Římanům 12,9-16 (2. čtení: Jan 2,1-10)
Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému. V horlivosti neochabujte, buďte vroucího ducha, služte Pánu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Sdílejte se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytujte pohostinství. Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou vlastní chytrost.
Sestry a bratři,
tahle slova apoštola Pavla konkretizují, co znamená křesťanská láska. Některé rady můžou žít spíše banálně, některé jasně, některé velmi náročně. Je z nich také cítit, že to nejsou jen takové rady apoštola Pavla do všedního dne života víry, ale spíše naopak do doby, kdy je doba vymknutá z kloubů. Pro křesťany Pavlových časů to jistě nebyla doba klidu, byla to doba, kdy byli pronásledováni agresivní státní římskou mocí, kdy byli považováni za neloajální pyšnému a arogantnímu státu, v jehož čele stál císař, který byl považován za boha s malým b.
Co si z nich můžeme vzít dnes, kdy jako křesťané nejsme nijak pronásledováni? Věřím že mnohé! Několik poznámek.
Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.
Přetvářka, neupřímnost – to zní tak jasně – to nemá s láskou nic společného. K lásce určitě patří určitý druh taktu, diplomacie, vědomí, že nemůžu nějaké věci říct natvrdo, hned, některé někdy. Protože by to na ten vztah mělo devastující účinky. Naprostá upřímnost, co na srdci, to na jazyku, také nemusí být znakem nějaké autenticity. Zvlášť když ta slova zraňují.
Ale k lásce patří upřímnost, přímost, absence intrik, kdy člověk je autentický ve svých pocitech, ve svých slovech, ve svém jednání, kdy dokáže jednak třeba říct něco nepříjemného, ale třeba si to nechat říct, a nebo kdy člověk uzná, že v lásce vždy selhává, je nedokonalý a potřebuje pomoc shůry v dobytí baterek, bez nichž se láska neobejde.
Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.
Láska mezi bratry a sestrami je potom blíže určena: Dávat přednost jeden druhému. Dáváme přednost v silničním provozu, o přednosti mluví ráda etiketa, komu dát přednost do dveří. Ta pravá láska jde proti tomu, jak k sobě jako lidé často přistupujeme – že si předcházíme ty, že dáváme přednost těm, kdo mají moc, kteří jsou společensky významnější, s nichž můžeme mít nějaké výhody. Láska jde tedy i proti tomu běžnému lidskému chování, kdy člověku jde především o to, aby si ho druzí předcházeli, protože si sám myslí, že nad druhými převyšuje. Kvůli tomu všemu si člověk může hrát na dobrodince, který to s ostatními myslí dobře, ale my tušíme, že se jen přetvařuje, protože mu jde hlavně o sebe.
Láska: to není nějaké ponižování se před druhým – ale spíš k vzájemný respekt, uznávání, vnímání, že ten druhý je ve svém lidství moje sestra, můj bratr, v Kristu, ale vůbec, že to je Bohem stvořená, tedy chtěná bytost, se svou jedinečností. Že oba máme před Bohem stejnou důstojnost, a tak není potřeba se nad někoho vyvyšovat, ale také se před někým hrbit. Jak by vypadala společnost, kdyby se tohle stalo všeobecnou praxí.
Že jde o rady v situaci vážné, o tom mluví 13 verš. Ale pojmenovává další z křesťanských kardinálních ctností – naději. Je tu zvláštní spojení – radujte se z naděje! Když už tu je, když už máme výhled a zkušenost s jistotu, že Bůh má v rukou celý svět, že i za hranicemi smrti naše vztahy nekončí. Tedy je na místě radost!
To ovšem někdy nejde. Jsou chvíle, kdy se naděje nedostává, kdy budoucnost vypadá temně. Takovou zkušenost má každý. A proto, říká Pavel, v soužení buďte trpěliví a modlete se – a jistě to nemusí být modlitba vždy jen děkovná a prosebná, ale třeba právě i litanie, kdy člověk svou aktuální beznaději předkládá Bohu. Jen nepřerušit tuhle komunikaci vzhůru!
Projevem bratrského a sesterského milování je také sdílení se s druhými a pohostinnost. To zní tak jasně, že snad k tomu ani není třeba nic dodávat. Snad jen to – že se tohle vždy snadněji řekne, a v praxi hůř udělá. Ale o tom už věděli i první křesťané, vzpomeňme na Jakubovu epištolu. Na osobní, církevní, i celospolečenské úrovni.
Horší je to s tím „svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo.“ To je jedno z míst v novém zákoně, kde se mluví snad o nejnáročnějším rozměru křesťanské existence – lásce k nepříteli. Jak můžu svolávat dobro na představitele národa, který páchá na druhém národu genocidu? Jak mohu svolávat dobro na představitele církve, kteří toto genocidní chování podporují a teologicky podezdívají? Jak mohu svolávat dobro na narcistické psychopaty v politice, kterým jde jen o vlastní moc, o rozmnožení peněz, kteří společnost rozdělují, štěpí, kteří o sobě smýšlejí vysoko a nejsou schopni jakékoliv sebereflexe? To je těžké… Vždy si tyto výzvy k milování nepřátel překládám takto: člověk se může třeba modlit za proměnu takových lidí. Takové zázraky se ovšem vidí jen málo. Tak si někdy říkám: jde také o to, abychom – ať už je tím nepřítelem kdokoliv – neztratili ze zřetele, že i přes všechny nepravosti, přes všechnu aroganci jsou to stále lidé, kteří také od Boha něco dostali, byť tento dar totálně promarňují… Tohle rozpomenutí chrání i nás samé před jedem nenávisti, která často může vycházet i z ušlechtilého a oprávněného rozhořčení nad nepravostmi, které okolo sebe vidíme.
Plakat s plačícími, radovat se s radujícími – to je další známá novozákonní rada, která snad ani nepotřebuje výkladu – jde o solidaritu jak v radosti, tak i ve smutku, snad napadá mě, může vést i k vcítění se do smutku, do bídy druhého, jak se říká podívat se na svět jeho očima, pohledem, který nám nemusí být vůbec příjemný, i třeba proto, že v něm zahlédneme bídu vlastní.
Pavel to pak shrnuje – mějte porozumění jeden pro druhého, což zase se snadno řekne, hůř v každé jediné situaci udělá. Protože to, že si spíše neporozumíme, hrozí častěji. Proto se radujme z okamžiků, kdy si vzájemně porozumíme, kdy nahlédneme, proč ten druhý je takový, jaký je, proč říká to a to, proč jedná tak a tak.
Na závěr: Tyhle Pavlovy výzvy přibližují to, co je křesťanská láska, založená na víře v Krista. Abychom je cítili jako něco osvobozujícího a inspirujícího můžeme nejdříve vztáhnout na Boha: Boží láska je vždy bez přetvářky, Bůh navzdory tomu, že si oškliví zlo, horlivě ve svém Duchu přichází do naší malosti a do našeho nemilování, kde to naše lidské zlo proměňuje v dobro. Bůh se s námi raduje v našich radostech, pláče v našich starostech, jak se píše, utírá každou slzu z očí. Svolává na nás dobro, i když my na sebe máme tendenci spíše svolávat něco jiného. Bůh má porozumění pro naše slabosti. To je naše velká naděje, která ať s námi zůstává i v čase, který je před námi!