Mk 12,28–34 (1. čtení: Ex 20, 1–17)
Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ,Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´ Druhé pak je toto: ,Miluj bližního svého jako sám sebe!´ Většího přikázání nad tato dvě není.“ I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.
I.
Co je to v tomto příběhu za situaci, v níž se Ježíš spolu se zákoníkem ocitl? Proč se Ježíše zákoník ptá? Zkouška jako ve škole? Je to otázka učitele, jejímž cílem je, aby se ověřily žákovi znalosti a dovednosti? Otázka, která v ideálním případě pomůže žákovi zorientovat se v tom, jak na tom je? A co by bylo potřeba eventuálně zlepšit? Tak jako by se měl ptát katecheta při hodině náboženství. Nebo farář při konfirmačním cvičení či konfirmační slavnosti? Zkrátka: jsme v situaci, kdy zákoník ví, a zkouší jestli Ježíš také ví? A kdyby nevěděl, tak by Ježíšovi ochotně nabídl své služby, aby také věděl, co je v životě nejdůležitější? Prostě situace, kdy jeden druhému chce pomoci, aby si ve svém životě udělal jasno?
Spíše bychom očekávali jinou možnost. Kdykoliv se Ježíše v evangeliích někdo ze zákoníků či farizeů takto ptá – nevěstí to nic dobrého. Jsou to ty typy otázek, kdy člověk ví, jak to je. Nechce nic nového vědět. Nechce prohloubit svůj pohled na svět. Ale ani nechce druhému kladením otázek, rozhovorem posloužit, pomoci mu. Dovést ho k nějakému poznání. Jsou to ty typy rozhovorů, jejichž cílem je konflikt, hádka, různice. Chycení za slovo. V internetových diskusích se takovým zanašečům konfliktů do debat říká trollové. Cílem takových rozhovorů je Ježíše „vytrolit“.
Často rozhovory na vážná témata mezi lidmi, mezi lidmi věřícími jsou vedena pochybnými úmysly. Vedeny za účelem jednoznačně zaškatulkovat. Určit, zda ten druhý je přítel či nepřítel. Ujistit se, že ten druhý je skutečně nepřítel. „Co si myslíš o potratech? Co si myslíš ho homosexualitě, o registrovaném partnerství? Co si myslíš o uprchlících?“
Ve všech třech evangeliích máme tento příběh, kdy se Ježíše ptá zákoník po tom, jaké je největší přikázání. A vždy je tam poznamenán i ten účel. Ptají se Ježíše, aby ho pokoušeli. Přivedli k nějaké nerozvážné reakci, po níž by bylo možné Ježíše zdiskreditovat. Či nejlépe obvinit z rouhání.
II.
Ne ovšem zde. Rozhovor probíhá překvapivě smířlivě. Je to cítit z toho, jak to evangelista Marek vypráví. „Jeho“ zákoník přicházel bez postranních úmyslů. S respektem. Proč se tedy Ježíše ptá?
Je to otázka člověka, který se chce zorientovat v tom, co je v životě skutečně důležité? A který klade – tváří tvář zástupci nějakého světonázoru či náboženství – otázky po podstatě, po totožnosti víry? Je to ten typ otázky: co vlastně věříš, v co vlastně věříte? Co se týče naší situace: otázka, kterou nám mohou klást zvenčí či kterou si můžeme i klást sami: V čem je podstata křesťanské víry? Jak nám křesťanství odpovídá na základní otázky po smyslu života, našeho osobního i života vůbec? A v čem je jedinečné evangelictví, v čem je jedinečný protestantismus, tak jak ho reprezentuje naše církev? Takové otázky si klademe (či: měli bychom klást) stále, dnes o to intenzivněji při oslavách sta let naší církve.
Zákoník přeci jen odpověď na svou otázku zná. Ježíš mu správně odpovídá, že největší přikázání, shrnutí celé Tóry se všemi jejími různými zákazy a příkazy, ale také celého desatera, je: Miluj. Miluj cele Boha, miluj cele bližního jako sám sebe. Také Ježíšovi přitaká a sám se trochu dostane do role zkoušeného.
Jako bychom z toho cítili radost, že zákoník našel v Ježíšovi spřízněnou duši. Někoho, kdo dokáže přesně a pohotově odpovědět, kdo dokáže pádně shrnout to nejdůležitější v životě. Něco jako když se setkají dva experti, dva odborníci, ale obecně vůbec dvě spřízněné duše, lidé naladění na podobnou vlnu.
