Skutky apoštolů 2,1-13 (1.čtení: Genesis 11, 1-9)
Byl tehdy židovský svátek Letnic, Šavu´ot, který je pro Židy připomínkou toho, že Hospodin dal Mojžíšovi na hoře Sion Desatero. Izrael je vlastně společenstvím těch, kteří jsou vázáni Smlouvou s Hospodinem. Izrael, jako společenství víry, se vlastně zrodil uzavřením Smlouvy.
A při těchto židovských svátcích se zrodila křesťanská církev. Vzniká nové společenství, jehož pojítkem již není prvotně dar Zákona, ale dar Ducha Svatého.
Jeruzalém byl při tom seslání Svatého Ducha plný poutníků z celého světa. Ti stále ještě ustrašení, po Ježíšově ukřižování rozptýlení učedníci se stali svědky něčeho tak úžasného, překvapivého a fantastického, že z toho byli ve vytržení. Někteří lidé se dokonce začali posmívat a nadšení, které se všech zmocnilo, začali popisovat jako opilost. Tu ale vystoupí apoštol Petr se svým kázáním, ve kterém odmítne posměšky a tu fantastickou událost interpretuje jako vyplnění dávného zaslíbení proroka Joela: „Vyleji svého Ducha na všechny lidi“ (Jl 3,1) – slyšeli jsme to proroctví na počátku bohoslužeb.
Takhle prvá církev ten úžasný zážitek pochopila, vztáhla ono staré proroctví na sebe a v síle onoho Ducha začala žít. Autor textu, Lukáš, ale koncipuje tu událost ještě i jinak, než jen jako vyplnění starého proroctví.
Uvádí ji jako protiklad starozákonního mýtu z knihy Genesis o Babylónské věži, onoho známého vyprávění, které varuje před absolutistickým systémem vlády. Je to samozřejmě v prvé řadě kritika Babylona, s jeho symbolem, mrakodrapem, který se nazýval „dům základů nebe i země“ a který se měl opírat až o nebeskou klenbu. Ten mrakodrap měl dokázat, že se vládcové Mezopotámie obejdou bez Hospodina. Že si dělají co se jim zlíbí.
Toto slavné vyprávění o babylonské věži, totiž organizování a budování světa bez Boha, to vůbec není jen nevinný, naivní mýtus. Vždy znovu a znovu se to hrozivě v dějinách uskutečňuje, naposledy v ideologii nacismu či komunismu, či vzpomeňme na současnou komunistickou Severní Koreu a její šílenosti! Kolik již jen bylo v dějinách psychopatů, kteří nutili lidi terorem budovat zářné zítřky či všelijaké ráje na zemi!
Bible ví, že pokušení člověka obejít se bez jakési supervize Boží, obejít se bez poslušnosti pravidlům, bez spravedlnosti, bez sociální citlivosti, že toto pokušení člověka je stálé. A že může začínat třeba velmi nenápadně!
Kolik jen se již pokazilo vládců, i o kterých se vypráví i v Bibli, kteří třeba začínali vládnout nadějně, ale po pár letech se opilo mocí a začalo vládnout totalitně! O samotném Šalamounovi to platí, neméně o jeho synovi Rechabeámovi. Třináctý izraelský král Jarobeám, který vládl v osmém století před Kristem, se stal pro své diktátorské choutky v Bibli dokonce vzorem zla! Další králové jsou v Písmu poměřováni podle toho, zda propadli Jaroboámovu hříchu, či zda dokázali vládnout v pokoře před Hospodinem.
To je stálý scénář lidské historie – současným příkladem je třeba maďarský premiér Viktor Orbán, který studoval díky Georgovi Sorosovi na Oxfordu, který začínal v politice jako bojovník proti komunismu a který se dnes chová jako diktátor. Celá řada i našich politiků začínala svou dráhu s těmi možná nejlepšími úmysly. Bez Boha ale opravdu svobodnou společnost budovat nelze. A svoboda, to je ten nejvzácnější Boží statek: vždyť jak začíná samotné Desatero? Já jsem Hospodin, který tě vyvedl z totalitního Egypta.
A právě tohle stálé pokušení Bible zesměšňuje vyprávěním mýtu o pyšném mrakodrapu, když popisuje, jak Hospodin sestupuje do lidské pýchy a zmate lidem jazyky. Lidé si přestávají rozumět, i když se podřizují jedinému vládci. Právě proto si přestávají rozumět! Najednou spolu nemohou dál stavět, protože pokud si lidé nerozumí, nemohou společně dělat nic smysluplného. Biblické vyprávění o babylonské věži záměrně převrací jméno té věže „Babili“, což se dá přeložit jako „Brána boží“, na „Bábel“, což znamená zmatek, jakýsi „blábolov“.
