Text: Židům 12, 1-3 (1. čtení: 1. Korintským 9,24-27)
Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.
Včera zemřel emeritní papež Benedikt XVI, důležitá osobnost nejen římské církve. Muž, který v mládí pomáhal připravovat světodějný Druhý vatikánský koncil, muž, který se posléze přiklonil ke konzervatismu jako papež. Vřele doporučuji shlédnout film Dva papežové, ve kterém tohoto papeže Benedikta XVI. úžasně hraje Antony Hopkins. Film je o setkání obou papežů – o tom současném, papežovi Františkovi a o tehdy ještě žijícím emeritním papežovi Benediktovi. Film se dá na internetu přehrát, já ho viděl už mockrát, naposledy, když jsme si tento úžasný film promítali při biblické hodině.
Současný papež František je, jak známo, Argentinec, a jako takový miluje fotbal a jako mladý ho také hrával. V onom filmu Dva papežové mimo jiné také papež František učí papeže Benedikta fotbal milovat. Při nedávném fotbalovém mistrovství světa v Kataru jsem fascinovaně zíral, jak fotbal hýbe světem, jak vůbec důležitou roli ve světě hraje sport.
To všechno říkám proto, že antický svět před dvěma tisíci lety, svět, do kterého přicházelo křesťanství, byl stejně světem sportu jako ten náš svět dnešní. Fotbal ještě tehdy neznali, ale zejména všechny atletické disciplíny byly nesmírně populární. Z té doby pochází ono politické heslo: chléb a hry (panem et circenses; dosl. chléb a cirkusy), tedy: dejte lidem najíst a nechte je fandit sportovcům či gladiátorům, a oni pak dají vládcům pokoj, protože se vyřádí při tom fandění.
Sport se objevuje v Novém zákoně několikrát. Metafora ze světa sportu, zejména ze závodního běhu, se objevuje v Novém zákoně víckrát, byla totiž tehdy každému člověku srozumitelná. NZ vždy hledal taková slova, taková přirovnání pro víru, která byla jeho současníků srozumitelná. Jedna z takových metafor, z epištoly Židům, ono: vytrvejme v běhu s pohledem upřeným na Ježíše, je text jako stvořený pro dnešní, první neděli v novém roce!
Je napsaný na konci prvého století, možná třeba právě v prvních dnech druhého století – kdo ví! Rozhodně to bylo v době, kdy většinu církve tvořila již druhá generace křesťanů, a kdy po prvotním nadšení otců zakladatelů se začínala projevovat jistá unavenost, ztráta smyslu a frustrace.
Postupně si křesťané museli uvědomovat, že ježíšovská vláda pravdy, spravedlnosti a lásky nezačne naráz, hned, ani třeba za rok, ale že je to vlastně celoživotní a celo-dějinný zápas, že to je „běh na dlouhou trať“. A v tom běhu nejvíc záleží na naší výdrži a vytrvalosti. Víra je během na dlouhou trať, při kterém máme osvědčit věrnost a vytrvalost, podobně jako běžec na stadionu. Epištola Petrova to řekne třeba slovy: u našeho Pána je jeden den jako tisíc let.
Biblické spisy z této doby se snaží křesťany konce prvého století povzbudit do toho budoucího životního zápasu. Ten náš dnešní text z epištoly Židům nám také chce říct, že křesťanská víra je sice běh dlouhý a namáhavý a někdy i o ústa, ale není to běh rozhodně nudný a navíc – je plný naděje! Vyžaduje arci sebezapření, ale dává nám cíl.
Život ve víře přináší člověku dokonce někdy i slzy a krev, ale nabízí mu také odměnu a vysvobození. Je to cesta, na které má cenu překonávat překážky, protože ten cíl za to stojí. Cílem našeho běhu je nepomíjivý, věčný vítězný věnec, dnes bychom řekli – jde o věčnou zlatou medaili. O věčný, čili v Bohu žitý život.
Na počátku bohoslužeb jsme slyšeli verš z epištoly Jakubovy: blahoslavený člověk, který obstojí ve zkoušce. Vždy mi tento text připomíná slova nádherné písně Karla Kryla „Děkuji“: děkuji za bolest, / jež učí mne se tázat, / děkuji, děkuji za nezdar: ten naučí mne píli, / bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly, / (…) děkuji, děkuji za žízeň, / jež slabost prozradila, / děkuji, děkuji, za trýzeň, jež zdokonalí díla, / za to, že, za to že miluji, / byť strach mi srdce svíral, / Beránku, děkuji, marně jsi neumíral, děkuji….
