Sk 16, 23 – 34 (Kol 3,12-17)
Když je důkladně zbičovali, zavřeli je do vězení a žalářníkovi poručili, aby je dobře hlídal. On je podle toho rozkazu zavřel do nejbezpečnější cely a pro jistotu jim dal nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta. Když se žalářník probudil a uviděl, že jsou všechny dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se zabít, protože myslel, že mu vězňové uprchli. Ale Pavel hlasitě vykřikl: “Nedělej to! Jsme tu všichni!” Tu žalářník rozkázal, aby mu přinesli světlo, vběhl dovnitř a pln strachu padl před Pavlem a Silasem na kolena. Pak je vyvedl ven a řekl: „Bohové a páni, co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Oni mu řekli: “Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží. Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít. 34 Pak je zavedl do svého domu, pozval je ke stolu a s celou rodinou se radoval, že uvěřili v Boha.
I.
Pavel a Silas jsou vězení, za katrem. Co je obklopuje, je uzamčený svět. Tak se také jmenuje jeden nový český dokument o tom, jak to chodí v jedné české věznici: ve vazební věznici v Teplicích. Pavel a Silas se do té věznice ve Filipech tehdy dostali na základě křivého obvinění.
V tom je jistá podobnost i k Ježíšově procesu. Pavel totiž připravil o zisk otrokáře. Těm patřila jistá otrokyně, která jim svým věštěním zajišťovala finance. A Pavel tuto ženu ve jménu Kristově uzdravil a ona věštit přestala. A ti otrokáři obviňují Pavla a Silase ze zástupných důvodů:Pavel a Silas „rozšiřují zvyky, které my jako Římané nemůžeme uznat, nebo se dokonce podle nich řídit“ (16,21). Skrývají své zištné úmysly za veřejné pobouření. Stará strategie – bohužel běžná do dnešních dnů. A kvůli tomu jsou Pavel a Silas zadrženi a tělesně potrestáni: jsou zbičováni. Mučeni. Nereagují na to však skleslostí, ale hrdinným vnitřním odporem. Ani v těžké situaci to nevzdávají. Nezlomeni chválí Boha zpěvem. Pavel a Silas využívají tuto těžkou a mezní situaci tvořivě. Chválení Boha zpěvem – to je to jediné, co jim zbývalo. Ačkoliv jsou bez viny, nenechají se zdeptat, „nenadávají vládě“. Jak je možné se dnes inspirovat tímto postojem i v situacích méně dramatických? Pavlovy chvály zaujmou ostatní vězně: tiše naslouchají.A pak se stane něco, pro co obvykle nemáme jiné slovo než zázrak. Země se otřese, dveře se otevřou a vězňům spadnou pouta, okovy.
II.
V Novém zákoně je tento příběh asi jedinečný. A sice v tom, že tu je úzce propojena hudba a zázračné osvobození. Jednak to fyzické osvobození Pavla a ostatních vězňů z toho uzamčeného světa vězeňské cely. Ale také osvobození jednoho římského žalářníka – který sám byl vnitřně osvobozen Božím slovem.
Víra v Boha v židovsko-křesťanské tradici byl od počátku vírou zpívající. I v bibli máme příběhy, kdy hudba dokonce mocně zapůsobila a ovlivnila dění. Doslova rozbíjela hrady: Tóny dechových nástrojů zbořily hradby Jericha. Nebo když pohlédneme do českých dějin: když husité podle legendy zpívali „Kdož sů Boží bojovníci“ (máme ji ve zpěvníku!) a nepřátelé se prý dávali na útěk, jakmile ten chorál uslyšeli. I reformace je od počátku s hudbou spojena, obzvláště se zpěvem. Luther hudbu vedle theologie vysoce oceňoval – sám hudbu i skládal. Církev jím ovlivněná byla církev „znějící a zpívající“ – k Boží chvále.
Že hudba a zpěv povznáší mysl k Bohu, osvobozuje, se prostě v církvi ví odjakživa. Muzicírování a zpívání – to je důležitá součást zbožnosti, i života našeho sboru. Ale ne jen v církvi se ví o tom, jak hudba může působit.
