Skutky apoštolů 4, 32–37 (1. čtení: Efezským 4,1-10)
Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval. Také Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš – to znamená ‚syn útěchy‘ – levita původem z Kypru, měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly.
Online: https://youtu.be/Yho4WjwF5p0
I.
Víte, kde byli poprvé Kristovi učedníci nazváni křesťany? Bylo to v Antiochii, městě v tehdejší Sýrii, dnes v Turecku. Tamější církev přivedl k rozkvětu apoštol Pavel, hlavní hrdina biblické knihy Skutků, a sice v intenzivní spolupráci s Barnabášem. Ano právě s tím Barnabášem, který kdysi předtím jednoho dne udělal důležité rozhodnutí, prodal své pole, vzdal se možná celého svého majetku, a to dal ve prospěch jeruzalémské církve.
Stejně jako další anonymní lidé, kteří neváhali dát své jmění ve prospěch nově vzniklého společenství Kristova Ducha, kde zažili Boží lásku, odpuštění svých vin, novou kvalitu mezilidských vztahů, kde najednou přestalo hrát roli, čím kdo byl doposud, jestli chudý či bohatý, urozený či prostý.
Jak tohle vyprávění o prvotním okouzlení z Ducha oslovuje nás? Okouzluje nás též? Mám dojem, i jak jsme o tom mluvili v minulém týdnu při vzájemných setkáních, spíše budí rozpaky, kritiku, či rovnou odmítnutí. Žádné: Jo! To je ono! Tak to také chceme! Podle tohoto vzoru se chceme řídit!
Spíše než nadšení se v nás ozve: to přeci nefunguje! Příliš idealistické! Nerealistické! Hezké, ale úplně mimo…!
II.
Tenhle pohled na začátky církve asi zaujme a zaprovokuje tou poznámku, že „měli všechno společné“. Tyhle naše pochyby jsou zcela pochopitelné. Část Evropy, i naše země, si prošla zkušeností reálného socialismu, jenž hlásal ideál, který vyjádřil Jan Werich v propagandistické písni: „Když všichni všechno všechněm dáme, tak budou všichni mít všechno dohromady.“ Tento experiment ukázal ve vší hrůze, co dokážou politické snahy nařídit sdílení statků (tedy spíše výrobních prostředků) celé společnosti, aby se odstranila hmotná nouze a společenská nerovnost. A tou – a to ale nelze popřít – skutečně trpělo mnoho lidí. V tomto experimentu, programově bezbožném, ovšem majetek druzí dobrovolně nesdíleli, ale jedni druhým majetek ukradli. Výsledek: zmnožení nouze materiální i duchovní.
Tohle vyprávění o sdílení majetku v prvotní církvi možná vzbuzuje pochyby (mluvím teď za sebe) i vzhledem k tomu, že známe případy v náboženské oblasti, kdy různí vůdcové dokážou požadovat po lidech nejen „jednu mysl“, tedy nekritický souhlas s naukou bez diskuse, ale často také povinné sdílení majetku, jeho odevzdání k nohám představených toho kterého společenství, kteří ho potom využívají pro vlastní potřeby.
III.
Přesto: náš svět trpí nouzí, v posledním čase tato nouze má nepřehlédnutelný ekologický rozměr. A ten text nás staví vizi světa a lidské společnosti, kde nikdo nouzí netrpí. Světa, jehož žitými a samozřejmými zásadami je nejen odpovědnost (a třeba pracovitost), ale také vzájemná solidarita a přerozdělování zdrojů. (A to platí s příslušnými změnami i pro církev)
Takový svět si těžko dokážeme představit, natož aby v něm lidé měli všechen majetek společný. Vlastnit majetek je jedno ze základních práv demokratické společnosti. Na druhou stranu: třeba taková Listina základních práv a svobod také říká, že vlastnictví zavazuje. „Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. “ (§ 11,3) Využívat majetek k dobru celku – celku církve, ale i celé společnosti, jeden z ideálů, který přineslo křesťanství světu.
IV.
Tenhle text má ovšem ještě jedno provokativní místo, z něhož ta praxe společného majetku vyplývá. Totiž že všichni, kdo uvěřili „byli jedné mysli (duše) a jednoho srdce.“
A právě tohle, aby všichni věřící byli jednotní, jednotní v Kristu a aby tohle proniklo do celého světa – to je tím nejdůležitějším úkolem církve. A tím nechci říct, že by se církev neměla starat o celospolečenské uskutečňování sociální spravedlnosti. To, ano, ale není to právě úkol nejdůležitější. Úkolem církve je nejdříve působit tak, aby se měnila srdce a mysli lidí, a potom až poměry.
Aby lidé v Kristu byli „jedné mysli a jednoho srdce“. Aby to byla taková jednota, která by skutečně pocházela z Boží moci, z veliké Boží milosti. To je ten nejdůležitější, základní úkol, který za církev v tomto světě nikdo neudělá. Aby svědčila o té trojjediné mysli Boží, která jediná dokáže lidi sjednocovat, vést dohromady. Kdekoliv se to děje, je to přeci něco úžasného. Je to ovšem cenné zboží, ano nedostatkové. Chvíle takového záblesku jednoty – s Bohem a mezi lidmi jsou většinou krátké, vzácné. Ale doznívají, nejsou bez účinku, nesou své ovoce.
Tato jednota není zrušení našich rozdílů, naší individuality, není to rozpuštění se v Bohu, či nadosobním kolektivu. Není to zestejnění, unifikace, není to jako když kapka spadne do moře.
V Kristu, ve víře, máme podíl na Boží „trojjediné mysli“, na Božím „trojjediném srdci“. Na jednotě Božího života. A boží život – to je vzájemné prostupování, respekt, vzájemná láska božských osob Otce, syna a Ducha. To zní složitě či tajemně. Ale takový je Bůh a takový chce mít svůj a náš svět: vidět druhého v jeho jedinečnosti a v jeho hodnotě. Vidět naši vzájemnou různost, ale i propojenost. Ale i naši nouzi, a to, jak tato nouze může být překonána.
Tohle duchovní dění, částečně ale jednoznačně, prostě je přítomno dnes i mezi námi, jako tehdy mezi apoštoly. Tato jednota mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a Bohem se nedá jednostranně vynutit. Je to dar, který je třeba chytnout a žít z něho. I když potom přijde čas, kdy vyvstanou nová rozdělení, nová nejednota.
Ostatně i ten Barnabáš: ten přinesl svůj majetek apoštolům a nějaký čas nimi prožíval tuto jednotu. Potom spolupracoval s apoštolem Pavlem. A právě oni dva se nakonec potom nepohodli a rozešli se kvůli věroučným otázkám. Takový bývá i život v církvi. Ale byl to tentýž Pavel, který se potom zcela prakticky, i při vědomí rozdílů, angažoval pro Jeruzalémskou obec, organizoval pro ni sbírku, ocitla se totiž ve finanční nouzi. Dělal to, i když věděl, že Jeruzalémští zastávají i mnohé myšlenky, s nimiž apoštol Pavel nesouhlasil a kvůli nimž se od Barnabáše oddělil.
Byli totiž propojeni Božím Duchem, který stále spojuje zdánlivě nespojitelné do jedné mysli a jednoho srdce.