Jeremjáš 9,22-23 (1. čtení: Jeremjáš 9,4-15)
Toto praví Hospodin: „Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím.
Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne; neboť já Hospodin prokazuji milosrdenství a vykonávám na zemi soud a spravedlnost; to jsem si oblíbil, je výrok Hospodinův.“
I.
Dnešní SZ text začíná obrazem zmaru. Všechno je v troskách, příroda, města, lidské vztahy, vztah k Bohu. Není moc na čem stavět. Prorok jako by procházel mezi troskami starého světa a nový není nikde vidět. (Jsme jak v post-apokalyptickém/katastrofickém filmu…)
Zazní otázka: Žije někdo moudrý, který by to všechno pochopil a rozhlašoval, co k němu promluvila Hospodinova ústa?
Prorok se ujme slova a prohlásí, že za tímto zmarem je opuštění Zákona. Lidé nahradili Boží vedení za vějičky, berličky a pohodlné odpovědi. Kdybychom to chtěli pojmenovat z hlubinného hlediska, asi bychom řekli: je za tím jejich tvrdé, zatvrzelé, zarputilé srdce. (v. 14)
Není to poprvé, kdy biblické slovo spojuje civilizační i ekologickou katastrofu se zatvrzelým srdcem. Můžeme i docela dobře říct, že je to jedna z hlavních myšlenek starého zákona. Odvrat od Hospodina znamená vyhnanství… Vyhnanství z ráje (jak to poeticky líčí první
stránky bible), vyhnanství z “ráje srdce”, jak by asi řekl Komenský.
Izrael pochopil své hříchy jako příčinu/důvod pro rozvrat společenský i “klimatický”, a to, co nastalo, pochopil jako trest Boží. My tuhle myšlenku v celé její dobové syrovosti převzít nemusíme: vždyť přece víme, že jen samotný trest plodí zase další traumata, jen samotný trest moc nikoho nenapraví, a z tohoto začarovaného kruhu se jen těžko vystupuje. Katastrofy v našem světě nemůžeme jednoznačně takto prorocky spojit s tím, že je to trest Boží. Nový zákon jasně říká, že v Kristu se Bůh projevuje jinak, než jako Bůh, který (především) trestá.
Co tedy s tím? Tak se ptáme (a díky Bohu, když se vůbec ptáme!) tváří tvář katastrofám v našich vztazích a našich jedinečných životech. Někdy naše otázky mohou mít i širší záběr: Najde se někdo rozumný, který odpoví na naše otázky, kam se to řítíme jako civilizace? Co se to vlastně děje s námi jednotlivci i společností? A jestli i my nemáme příliš tvrdé srdce a nehrozí nám podobný zmar?
Ten SZ text má zajímavé vyústění v zaslíbení. Čteme-li pozorně část o zaslíbení, zjistíme, že je to poměrně silné slovo proti moudrým, proti lídrům, charismatickým osobnostem, hvězdám (které se rádi “chlubí”), prostě proti chlubivé a často narcistické moudrosti tohoto světa.
Čekal bych, že v momentě zmaru bude řeč prorokova burcovat lidi možná až opačným směrem. Například: sjednoťte se za lídrem, dodržujte desatero, navraťte se k tradici…, nebo třeba i bojte se. Zde ale není: poznejte, že já potrestám ty, kteří mě neposlouchají, že já jsem na ty, kdo mě neposlouchají tvrdý, sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. A tak se mě především bojte!
(Narážka na podobenství o talentech, Mt 25)
Text naopak překvapí! V prvním kroku vyzývá k pokoře. Buďte pokorní, nechlubte se, začněte na sobě pracovat. V druhé důležitější rovině říká: poznejte Hospodina. Poznejte ho skrze jeho milosrdenství, soud a spravedlnost! Jsme tu lákáni (vábeni) dívat se na Boží milosrdenství, soud a spravedlnost, které koná Bůh na zemi a na člověku.
II.
Jsme tu lákáni k jakési životní strategii:
Nechlubit se! Nestavět na odiv své znalosti, svůj majetek, svou sílu. To prosím neznamená, že máme být nevzdělaní, nepoznávat, nehledat (pravdu). To neznamená chtít být chudý, bez prostředků, odejít do kláštera či žít ve slumu. To neznamená chtít být slabý, neduživý, bez vlivu, jen trpět a tak dále. To vše, moudrost a znalosti, majetek a sílu, to klidně mít můžeme a máme. Ale nemáme se tím “chlubit”: zakládat na tom svůj život, protože takové zakládání většinou, (tak hořká zkušenost lidstva), vede jen k sebezbožštění, ke zneužívání, k plundrování, k manipulaci druhými… Je tu výzva, abychom své znalosti, svou sílu, svůj majetek používali jinak. Vzít vážně, že jsme tím vším obdarováni, nikoliv, že je to naše privilegium. Všechny naše schopnosti jsou dar, který má být sdílen.
