J 20, 11 – 18 (1. čtení: 1 Korintským 15,1 – 11)
Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabbuni“, to znamená ‚Mistře‘. Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“
I.
Minulý rok jsem v kázání zdůrazňoval, že to byly právě ženy, které stály u počátku svědectví o této největší duchovní revoluci v dějinách. Že ženy se staly prvními hlasatelkami víry ve vzkříšení. Že ženy stály na počátku dějin křesťanské církve, jak shodně vypráví novozákonní evangelia – i když pokaždé jinak. A muži, učedníci, byli těmi, kdo zpočátku nechtěli uvěřit tomu, co se stalo.
Janovo evangelium svým osobitým způsobem vypráví: první s kým se Ježíš setkal nebyla skupina žen, ale jen učednice jedna. Možná ta nejslavnější, o níž se od nepaměti vyprávěly legendy, zda Ježíšovi nebyla úplně nejblíže: totiž Marie Magdalská.
A zrovna podle Janova vyprávění je však Marie svým počátečním neporozuměním toho, co se vlastně o velikonoční ráno stalo, rovnocenná svým mužským protějškům.
II.
Marie stojí u hrobu, v zahradě, která fungovala jako takový minihřbitov, a pláče. Ta nejběžnější scéna našeho života. Pláče, i když je u toho hrobu odvalen kámen a hrob je prázdný. A ona v té prázdnotě hrobu nevidí znamení něčeho nového. Nic z čeho by bylo možné se radovat. Ona v té prázdnotě hrobu nejprve vidí potvrzení běžného chodu světa. Její pláč kupodivu nezmírní ani setkání s anděly v bílém rouchu, kteří podle vyprávění zaujali místo Ježíšova posledního odpočinku.
Boží poslové se jí poněkud nepochopitelně a snad i necitlivě ptají: „Proč pláčeš?“ Marie ovšem nejprve jakoby ani nevnímala, že to jsou andělé. Jí jde přeci o Ježíše. Chce mu prokázat poslední úctu. Nabalzamovat ho. „Sobě pro útěchu, mrtvému na památku.“
Marie pláče a je stále v té základní lidské situaci, kdy je třeba naučit se na mrtvého vzpomínat. Ale také kdy je třeba klást si otázky, proč se stalo to, co se stalo. Právě tomuto Ježíšovi. Který nebyl jen tak někdo: ale Pán. A bylo třeba naučit se žít s tím zklamáním, že radostnou zvěst o Božím království, o lásce, o životě věčném, s kterou vystoupil, asi byly jen marné naděje.
V tu chvíli u hrobu v zahradě se tyto její myšlenkové pochody ještě neměly čas rozběhnout. Bylo příliš brzy po těch dramatických událostech. Ještě působil prvotní šok. Teď jde o to, hlavně zařídit to nejpraktičtější: totiž pohřeb. (Dnes bychom ještě museli odhlásit zemřelého z evidencí nejrůznějších institucí, zařídit pozůstalost atd.) Smutek se míchá s praktickým zaměřením.
Marie, a dosud většina z těch, kteří Ježíše znali, stále žije ve světě, kde je třeba akceptovat smrt jako nevratnou danost našeho bytí. To naprosto nové Marie ještě v té chvíli přizpůsobuje pevně nasazeným brýlím světa, kde dosud nebylo nic takového jako zmrtvýchvstání. Kde každý život končí smrtí. Kde život tohoto člověka, Ježíše, také zase opět skončil smrtí. Navíc pochybnou, potupnou, nespravedlivou.
Marie je v té základní situaci, kde je třeba se smrtí někoho blízkého vyrovnat. Kde je potřeba naučit se žít bez blízkého člověka. Kdy je třeba si zvyknout na tuto novou situaci. Tak známou, ale vždy novou. Protože každý, kdo od nás odejde, a zvlášť koho dobře, známe, je jedinečný. A to prázdno, které nastane, je pokaždé jiné, jedinečné prázdno.
A tak Marie andělům, těmto zřízencům pohřební služby, či kdo to jen může pro ni být, říká, proč tedy pláče. Nejen že je Ježíš mrtev. Navíc tu není jeho tělo. Někdo ho musel odnést. Jinak si to vysvětlit nedovede. „Odnesli jeho tělo a já chci vědět, kam.“ Ostatně: dějiny znají spoustu příkladů, kdy mrtvý vadil i po smrti a nesměla po něm zůstat žádná památka, ani jeho hrob. Vzpomeňme na to, jak komunisté nechali odstranit hrob Jana Palacha. Celý ten Mariin rozhovor s anděli se nese ve směsi smutku a praktičnosti.
III.
Praktický rozhovor pokračuje, i když se Marie najednou setkává s Ježíšem samotným. Ježíš ji nejprve klade stejnou otázku jako andělé. Ona Ježíše nejprve nepozná. Jestli tamti předtím mohli být třeba zřízenci pohřební služby, kdo je tento muž? Považuje Ježíše za zahradníka. Za takového správce hřbitova. Praktického muže, jehož úkolem je vzdělávat okrasné a užitkové rostliny. A možná za toho, kdo něco podstatného ví o tom, kam se podělo Ježíšovo tělo. Možná on sám je za jeho zmizení odpovědný.
A tu Ježíš vládu praktičnosti a smutku přerušuje. Oslovuje Marii jejím jménem. To obrací nevratně její chápání světa, jak ho doposud znala, naruby. Marie Ježíš poznává. Anonymní zahradník se v jejích očích proměňuje v Ježíše, Pána a Mistra.
Marie Ježíše poznává, když ji oslovil jménem. Když ji osobně oslovil. V tom je shrnuto celé evangelium: Bůh, který má v Ježíši své jedinečné, konkrétní jméno, oslovuje člověka jménem – oslovuje jeho nezaměnitelnost, jedinečnost. Osvědčuje, že je dobrým Pastýřem, který zná své ovce a volá je, volá nás právě naším jménem. Právě tohle oslovení proměňuje v Mariiných očích zahradníka v Mistra. Právě osobní oslovení proměňuje jednoho konkrétního inspirativního (a nebo ztroskotaného, záleží na perspektivě) člověka minulosti (jednoho z takových) v Pána a Spasitele, který žije. Byť jinak než my. Byť se ho nemůžeme dotýkat, nemůžeme s ním být v kontaktu jako s jinými skutečnostmi našeho světa. Tento Pán přichází do našich srdcí a on jednou bude všechno ve všem. Právě jeho osobní oslovení proměňuje anonymního zahradníka, anonymní osud či nevyzpytatelné božstvo v jedinečné jméno pro osobního Boha, jehož království překonává smrt.
A tak už nikdy nic nebude jako dřív – to je velikonoční víra. I když leccos stejné zůstane. I když bude víra stále doprovázena neporozuměním. Třeba i touhou si na Boha doslova „sáhnout“ či si na něj hrát. I ten pláč tedy v našem světě zůstává. I ty hroby: ty skutečné, nebo ty v přeneseném smyslu: hroby našich vin, našich průšvihů, našich scestí, lidské nespravedlnost. Ale tenhle pláč našeho světa je nevratně proměněn velikonoční zvěstí: Tou poslední daností našich životů není hrob, ale Ježíšova otevřená náruč. Amen.