A tehdy při Letnicích – říká Bible – to bylo právě naopak. Židé přicházeli z různých míst světa, kde žili v rozptýlení, aby uctili Hospodina. Přicházeli zřejmě i jinověrci jen tak ze zájmu, jako zvědaví turisté. A ti všichni si vzájemně nerozuměli. Byli si navzájem skutečnými cizinci. Čtrnáct různých etnik je tam vyjmenováno! Svět byl tehdy stejně multikulturní, jako je dnes.
A tu najednou si cizí lidé porozumí, protože dojde k vylití Ducha. Jejich jednota není dána diktátem, totalitou, jediným všemocným vládcem. Je postavena na duchovním základě.
O to jde – kde je Duch svatý, tam je láska, a kde je láska, tam vládne porozumění a řád a spravedlnost. Ze svatodušního příběhu je zřejmé, že tím prvním a hlavním darem Ducha Svatého je dar srozumitelnosti, dar porozumění. Přišli lidé z různých kmenů, ras, národů a jazyků, z různých kultur, různého typu myšlení – a náhle všichni rozumějí tomu, co říkají učedníci Krista.
Tento dar Ducha je nám lidem dán zároveň ale i jako úkol: snažme se za každou cenu učinit církev takovým prostředím, které bude svým životem, svou existencí o té Boží svobodě svědčit. Prostředím, které se nebude schovávat do ghetta svých zvyků a tradic a starobylého jazyka. Prostředím, které nebude působit jako tábor se zvláštním režimem, ale které bude svědčit o Bohu srozumitelným jazykem i praktikovaným svobodným životem poslušným jen Hospodina a jeho Ducha tak, aby se toto prostředí stávalo srozumitelným pro všechny kultury, pro všechny generace, pro všechny lidi na celém světě.
Církev by měla být tím prostředím, kde najde každý svůj domov, kde mu ostatní porozumí a přijmou jej. Není to nic samozřejmého – církev vlastně z lidského hlediska má všechny předpoklady k neporozumění. Bohatí, chudí, vzdělaní, méně vzdělaní, všechny generace, různé náhledy na výchovu, na život, různé tradice atd, atd. Církev je to prostředí, kde by lidské přirozené vazby nemusely vůbec fungovat, protože přirozené prostě nejsou. Jednota v Duchu Svatém je dar, který není vůbec automatický.
A to je právě úkol pro každého z nás, kdo se k církvi hlásíme: každý z nás jsme interpretem naší křesťanské víry, ne jen slovy, ale zejména životem, tím, co z nás vyzařuje. Uvědomme si, že pro většinu lidí kolem nás jsme my ti jediní interpreti, protože ti lidé na bohoslužbu nepůjdou. Nepřečtou si Bibli, instituční církev jejím protivná, ale jedno vědí dobře: tenhle a tamta, to jsou ti, kteří o sobě říkají, že jsou křesťané. Co z nich vyzařuje? Porozumění či rozbroj? Nenávist, či láska? Zapšklost, či radostnost? Sobectví, či velkorysost? Podle nás si lidé dělají představu o křesťanství! Sudičství, či milosrdenství?
Duch Svatý nám dává nekonečně moc věcí, které ani samozřejmě nelze v jednom kázání vyjmenovat. A tak snad nakonec zmiňme alespoň ještě jedno: Četli jsme o tom, že někteří z těch, kteří viděli nadšené první křesťany naplněné Duchem Svatým, říkali: Vždyť se ti lidé se opili mladým vínem. Byli plní bujarého veselí!
Kolikrát si od těch prvních letnic lidé okolo mohli církev splést se společností rozjařenou mladým vínem? Nejsme až příliš v našich českých církvích pochmurně střízliví, upjatí, suchopární, škarohlídští, smutní a těžkopádní – zkrátka bez jiskry Ducha?
K radostným věcem přeci nemůžeme zvát tehdy, když se při tom tváříme jak na pohřbu! Teprve až sami sebe přestaneme brát moc vážně, až se nebudeme stydět mít radost ze života, až z nás bude čišet radostná vděčnost – třeba právě i při Večeři Páně, ke které jsme i dnes zváni.