Poznat Hospodina! To poznání Hospodina je zde představeno v takovém troj kroku.
V jeho milosrdenství.
V soudu.
Ve spravedlnosti.
Je důležité, že to zaslíbení začíná milosrdenstvím. Bůh vstupuje i v tom starozákonním textu do našich životů především svým milosrdenstvím. Jako Samaritán přistupuje ke zbídačenému člověku a obvazuje mu rány, pokládá na osla a odváží do hostince, zaplatí výlohy a zaslibuje, že jeho pomoc nemá hranic, vrátí se a doplatí co bude třeba.
V této optice se odehrávají i další dva aspekty poznání Hospodina. Soud v prvé řadě ale děsí. Nikdo nechce být souzen, a pokud ano tak ve vší spravedlnosti. Kde se bere v potaz celá plejáda důkazů a detaily případu. Prostě kde je dobrý obhájce a neúplatný a moudrý soudce. Jestli něco, tak tohle máme čekat právě na Božím soudu. Ještě navíc v tom specifickém hávu Božího milosrdenství. Boží souzení zvažuje všechny okolnosti, právě i ty polehčující. Navíc – a to je na Božím souzení to nejvíc pro pocit běžné spravedlnosti pohoršlivé – dává milost tam, kde by člověk čekal trest. To je to, čemu Pavel a reformace říká ospravedlnění bezbožného, na čem vznikla reformace, co proměnilo duchovní dějiny Evropy.
III.
V tomto poznání vlastně vstupujeme do vztahu s Bohem. Můžeme se spolehnout na tento jeho způsob jednání s námi. Vidět právě v tomto tu cestu i z těch velkých krizí, které útočí na naše myšlení i jednání a srážejí naše schopnosti v nich obstát.
V této optice se můžeme na vlastní život, na naše přemýšlení, na naše postoje dívat ještě jinak. Postavit se pod zorný úhel Božího milosrdenství, soudu i spravedlnosti. Právě tady, na tomhle místě, to má s námi pohnout a změnit nás. Ostatně se blíží postní období, které je tímto pohybem k proměně typické.
Aby se z Božího milosrdenství ale nestala laciná fraška, je třeba zdůraznit právě tuhle sílu milosrdenství, soudu i spravedlnosti. Ona aktivní Boží snaha, aby se člověk proměnil.
Tahle možnost znát Hospodina je klíčová pro změnu světa (i v tom univerzálním rozměru, Jeremiáš slibuje, k. 31), dotkli jsme se toho na farářském kurzu, kde minimálně dvě teoložky vycházely z toho, že změna smýšlení v teologii stvoření, resp. mimolidského stvoření (teologie zvířat) může mít překvapivě blahodárný dopad na celé lidstvo. Opustit představu, že člověk je pánem tvorstva, může velmi konstruktivně začít řešit současnou nejen klimatickou krizi. V prvé řadě totiž může řešit naši schopnost mít dobrý vztah s prostředím, ve kterém žijeme a od toho všechno další odvinout.
Radikalita této myšlenky spočívá vlastně v tom, že tenhle obrat nečiníme proto, abychom někoho zachraňovali (slabší, živočišné druhy, samotnou planetu, to je vlastně až další plod této změny). Tenhle obrat činíme, abychom se my sami, my lidé, vrátili na původní cestu, kterou Bůh pro člověka zamýšlel. Abychom „nerozvorávali pole, meze”, neničili funkční ekosystémy, nečinili se většími, než jsme, ale dokázali přijmout také svou nevýjimečnost a neprivilegovanost, kterou tak krásně první stránky bible nazývají „prachem země”. Možná, že právě tohle je také obsaženo v té myšlence, že člověk je obrazem Božím, specifickým živočišným druhem obdařený rozumem, citem a vědomím vlastní konečnosti i Boží věčnosti, který dovede plodit i umělou inteligenci, a právě proto by si měl uvědomit, že nedílnou součástí našeho života je také prach a nicotnost. Chvála každému, kdo se dovede nechlubit, i kdyby by se chlubit mohl. Nebo ještě jinak, jak říká apoštol Pavel: Kdo se chce chlubit, ať se chlubí v Pánu! (2 K 10,17)