Každý člověk má ten svůj styl hudby, který ho dokáže zasáhnout, přinést pocity osvobození, lehkosti, pozdvihnout ho nad všednost. Když slyším některé skladby elektronické taneční hudby, kterou mám již od mládí rád, tak si říkám: toto jsou skutečné nebeské tóny, to se bude hrát v nebeském království! Mnozí jiní by se asi při poslechu toho však zděsili a dodali, že něco podobného se bude spíše hrát v pekle.
U hudby je prostě někdy potíž v tom, že se v jejím hodnocení lidé často neshodnou. I v církvi. Každému se líbí něco jiného. Při bohoslužbách jedni rádi tradiční písně, druzí zase moderní chvály. Jedni více varhan, druzí více kytary, třetí více tklivých kláves. A někteří zase elektrickou kytaru, bicí, nebo třeba djské gramofony.
Ale zpět: Zázrak však je, že se také na hudbě nějak dokázat shodneme a společně zpíváme a hrajeme a oslavujeme Boha.
III.
V té věznici ve Filipech zpěv užitý ke chvále otřásá vším a osvobozuje: Země se otřese, dveře se otevřou a vězňům spadnou pouta. Jaký silný obraz pro křesťanskou víru! Víra jako to, co osvobozuje od pout hříchu, viny, strachu. Víra v Boha, který otevírá dveře do svobody. Podobně jako s chozením Ježíše a Petra po vodě. I kdyby se takový zázrak ve skutečnosti nestal, což nemůžeme ani dokázat, ani vyvrátit: přesto je toto spadnutí pout působivý obraz, dodávající naději.
Roztržení či spadnutí okovů – to je ovšem také obraz spojovaný s různými utopickými, nereálnými nadějemi. O okovech, které jediné může skrze revoluci dělnictvo ztratit, se hovoří na i na konci komunistického manifestu Karla Marxe. Dělníci se v jeho době nepochybně v okovech sociální nespravedlnosti nacházeli. Kdyby však tento filosof tušil, že režim, který se jím bude inspirovat, se pout nespravedlnosti rozhodně nezbaví.Naopak je bude vehementně nasazovat.Ale ani křesťanství se pokušení druhé spoutávat, jak doslova, tak obrazně, zcela nezbavilo.
IV.
A potom přichází kritická životní chvíle pro toho žalářníka. Vidí, že se mu hroutí ten jím zamčený svět, který měl za úkol střežit. Žalářník spal. Což asi neměl, zanedbal svou povinnost. Dobře své vězně nehlídal, jak měl přikázáno. Chtěl ukončit život hned, protože věděl, že by byl tak jako tak svými nadřízenými hrdelně potrestán. A tak se rozhodne spáchat sebevraždu. Pavel ho však jedním slovem od toho činu odradí. Ujistí ho, že nikdo neutekl, jak by se dalo čekat. Všichni vězni tu jsou. Pavel mu zachraňuje život. Proráží okov žalářníkova zoufalství, jeho strach. A žalářníkův strach se proměňuje. Nebojí se nadřízených, bojí se Pavla. Strachy před Pavlem padá na kolena a oslovuje ho a Silase „páni a bohové“. Považuje je za bohy, jinak si to jako pohan vysvětlit nedovede. A pak v tom trochu zmateném vyprávění celá tato dramatická příhoda vezme nečekaně dramaticky dobrý konec: Pavel tomu bachaři zvěstuje evangelium, žalářník a celý jeho dům uvěří a nechá se pokřtít. Zve je domů, a všichni se tam společně radují z toho, co Bůh koná. A navíc: ještě na Pavlovi a Silasovi ten žalářník vykoná skutek milosrdenství. Ošetří svým vězňům, rány. Tak jako milosrdný Samařan. To je také silný obraz: žalářník ošetřuje svému (bývalému) vězni rány: objevuje ve svém nepříteli bližního.
Začalo to vše křivým obviněním a ranami, pokusem o sebevraždu jednoho člověka. To vše však bylo přerušeno zpěvem, chválami, slovem v pravý čas, osvobozením od pout strachu, křtem, přijetím Božího slova, společnou radostí, smířením.
A takový je život víry – která věří v toho, jenž osvobozuje z nejrůznějších pout, který uvádí do radosti. Ať skrze hudbu a zpěv a chvály, ať skrze slova, ať skrze naslouchání a ztišení. Je to Ježíš Kristus, který takto osvobozuje: tehdy i dnes, i zítra. Tomu buď sláva dnes i navěky.