Micheáš 7,18-20 (1. čtení: Lukáš 15,1-3.11b-32)
Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství. 19 Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti. Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy, 20 prokážeš věrnost Jákobovi, milosrdenství Abrahamovi, jak jsi za dnů pradávných přísahal našim otcům.
Sestry a bratři, možná, že se mnohým z nás, ne-li každému, při otázce, jaká je naše doba, bude tlačit z úst hodně kritický názor. Nebudu to příliš hrotit, víme dobře všichni, že jsme si nepřáli mnohé z toho, co přišlo, ať jde o osobní hospodaření, vztahy nebo bezpečí a mír ve světě a kolem nás. Všude je docela zle! Poslyšte jen jeden názor: Zbožný vymizel ze země, přímého mezi lidmi není. Všichni strojí vražedné úklady, jeden druhého do sítě loví. 3 Oběma rukama páchají zlo pro svůj prospěch, velmož i soudce úplatky vymáhají, mocný mluví, jak se mu zachce; a všechno zpřevracejí. 4 Nejlepší z nich je jak potměchuť, nejpoctivější jako plot z trní. Přichází den, který vyhlíželi tvoji proroci, den tvého navštívení; již nastává mezi nimi rozruch. 5 Nevěřte bližnímu, nespoléhejte na přítele; před tou, jež uléhá po tvém boku, se střez otevřít ústa. 6 Syn tupí otce, dcera povstává proti matce, snacha proti tchyni; každý má nepřátele ve vlastním domě. (Mi 7, 2-7) Psáno cca v roce 700 př.n.l.! Před 2700 lety! V době, kdy neměli na zahradách bazény, kdy v pořádném subtropickém teple obdělávali svá políčka, výdělek ani živobytí nebyly hlídány odbory či stávkovou pohotovostí, pokud byl někde nějaký obchod, tak bídně zásobený, nejlepší bylo starat se o všechno sám, a stejně délka dožití nebyla valná. Mohl bych dlouze pokračovat, jak se blbě tehdy žilo ve srovnání s námi. Bylo by to zbytečné, protože při bohoslužbách mluvíme o tom, co a jak Pán Bůh, a nikoliv o tom, co a jak především my.
Pokud se začtete do této Micheášovy biblické literatury, budete možná trochu zaskočeni tónem, se kterým na svůj lid vyrukuje jako Boží muž, Boží mluvčí. Začne hrozbami, které přijdou s rozhněvaným Hospodinem, následuje ohlášení, že není jiné cesty než nechat znít kvílení nad osudem Izraele i Judy. Pak přijdou hrozby mířící na hlavy všech svévolníků, hrozby všem utiskovatelům, soud nad Jeruzalémem, Boží požadavky. Hrozby jsou předstupněm zkázy, tak to vidíme, a tak to chodí. Když přijdou hrozby, začneme se připravovat na jejich dopad. Do Micheášovy zvěsti se však tlačí Boží jinakost.
Záměrně jsem stručně připomněl předchozí obsah Micheášovy knihy, aby vynikl ten dnešní důraz. Souhrnem lze říci jedno podstatné – Boží horlivost není nekontrolovanou zlobou nebo zuřivostí (i když v kralickém překladu se používá i tohoto slova). Ačkoliv byly úvodní pasáže celé knihy vcelku jednoznačné, tedy výraz zklamání až hněvu nad stavem lidu, se kterým má Bůh ve světě zvláštní záměr, přece jen to nebylo definitivní. To je patrné. Možná i v duchu jména, které měl Micheáš. Pochází z hebrejštiny, kde má obdobu třeba i ve jménu Michael. To jméno znamená: „Kdo je jako Bůh?“ Kdo je jako Bůh? Na tuto otázku bych spontánně odpověděl: „Nikdo“. Alespoň nikdo z nás lidí. Sice patří k běžnému lidskému mocenskému pocitu, cítit se jako bůh, ne-li víc než bůh. Takové pokušení zažije kdekdo, kdo má jen trochu vlivu a moci. Nikdo však není a nebude jako Bůh. Především proto, že Bůh je úplně jiný, myslí jinak, plánuje a jedná jinak. A to je to základní pro tuto prorokovu zvěst tehdy, a také pro lidskou víru kdykoliv, i dnes pro naši.
Známe přímočarost myšlení v linii vina-trest, zločin-trest. Ty nekonečné otázky, kdo za to může, jsou prostě součástí lidské povahy, někdy více a někdy méně naléhavé a výrazné. Nemá smysl tyto otázky, které vyvstávají, potlačovat. Stejně tak se nelze vyhnout tomu, že slovo trest pak téměř automaticky rezonuje s klíčovým slovem vina. Toto běžné myšlení o vině je vlastní nám stejně jako někdejším či současným tyranům a světovládcům. Jde vždy v tom o to, vinu identifikovat, propagandisticky zveřejnit a potrestat. Tak se namnožuje zkáza a utrpení.
Jak to ale vypadá z Boží perspektivy, když se stane neštěstí nebo dokonce katastrofa? Bůh také vidí vinu – a často bolestně strká prst do rány. To, co pak dělá, má za cíl uzdravit. Sem patří častá poznámka řady lidí o biblickém Bohu: ´Bible je přece plná událostí, které jsou popisovány jako Boží trest za lidské hříchy. Biblický Bůh je tvrdý a krutý´. Tak to známe. Tresty jsou však nakonec jen přestupní stanicí na cestě k uzdravení. Bůh se s námi v Bibli často setkává v hněvu. Bůh však svůj hněv překonává – a odpouští, protože tak to má nastavené, nehrozí, aby ničil a likvidoval.
