1 Korintským 9, 19–23 (1. čtení: Matouš 20, 20-28)
Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé. Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.
I.
Slova, která jsme slyšeli, měla v dějinách přemýšlení o křesťanské víře velký vliv. Tyhle věty, tato slova plná protikladů, o svobodě a otroctví pro evangelium, kterými Pavel charakterizuje svůj život, se inspiroval Martin Luther, aby vyjádřil ty nejzákladnější principy křesťanské víry (ve spise O svobodě křesťana). Tam zdůrazňuje: každý křesťan je svobodným pánem (každá křesťanka je svobodnou paní) nade všemi věcmi, nade všemi lidmi, nade vším, co je, a nikomu není poddán, poddána.
Žádný člověk, žádná mocnost si na nás nemůže činit nárok. Ten nejzazší, poslední. Jistě: mnoho mocností si na nás činí nárok. Takový je náš svět. Jsme „onáročováni“. Nárok si na nás činí jiní lidé, instituce, politická moc. Nárok si na nás činí i životní role, které hrajeme. Ale i my vznášíme nároky na ostatní: na své děti, na své partnery, na své kolegy či podřízené, na politické instituce.
Ale nikdo na světě si na nás nemůže činit nárok absolutní. Nikdo nemá právo říct: ty mi patříš, ty jsi můj majetek. A naopak. Nemůže to říci muž ženě, ale i obráceně. Nebo stát na svým občanům. Nic na světě si na nás nemůže činit tento poslední nárok, i když to mnohé ve světě na nás zkouší.
Jen Jeden si na nás může činit nárok. Jen od Jednoho nejsme svobodni. Jen jednoho jsme, pokud to řeknu Pavlovými slovy, otroci. Jen na Jednom jsme naprosto závislí: právě jen od Boha nejsme svobodní.
A to také znamená: skutečně osvobodit od tlaků, které nás drtí, skutečně zachránit, proměnit, nasměrovat k dobru, k tomu, co přikazuje zákon: nás může ze své milosti postrčit jen Bůh. Žádné naše lidské úsilí, byť i zbožné.
II.
Ale zůstaňme u toho nároku. Luther tahle Pavlova slova rozvádí dál: jsme sice v Kristu svobodní, ale: křesťan je služebný otrok všech věcí, všech lidí, je každému poddán. Křesťanská svoboda vede automaticky k druhým lidem, do vztahů, do závazků, do odpovědnosti, k lásce, ke službě. K respektu jedinečné důstojnosti jednoho každého. V tomto smyslu jsme otroci a otrokyně druhých. A Luther jde dokonce tak daleko, že říká – možná neslýchaně: křesťan ve své svobodě, která vede do otroctví lásky a služby, potom ani nepotřebuje žádné předpisy, zákony. Když věří a miluje, koná to, co v dané situaci potřeba, co je přiměřené, nutné. Jako strom nese automaticky své ovoce. (Ale samozřejmě: je stále hříšník, takže ani těch předpisů se jen tak zbavit nemůže…)
III.
Pavel zde mluví o svém specifickém „otroctví“, o svém životním úkolu: není to diakonie, ale misie. Přinášení, prostředkování komunikace evangelia všem lidem, ve všech možných životních a společenských a náboženských kontextech. Jeho úkolem je, aby je získal: ne především pro církev, ale primárně pro víru, Krista, evangelium. A neříká, že chce získat všechny z nich – všimněme si! Říká, aby získal „některé z nich“. A těm všem stal vším. Mluví konkrétně o židech, lidech „pod zákonem“, o pohanech, lidech bez zákona a o lidech „slabých“. A ke každé té skupině mluvil jejich vlastní řečí. Navazoval na jejich způsob myšlení, na jejich zkušenosti, na jejich svět. Asi u někoho mu to šlo lépe, u někoho hůře. Pavel židy znal samozřejmě velmi dobře. Svým původem svou výchovou byl jeden z nich. Jim se snažil přiblížit, že naplněním zákona se stal životní příběh, smrt a vzkříšení jednoho z nich, potulného rabbiho Ježíše z Nazaretu. A jistě to neměl lehké, protože ukřižovaný mesiáš – to nebyla pro židy rozhodně samozřejmá, hned srozumitelná myšlenka. A pohanům asi zase Pavel zdůrazňoval, že nejsou vázání kultovními předpisy židovského zákona, chtějí-li patřit k Božímu lidu.
IV.
Tento text nás upozorňuje na jeden aspekt toho „otroctví“, které vyplývá z života víry: svědčit druhým o Kristu. Sloužit jim tak, že k nim o bohu budu mluvit jejich vlastní řečí. Být v tom takovým polyglotem. To je samozřejmě nadsázka a náročný úkol. „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říká se. Každý člověk zvládne mluvit jen omezeným počtem jazyků. Doslova i přeneseně. Někdo třeba jen jedním. Každému z nás bude dán jen omezený počet lidí, kterému jsme svědčili, svědčíme, budeme svědčit o Kristu. A život víry nás vede k tomu, abychom se učili, ten omezený počet lidí a okolnosti, v nichž se nacházejí, vidět v jejich jedinečnosti, svébytnosti, nouzi a naději.
Každý člověk má svoji jedinečnou řeč. Životní příběh každého má určitý souhrn zvláštností, které ho charakterizují. Které mu dávají originalitu. Co je jedinečné, co je jiné, co já nemám, není moje. O to jde, abychom to hledali ve vztazích vůbec. Aby byly hluboké. Ale také právě, když s druhými mluvíme o Bohu a o víře. Potřebujeme tu zvěst překládat do více či méně jiného jazyka.
Pro někoho je to potřeba obzvlášť jednoduše: vzhledem k jeho věku, k jeho aktuální situaci, vhledem k dalším okolnostem. Kdy je třeba potřeba říci jen: „Ježíš za tebe umřel.“ „Bůh tě má rád.“ A ono to stačí, víc netřeba. Není to vyřčeno ani přijato jako zbožná fráze. Dál třeba stačí jen mlčet.
Někdy je ale potřeba – zase vzhledem k situaci, vzhledem k věku, nebo i vzdělání, nebo právě kontextu – říct více: Kdo že je ten Bůh, o němž říkám, že tě, že nás má rád? A kdo tento Bůh podle biblického svědectví není? A co vše třeba znamená ta svoboda, kterou nám tento Bůh v Ježíši Kristu dává. Takové polohy – prostou, lidovou, i náročnou a učenou měli oba dva zmínění bratří: jak Martin Luther, tak apoštol Pavel.
Stát se všem vším: mluvit k těm, co potkáme, o Bohu tak, aby to promluvilo do osobní situace každého. To není úkol jen farářek a farářů. To je úkol každého křesťana. A to jen proto, že Bůh sám promlouvá do osobní situace každého z nás. Protože on zná, jakým jazykem mluvíme a přizpůsobuje se mu, navazuje na něj.
Bůh v Kristu se nám stal všem skutečně vším. Ve své svobodě se mezi nás vydal, stal se naším služebníkem, abychom měli podíl na jeho životě, byli ve víře svobodní a v lásce “otroci”, či spíše: přítelkyně a přátelé jeho evangelia.