Jan 21, 15–19 (1. čtení: Ez 34, 1–2.10–16)
Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ Zeptal se ho podruhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Odpověděl: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Buď pastýřem mých ovcí!“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce! Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: „Následuj mne!“
I.
Sestry a bratři,
co je to za situaci, když se člověk člověka třikrát zeptá „Miluješ mě?“ A ten druhý mu třikrát odpoví: „Ano, to víš že jo, miluji tě!“ Nebo: „Ano, mám tě rád!“ Co to je za situaci, když se lidé takto či jinými slovy navzájem ptají?
Mě se nejdříve vybaví důvěrný rozhovor mezi manžely, milenci, partnery, registrovanými partnery. Tam – v kontextu partnerských vztahů – se toto závažné slovo „milovat“ dnes objevuje nejčastěji. Obsah toho slova může být chápán různě. Většinou se se slovy milovat, pokud se to týká partnerských vztahů, často spojují intenzivní city. Intenzivní pocit propojení.
Ta otázka: „Miluješ mě?“, navíc vícekrát položená, v takovém kontextu spíše vychází z nejistoty jednoho z partnerů. Nebo i obav, strachu. Nebo ze žárlivosti. Když si ten jeden není jistý, jak na tom u toho druhého je. Jak na tom jsou. A ten druhý v tu chvíli je vyzván, aby potvrdil, že skutečně k druhému stále cítí, to co cítí. Že to pouto zůstává.
Mezi námi lidmi je to složité. Ten, kdo se druhého ptá, zda je milován, se může nechat odpovědí tázaného přesvědčit. A nebo také nemusí. A ten tázaný také může odpovědět i záporně. Může odpovědět: už tě nemiluji, už tě nemám rád, je konec.
Takovou otázku: „Máš mě rád“ ovšem nemusí sobě navzájem klást jen partneři. Ale mohou se tak ptát děti svých rodičů. A nebo třeba staří, nemohoucí rodiče svých dětí, kteří na ně nemají čas. V každém případě se takové otázky kladou v nějakých klíčových, rozhodujících chvílích našich životů. V nějakých závažných chvílích, kdy potřebujeme ujištění, podporu. Nebo kdy se něco, jak se říká, „láme“.
II.
Otázka vzkříšeného Krista učedníku Petrovi je však jiného druhu. Janovo evangelium chápe Krista především v jeho božském aspektu. A tak tu slyšíme otázku Boží. Nikoliv znejistělého člověka. Slyšíme tu otázku jakoby „zkušební“. Je to otázka toho, kdo ví. Kdo ví, jak na tom ten tázaný Petr je. Je to otázka toho, „kdo ví všechno“.
Je to otázka, která směřuje k tomu, aby si ten druhý (zde Petr) uvědomil, na čem v životě nejvíc záleží. Na Kom v životě nejvíce záleží. Kdo je základem všech ryzích lidských vztahů. Petr je veden, aby si uvědomil, že Kristus je tím, na němž nejvíc záleží. Záleží na něm proto, že umožňuje odpuštění. Umožňuje nový začátek. Přijímá i navzdory zradě, navzdory zapření. Když byl Kristus ponížen, Petr ho třikrát zapřel – tuhle příhodu nám přinášejí všichni čtyři evangelisté. A nyní je zde Petr ujištěn, že dostal novou šanci. A Petr svoji víru v tento nový začátek slavnostně, i když ne bez jistého rozladění, stvrzuje. A to jen proto, že Vzkříšený Kristus svou Božskou náklonnost k němu takto projevuje.
Tento příběh se po celé dějiny chápal právě tak, že v něm Ježíš Petra ujišťuje o své lásce k němu: i přes svůj pád je pravým apoštolem, ano předním z apoštolů. On bude mít základní poslání při budování církve. Petr je pověřen, aby „pásl“. Aby pečoval o církev, aby se o ní staral.