Ještě v jedné běžnosti našich lidských stereotypů se projevuje Boží jinakost. Máme takový automatismus v propojení jednání a utrpení: ´Každý dostane to, co si zaslouží´. Jinými slovy, uzdravení, spasení a pokoj jsou určeny pouze těm, kteří si něco zasloužili, kteří se mohou něčím prokázat. Koneckonců, kdo by si vážil flákače? Na tom téměř stojí civilizace. Ano, žijeme z toho, co jsme si odpracovali. ALE – stejně tak žijeme z toho, co je nám dáno, co nám spadne do klína. Jinými slovy, milosrdný může být jen ten, kdo se nechá obdarovat. Přátelství, lásku, odpuštění, přízeň, přijetí si nelze zasloužit, vynutit ani vydobýt. Málokdo je šťasten bez přátelství a lásky! A málokdo má za životní program nebýt milován a zůstat sám a bez přátel! To je to, co si nelze zasloužit.
Těší mě, že znám jiného Boha bible! Nemyslí v kategoriích ´dělat´ a ´dostávat´, i když to tak někdy na první pohled v Bibli vypadá. To by Bůh musel tento svět zničit nejméně stokrát. I otec v podobenství z dnešního čtení evangelia by musel svého marnotratného syna, který se k němu vrací, poslat do háje, pokud má platit jedině to, že každý dostane jen to, co si zaslouží. Naopak prý ´většina lidí potřebuje více lásky, než si zaslouží´. Proto je Bůh láska. Právě proto chce poskytovat to více lásky, než zasloužíme, když to potřebujeme. V tom je naprosto jiný než my lidé a systémy, které tvoříme. Proto Bůh může rozdávat hojnost lásky, aniž by jí dostával dost na oplátku. Díky Bohu, že může. Jedině tak je totiž možné nedotáhnout do konce hrozby a hněv.
Poslední dvě kapitoly knihy Micheášovy, kapitoly 6. a 7., nás vedou téměř do fiktivního soudního procesu: Bůh soudí svůj lid Izrael. Lid, který tolik miluje a který ho tolikrát zklamal. Izrael je jako marnotratný syn. Izrael utekl od Boha, vzdálil se od toho, co je dobré a správné. Důsledky nelze přehlížet: Severní izraelské království již nebylo, bylo poraženo a zničeno Asyřany. Ani jižní království, Judsko, kde žil prorok Micheáš, na tom nebylo lépe. Bůh vynesl rozsudek. Ve smyslu viny a trestu by měl znít: „zničit“. Události však nabraly jiný a překvapivý směr. Izraelský lid se při soudu projevil jako kající hříšníci. Bůh změnil svůj rozsudek v osvobozující.
Je to styl, který může pohoršovat, vypadá to i jako projev slabošství. Bylo to patrné na starším synovi z podobenství, pobouří něco takového i kohokoliv dnes. Změnit oprávněný rozsudek v osvobozující jen kvůli malé lítosti!? Kdo ví, jestli to Juda myslel s pokáním vážně? Bůh to dělá právě tak. Neosvobozuje proto, že by jeho lidé měli něco, co by silně zdůraznilo polehčující okolnosti. Neospravedlňuje ani proto, že by pokání znělo nějak prokazatelně věrohodně. Snad záměrně dělá něco, co je v rozporu s naším lidským smyslem pro spravedlnost. Zasloužený trest mění na nezasloužené zproštění viny. Bůh dělá podobné podivné věci neustále: místo toho, aby o několik století později nechal na svět přijít druhou potopu, pošle Ježíše. Došlo k nevyhnutelnému: Ježíš byl odsouzen a popraven, aby Božím jiným způsobem otevřel cestu k vykoupení z hříchů. Přestože mu bylo způsobeno tolik utrpení.
Bůh chce spásu. Tedy, aby hříšníci měli šanci se obrátit. Bůh nechce smrt hříšníka. Což mě osobně brzdí v nekompromisnosti lidského vypořádání se s lidmi jako je Putin, Zeman, Okamura nebo i Trump, a jiní např. v severní Koreji, Bělorusku apod. Myšlenka, že Bůh chce spásu, se opakovaně objevuje i ve spisech Starého zákona. Však také kniha proroka Micheáše končí poselstvím naděje: Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Do mořských hlubin vhodíš všechny hříchy. Hlouběji to nejde. Nebezpečný odpad je umístěn na dno moře.
Způsob zobrazený zvěstí Micheášovy knihy je pozváním a možností pro obnovu a uzdravování našeho nemilosrdného světa. Obraťte se zpět k Bohu! Přerušte věčný koloběh hledání viníků a trestání viníků, který pak vytváří jen další utrpení! Přerušte schéma myšlení: Teprve, když něco máš, někým jsi! Dovolte si dát to, co sami nemůžete: dovolte, aby vám byla dána láska a odpuštění. Mimochodem, tato Boží láska není laciná: Bůh se umí také hněvat. Bůh také obviňuje a trestá. Pak ale překoná trest i vinu. To má mnohem větší cenu než prosté ignorování viny, nechat vše plynout a všechno být dobré. Jako křesťané žijeme v naději, že se vše může změnit k lepšímu. Proto stojí za to se k němu, k milosrdnému Otci, vrátit jako marnotratný syn či dcera. A držet se právě jeho domova. Třeba v duchu jednoho moudrého citátu: Nedovolte, aby vaše štěstí záviselo na něčem, co můžete ztratit. (C.S.Lewis, Čtyři lásky, 1997, s.91)
Amen