Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř. (Jan 10,16)
Sestry a bratři, mám takovou nectnost, někdy nechávám věci na poslední chvíli, to se mi teď vymstilo. Myslel jsem, že odpoledne věnuji přípravou dnešní promluvy, ovšem dramatický (a pro mě nakonec uspokojivý) průběh prvního kola volby prezidenta mi do toho hodil vidle, a já tedy věnoval více pozornosti – abych to řekl z hlediska lutherovy politické theologie – Boží levici, tedy říši zákona, než Boží pravici, tedy říši evangelia. Tedy skutečně dnes jen několik postřehů:
S naším tématem to, co jsem řekl, snad může souviset tím, že v politice ostře vnímáme skutečnost rozdělení, polarizace, nejednoty, ale i touhu, leckdy naivní, marnou, někdy autentickou, po jednotě, po svornosti. Touhu po někom, kdo spojuje, nerozděluje, kdo je schopen oslovit nejrůznější segmenty společnosti se svými bolestmi, způsoby života, se svými zájmy, často protikladnými.
Jednota, třídění, různost – o to jde také i v našem textu, v našem tématu.
Je tu obraz ovčinec – klíčová otázka, co to znamená? Ježíš a asi i Janova komunita to nejspíš chápali jako alegorický odkaz k židům, Izraeli, výchozí společenský prostor Ježíšova působení, k nimž se Ježíš obracel nejdříve. A z nichž ho mnozí také odmítli.
Dnes bychom měli tendenci chápat ovčinec chápat jako: naše církev, naše denominace. A nebo obecněji: křesťanstvo ve své různosti vzhledem k jiným náboženstvím, resp. vzhledem k sekulární kultuře. A nebo jedna církev vzhledem k církvím ostatním, které se musí sjednotit pod křídla právě té jedné, pravé církve, s jedním pastýřem….
A potom: kdo jsou tedy ovce, které nejsou z ovčince? Janova komunita (a Ježíš) to bezpochyby vztahovala vztahovala k misii mezi pohany. A tak to, jak jsem naznačil, bychom to asi chápali i my dnes: k těm, kdo Krista nepoznali, nejsou v církvi. A nebo nejsou v církvi naší…
Jedno stádo, jeden pastýř – to je potom cílový obraz jednoty.
A tady je asi hned potřeba zdůraznit: Založená jednota ovcí (křesťanek a křesťanů) je založena na vztahu k jedinému pastýři. Nikoliv není tato jednota založena jednou velkou ohradou. Ohradou církve, ohradou tradice. To je klíčové: cílem jednoty není přivedení všech ovcí do jedné (církevní) ohrady, ale vznik jednoho stáda, které je propojeno s jedním dobrým pastýřem – Kristem.
A Kristus je ten, ten suverén, který zde má hlavní a poslední slovo, on sjednocuje, on vytváří stádo, on vytváří církev, jeho slovo, jeho svátosti, jeho Duch.
Text nám klade závažné otázky, které tady asi jen tak nezodpovím: otázky po budoucí a přítomné podobě ekumenických vztahů mezi církvemi. Jak má vypadat jednota církve? Jsou různé modely, a stále nám vychází asi nejpřijatelnější ten „federativní“: v různosti tradic nacházet to, co spojuje, co rozděluje, odevzdávat, trvat na tom, ale minimálně se kvůli tomu – jak to říct – nemlátit po hlavě. Vydržet, že to každý vidí jinak. A neusilovat o to, vytvořit nějakou supercírkev, kde vše bude unifikované, stejné (většinou právě tak, jak to máme my v církvi naší).
Ale také nám text klade otázky: otázku odborně řečeno eschatologickou (týkající se posledních věcí člověka, posledních věcí našich dějin): je pro spásu nutné být členem církve, toho viditelného stáda božího lidu? Je potřebné pro spásu (a co je vlastně spása? Další otázka…) vždy osobně a vědomě přijmout Ježíše do svého srdce, jak říká Pavel v Ř 10,9, a žít ve viditelné církvi?
Církev totiž vždy věděla obojí – víra nemůže jinak než o Bohu mluvit (Pavlovo: Jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli?). Bez lidského svědectví, bez řečového jednání církve lidé evangelium prostě neuslyší.
Ale také věděla, že pro jeho velikost o něm často mluvit nemůžeme, zbývá jen mlčet… Církev také v průběhu staletí vyvinula teologickou soustavu (plurál), protože s tím šla zkušenost, že projasnění víry pomáhá lidem pochopit tajemství evangelia. Teologie se ale často stávala zábranou zvěstování: a tak teologie potom stále více ustoupila za rozvíjení misijních strategií a inciativ. Které také přinesly mnoho dobrého pro Boží lid. Ale i tohle počínání ukazuje své meze.
Víra (církev) ale vždy věděla o předběžnosti, křehkosti, dvojznačnosti svého počínání. Dobrá teologie je pro církev klíčová. Stejně tak nejsou k zahození soustavné a propracované misijní strategie. Ale to vše nezaručuje „plné kostely“. (A když už tak pro mnohé často jen na čas.)
A další otázky: křesťané si v průběhu staletí, a zvlášť ve dvacátém století, musili uvědomit: to že lidé nejsou v církvi, automaticky neznamená, že nevěří, že nepřemýšlí o Bohu, o Kristu. Křesťané si uvědomili, že i lidé za hranicemi viditelné církve často svými činy a myšlenkami ještě ostřeji a hlouběji vyjadřují to, o co jde v evangeliu. Vznikly pojmy jako latentní církev (Tillich), anonymní či nevědomí křesťané (K. Rahner, R. Rothe – německý evangelický teolog žijící v 19. století).
To, že lidé nepřijímají evangelium neznamená automaticky, že jsou předurčeni k zatracení, jak by to mohla chápat staroreformovaná teologie, nebo proto, že se vědomě rozhodli evangelium nepřijmout.
Hodně otázek co?
Ale závěrečné evangelium: odnáším si z tohoto textu zvěst: Dobrý pastýř pase, jak chce, kdy a jak se mu uráčí, abych parafrázoval slova augšpurského vyznání, hlavního vyznání lutherských církví. A je to i on, kdo případně vymezuje ohradu ovčince. Na věřících je v pokorné nevědomosti nesnažit se odhadovat, kdo v tom ovčinci není. A to i tam, kde se to zdá tak zjevné – a to se přiznám, že to potom je těžké takto neposuzovat.
A tak i my vnímejme jeho dobré vedení, v našem životě, v našem sboru, v naší církvi. A věřme, že on vede i tam, kde my to třeba nevidíme, nebo tomu nerozumíme, klaďme si otázky. A modleme se, abychom jeho vedení také druhým přáli, a také se od druhých – jiných církví, lidí mimo církev, ale třeba i jiných spirituálních tradic, učili, pokud v nich to jeho vedení rozeznáme.