Příběh je pro římsko-katolické křesťany také jeden z dokladů pro to, že Petrovi byla takto odevzdána přednost v hierarchickém smyslu. A tohle jeho přední postavení se má předávat na další jeho nástupce, římské biskupy, papeže, hlavní církevní pastýře. Takové zdůvodnění papežského úřadu římsko-katolické církve zde nenajdeme. Ježíš Petrovi jen říká: „Pas mé ovce. Následuj mě.“ Petr měl zvláštní postavení. Měl svoji nezaměnitelnou, nepřenositelnou funkci. Tak jako každý z nás má své jedinečné poslání v životě, ale i v boží záměru, ale i v církvi.
III.
Pro Petra osobně toto Ježíšovo ujištění bylo spojeno s výzvou k následování. Petr má Ježíše následovat cestou utrpení. Ježíš Petrovi osobně zaslibuje lásku, přijetí. Nikoliv však „klidné a spokojené stáří“. Abych parafrázoval slovy Václava Havla: dává Petrovi naději, že jeho život bude mít smysl, i když z vnějšku viděno dobře nedopadne. Víme, byť ne z bible, že Petr skutečně mučednickou smrtí zemřel. Tak jak si asi mnozí láskyplné Boží vedení nepředstavovali či nepředstavují.
Boží vedení nemusí být vždy rozpoznatelné. Jak pro nás osobně. Nebo i když se díváme na příběhy druhých lidí. Někdy se dostáváme do situací, kam jsme se rozhodně dostat nechtěli, do situací, kdy veškerá naše snaha je marná, kdy jsme jen pasivními účastníky dění. Kdy se najednou nedá nic dělat a my jen zíráme. Kdy nás přepadne nemoc, kdy se dostaneme do soukolí nepředvídatelných okolností dějin. Do situace, kdy najednou není jisté, zda nás Bůh skutečně miluje. A kdy je člověk ve svém nitru puzen odpovědět na otázku, kdo je pro něj tím nejdůležitějším.
IV.
Bůh je ten jediný, kdo si je naprosto jistý svou láskou. Svým milosrdným, bezpodmínečným přijetím nás a svého stvoření. Který o své lásce nikdy nepochybuje. On ví o nás všechno. A podle toho svého vědění nás o své lásce také ujišťuje. V pravý čas. To je to, čemu bible obrazně říká „pasení“.
Tato zvěst o nepochybujícím Božím přijetí nás a milosrdenství k nám je naše radost. Že můžeme rozpoznat, kam se v životě dát. Že můžeme rozpoznat, kam se v životě rozhodně nevydávat. Za kým z lidských pastýřů, vedoucích, vůdců či manažerů se rozhodně nevydávat. Tato Boží láska nás varuje, abychom se ani my nestávali takovými vůdci, kteří zapomínají na své nebeského pastýře.
A to je naše naděje i v těžkých chvílích života, v jeho dvojznačnostech, když přijde nejistota – o lásce druhých, o naší lásce k druhým, o lásce Boží. Bůh nás skutečně přivede k tomu, abychom si jeho lásku k nám zase uvědomili. A opět z ní žili ve svých vztazích. Bůh nás vede a opět přivede k tomu, abychom i my byli co nejvíce ve svém milování druhých pokud možno pevní, jistí, milosrdní: ať jde o partnery, ať o přátele, ať o děti, ať o rodiče. Bůh nás vede, abychom i my dokázali v pravý čas o své náklonnosti ujišťovat. Svými činy.
Nebo také slovy. A nemusí to vždy být těmi těžkotonážními (alespoň dle mého soudu) slovy jako je „milovat“ či „láska“. Tato slova by se dle mého soudu měla vyslovovat jen ve výjimečných okamžicích. Mělo by se s nimi v tom našem vzájemném lidském ujišťování spíše šetřit. S čím by se však nemělo šetřit je to, na co tato slova odkazují. Bůh s láskou totiž rozhodně nešetří. Amen.