III.
Zákoník oproti očekávání přichází k Ježíšovi s respektem. A snad se zračí v tomto příběhu i tato zkušenost křesťanské víry: situační otevřenost vůči tomu, že i oponenti mohou být překvapivě blízko. Že i oponenti někdy mohou prokázat nečekané porozumění, nečekaný respekt. Že i naši oponenti, lidé názorově vzdálení s mohou ukázat jako blízcí, jako bližní.
Ten respekt k oponentům ze strany Ježíše tak nějak předpokládáme. Ježíš mohl mít oprávněnou nedůvěru k takovýmto lidem. „Co za se chce? Co tím sleduje? Kam mě chce dostat?“ V evangeliích nikde nemáme, že by Ježíš řekl: s tebou se bavit nebudu. Nebo, že by se rozčílil a druhého urazil. Ježíš vždy věcně odpovídá. Ale co když i on, jakkoliv žil ve zcela jiných podmínkách než my, musel zápasit, aby respekt ke svým oponentům zachoval? Aby se vůči nim zachoval, jak by se dalo také říci, taktně? Možná i Ježíš se učil tomu, čemu říkáme lásce k bližnímu, či lásce k nepřátelům.
To je právě na lásce k bližnímu to paradoxní. Bližním se mi právě stává, může stát, ne ten, kdo je mi blízko – z hlediska přirozených řádů tohoto světa – přítel, příbuzný… Ale ten kdo je mi ve všech ohledech vzdálený. A já najednou při tom setkání zjistím, jak mnoho nás vlastně spojuje.
IV.
Někdy jsme v pozici toho zákoníka, a potřebujeme si znovu připomenout, co je největší přikázání křesťanství. Totiž miluj, miluj Boha, miluj bratra či sestru ve víře, miluj své nejbližší. Ale také: miluj také své bližní – tedy i lidi obyčejně vzdálené, kteří se najednou, nečekaně, konkrétně mohou stát mně výzvou, výzvou změnit sebe, nebo změnit jejich situaci. A nebo pro které se mohu stát výzvou já. Výzvou, pomocí, cestou k novému životu.
Potřebujeme však také Boží pomoc, abychom v jedinečných situacích ´, které život přináší, porozuměli, co v té dané situaci znamená milovat. Někdy je to jasné. Někdy nikoliv.
A potřebujeme také si ujasňovat, Kdo nám toto přikázání říká. Koho že máme nejprve milovat z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli, z celé své síly. Na Koho že máme zavěsit své srdce, jak říkal Luther. A tomu porozumět často není snadné. Příliš často buď na Boha zapomínáme, nebo si o něm činíme zkreslené představy. Potřebujeme si to připomínat, a potřebujeme s těmito otázkami přistupovat: ať přímo k Bohu v modlitbě a také do společenství církve, do toho pole, kde koluje Duch a kde se o Bohu vyprávějí příběhy. Ale také kde se o něm učí. Samozřejmě – leckdy až příliš nedokonale.
A nemusí to často právě být tak, že se nám dostane té odpovědi: „To, co víš, je úplně špatně. Bůh je úplně jiný, než sis myslel.“ Ježíš říká tomu zákoníkovi: „Dobře jsi odpověděl. Nejsi daleko od Božího království.“ A to i přesto, že nic nečteme, že by se ten zákoník hned stal Ježíšovým učedníkem, pokud vůbec.
Leccos o Bohu víme. To podstatné už známe. A také na věčnosti, a to je naše naděje, nám Bůh neřekne jen: „V tom a v tom ses mýlil. V tom a v tom jsi po celý svůj život žil v omylu. V tom a v tom jsi o mě měl zcestné představy.“ Naše naděje je, že i na věčnosti nám Bůh řekne, až mu budeme skládat účty: „I přese všechny tvé karamboly, dobře jsi o mě přemýšlel (a), dobře jsi ve mně věřil(a). nakonec jsi přeci jen dobře žil(a) a miloval(a).“
Ať do našich životů a do naší církve každý den zaznívá to Ježíšovo Božské slovo, které osvobozuje k milování Boha a k vzájemnému mezilidskému uznávání, respektu, lásce. Amen.