.
Bezpečí je důležité. Ale přílišné bezpečí, přílišné lpění na bezpečí je nebezpečné. Z toho pak může vanout totalitní šeď a zmrtvělost – ten pověstný klid na práci, kde se veškerá energie investuje do udržení statu quo, nehybnosti, bezpečí, aby se hlavně nic nepohnulo, to by bylo příliš riskantní. Jistota egyptského otroctví.
V tomhle napětí se ten náš text také pohybuje.
Bůh nechává ožít poušť. Tenhle starověký symbol nebezpečí a chaosu, místo, kudy Izrael putoval z toho egyptského bezpečí do svobody, se konečně stává oázou, místem k životu. Bůh však neváhá zároveň přicházet s pomstou. To zní temně, nebezpečně…
Bůh, který staví bezpečnou silnici pro vyvolence, nechává na ní pobíhat i pošetilce, rozuměj blázny, hlupáky. (Kdo ví, za koho vlastně zaplatil ono výkupné. Za svobodné? Nebo zajaté?)
Život, tak jak ho známe, není absolutně bezpečný, zcela prost starostí a nářku. Naopak tyhle „přísady” nám paradoxně zostřují zrak.
Biblická zkušenost říká – spásu, milost leckdy ostřeji vnímáme z hlediska nebezpečí, průšvihu, selhání, z hlediska brutálních životních příběhů, v nichž se brodíme – my či jiní. A třeba někdy stačí to, že je vůbec vnímáme, že něco pojmenujeme jako průšvih a ptáme se, co s tím, jak z toho ven, jak přetrhnout šňůru pustoty a olovnici prázdnoty.
Luterská tradice například zdůraznila, že spásu přijmeme teprve, když jsme sklíčení pod tíhou zákona tím, jak mu nedostačujeme. Známe fuck-up nights (tedy příběhy selhání), kdy se lidé vyznávají ze svých selhání v osobním i profesním životě, což je i posluchače vede k tomu, aby to nevzdávali. I v supervizi či terapii někdy stačí už jen pojmenovat, že něco nejde a že s tím třeba nejde teď nic dělat – i to paradoxně může vést k tomu, že se na obzoru začne rýsovat nečekané řešení.
II.
Život – spíše než absolutně bezpečný – je více nebezpečný a my děláme všechno proto, aby byl bezpečný aspoň trochu. Abychom alespoň trochu předešli nějakým trablům a selháním…
-> Kupujeme chrániče na kolo, sjednáváme pojistky různého druhu, ale také na sebe necháváme působit slova Božího zaslíbení. Jednou za čas vás v kostele ovane výpověď typu:
- Poušť i suchopár se rozveselí,
- „Buďte rozhodní, nebojte se!
- 5 Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých.6 Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat.
Anebo:
- Přijdete na Sijón (nebo třeba na Pražský hrad, a tam nebude nic nejedlého ani moučného). Přijdete tam s plesáním a věčná radost bude na vašich hlavách!
- Budete veselí a radostní, na útěk se dají vaše starosti i nářek!
Teď to ještě není. Teď vidíme spíš poušť, která život ukrývá tvrdohlavě pod kameny… A tak se můžeme ptát:
Jaký by byl náš život, kdybychom tyto věty nikdy neslyšeli? Kdyby nám je nikdo neřekl? No, vlastně se to už nikdy nedozvíme, ale jsem si jistý, že tyhle věty motivují k životu spíš než k životnímu přežívání a odpočítávání času v dobách nebezpečných.
Je to velký Boží vzdor všemu lidskému přežívání v bezpečí i nebezpečí. V tomto krátkém zaslíbení nás Bůh vytahuje za flígr a říká: buď rozhodný, i když se na to necítíš. Nemáš na to dostatek sil, peněz, sebevědomí, sociálních kontaktů, či vzdělání. Nikdo z nás se vždycky silný a rozhodný necítí, a právě proto jsou tady tahle slova. Ukázka, vize, průhled do toho, co bude, co od Boha bude, co se od něj stane!
Tahle slova, ale navazují na značně děsivou pasáž: O kapitolu dřív se totiž dozvídáme, že je všechno v totálním zmaru, maléru, rozkladu. Trosky, poušť jsou proti tomu ještě krásné místo k přežívání. Neprůchodná země, země v rozvalinách. A ten zmar (světe div se) způsobil Hospodin. Naštval se na národy, které zpupně kralovaly zemi, dělaly si, co se jim zachtělo…
Málo kdy s těmito obrazy zmaru, které maluje Hospodin, pracujeme, ale v bibli jsou. Když tyto obrazy vypustíme, jsou obrazy naděje jen jakousi duchovní limonádou. V pohodlíčku, bez zdůvodněného připomenutí, nedává tak úplně Boží obraz naděje smysl.
III.
Starověký člověk žil asi více ode zdi ke zdi. Chvíli pokoj, ale před ním a dlouho po něm děsivé výpady okolních národů, které neměly žádnou logiku. Jen brát a ničit víc a víc. To, co vidíme třeba na Ukrajině právě teď. Pro starověké Izraelce bylo tohle ničení takřka na denním pořádku.
V té 34. kapitole, která předchází našemu naděje-plnému textu, jsou tyhle děsivé děje znázorněny podivnými tvory konce času: draci (respektive pštrosi), sovy, sýčci, krkavci. A ještě hůř hyeny a divá zvěř.
Ale na těchto neuspořádaných obrazech se tvoří něco nového! Toto není konec! Nebezpečné hyeny nebudou mít poslední slovo! Ale také ne zdánlivě nehybné, stagnující bezpečí.
A v tom právě tahle proroctví tvarují naši víru, naše sebevědomí, naši akceschopnost:
Najednou je tu Bohem rozkvetlá poušť, bujně rozkvetlá! Zření nádhery Boha. Až utopické rysy. Jako by nám ožívaly pod rukama. Zřetelně vidíme, jak tam, kde jsme nic pozitivního a pěkného neviděli, někdo křičí:
Hle, on je dobrý! Ten smradlavý a špinavý soused, co pořád somroval na pivo, právě někomu pomohl. Byl někomu blíž, než já bych byl kdykoliv schopen.
My vidíme poušť, ale ona (z toho Božího pohledu, v moci tohoto pohledu) kvete! V moci tohoto božího, mesiášského pohledu vidíme jinak! Vidíme v jiném světle člověka – než jak ho vidí ti, kdo ho znají už dlouho, a znají možná už jen ty jeho temnoty. Najednou se dá spatřit to světlejší, a to těm druhým ukázat, to, co ti druzí již zapomněli, pro co byli už jen slepí, pro to jim byly otevřeny oči.
Ostatně, když za Ježíšem přichází učedníci Jana Křtitele, tak jim jako odpověď na jejich otázku, zda je opravdu ten, na koho se čeká, říká: No tak se podívejte: slepí vidí, chromí chodí, co bylo pouští je obrostlé životem! Teď se to šturmuje na Jeruzalém! Na Sion! Tam si sedneme a počkáme na další Hospodinovo slovo.
Adveniat regnum tuum! Přijď království tvé…