A ještě jedna poznámka: Slyšeli jsme to u Pavla: Nevíte snad, že ti, kteří běží na závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Vy ale běžte tak, abyste jí získali všichni! To znamená – životní běh křesťana neznamená pokořit všechny ostatní, porazit je, sám jediný stanout na stupních vítězů. To je typický znak fanatismu víry! Nikomu takzvaně nevěřícímu, či jinak věřícímu nic nepřát, případně jím pohrdat, či jej soudit za to, že neběží podle mého gusta.
Pomocí při tom našem závodním běhu života je nám „oblak svědků“. Svědek se řekne řecky martyr. Víme, že svědectví Boží Pravdě často přináší martyrium utrpení nebo alespoň nějakou nesnáz. Jsme obklopeni oblakem svědků, martyrů, kteří bojovali před námi ten dobrý běh víry. Epištola v předchozím textu vypočítává celou řadu takových biblických svědků, kteří s námi vytvářejí to slavné společenství svatých, obecenství věřících, kteří jsou nám příkladem a jejichž svědectví je nám posilou i v utrpení a ve chvílích zkoušek.
Tento řetěz hrdinů pro nás nekončí jen těmi biblickými svědky. I všem nám byli darováni v našem životě nějací mužové a nějaké ženy, lidé, kteří jsou nám i v našem životě vzorem a pomocí ve víře. Lidé, kteří nepoklonkovali mocným tohoto světa, kteří statečně obstáli, i když nejednou platili cenu nejvyšší. Vedle těch z dávné historie i ti z nedávných desetiletí, stateční křesťané, kteří v době nacismu i komunismu nezradili víru, neohnuli hřbet! Zažili jsme to asi všichni někdy – já jsem to zažil několikrát zejména právě hlavně za komunismu, kdy jsem měl strach a tisíc chutí zachovat se pragmaticky, zalhat, ohnout se – ale bylo to právě pomyšlení na tyto svědky, které mě posilovalo a vlastně zakázalo chovat se zbaběle.
Církev nemá na tyto muže a ženy zapomínat a jejich přítomnost v životě víry si má stále připomínat jako vzácný dar a odkaz. Už jsem zmiňoval, že běh života neběžíme každý jen sám za sebe, nýbrž běžíme ho ve společenství, při vzájemném podpírání, pomoci a povzbuzování nás navzájem, mezi sebou, ale i povzbuzování od těch, kteří nás předešli. To je vlastně smysl církve, sboru. Sbor je, či má být, takovým společenstvím svědků, kteří si navzájem fandí, podporují se a podpírají.
Naše víra není jenom naše osobní záležitost, ale je to štafeta, ve které navazujeme a pokračujeme v tom, v čem před námi bojovali a snažili se jiní. Také oni pochybovali, také oni padali vyčerpáním a zklamáním, také oni museli mnohokrát čekat celá léta, než jejich úsilí přineslo nějaké výsledky, možná se těch výsledků ani nedožili, možná právě to, že my tu dnes stále ještě běžíme, by pro ně znamenalo největší radost a zadostiučinění, kterého se jim za jejich života nedostalo. A naše problémy a starosti jsou často směšně malé a snadné ve srovnání s bolestí, které byli vystaveni oni. Doléhá to na mne zejména v konfrontaci se současnou válkou.
Máme se kde učit. V celém životě, i v tom nastávajícím roce. Máme za námi, vedle nás i před sebou příklady těch, kteří v historii, či dokonce i ještě i za našeho života běželi a běží s mnohem většími překážkami, než jaké se do cesty staví nám.
Oba naše dnešní texty, ten z knihy Židům i ten Pavlův nás povzbuzují: Nesete si spoustu zranění a bolestí, činí vám život složitým všelijaký hřích váš i vašich bližních, je vám často mizerně a zmocňuje se vás rezignace, strach a chuť se na všechno vykašlat, všechno vzdát.
Ale nevzdávejte to! Vytrvejte v běhu! Má to smysl! Budete se možná cítit i v tom novém roce, který dnes začíná, často unavení, všude bude temno, půjdete třeba dlouhou dobu temným tunelem, ale přesto to stojí za to – podle příkladu svědků víry a s nadějí jít za tou věčnou medailí našeho Pána!