Lukáš 16, 19–31 1. čtení: Efezským 2, 11–18
I.
Je to podobenství plné ostrých protikladů. Až nesmiřitelných. Nejdřív extrémní bohatství a extrémní chudoba. Pak se perspektiva obrátí a chudého čeká věčná blaženost, nebe, a boháče zatracení bez možnosti změny, peklo. A to je vykresleno barvitě, jak to známe ze starých obrazů, pohádek, vtipů: plápolá tam oheň, v němž trpí hříšníci.
Hříšníkem trpícím v kotli je zde ten bezejmenný muž, který si zaživa žil vskutku luxusně. Vybrané, značkové oblečení, vybrané delikatesy každý den. Příběh jednoznačně dává jeho bohatství do souvislosti s jeho osudem po smrti. Ale v jakém ohledu? Proto, že byl bohatý? A nebo kvůli tomu, jak svůj majetek nabyl? Protože třeba svůj majetek nakradl?
Provinění toho člověka nespočívalo ani tak, ve faktu, že měl hodně peněz a majetku, jako spíše v tom, jaké z toho vyvodil pro svůj život důsledky, jak s tím vším naložil. Celé jeho bohatství ho dovedlo k tomu, že neznal Lazara. Nemocného, vředovitého, hladového bezdomovce, který lehával u vrat jeho domu. A pravděpodobně ten boháč neznal svět, v němž Lazar žil. Neznal ostatní lazary. Neznal svět chudoby, hladu, nemocí, sociálního vyloučení. Od tohoto světa byl ve svém paláci izolován. Vytěsnil svět strasti. Žil si v sociální bublině, kterou za svého života neopustil a asi ani opustit za žádnou cenu nechtěl. Zůstal lhostejný, sociálně necitlivý. Možná měl potenciál něco udělat právě pro tohoto konkrétního člověka, sociálně ho rehabilitovat, neudělal to, vykašlal se na něj, a to pro Lazara mělo fatální důsledky – jeho život na zemi se nezměnil, zůstal nenaplněný, zemřel.
Až se zdá, že bible vidí bohatství a boháče jako beznadějné případy: mnoho majetku brání člověku přístupu k Bohu. Tedy: milovat, být tu pro druhé, být solidární s druhým v jeho nouzi. A skutečnost to potvrzuje: Kolik problémů by si náš svět mohl ušetřit, kdyby menšina těch nejbohatších byla více solidární s druhými a třeba nepřesouvala své peníze do daňových rájů. A ano: jsou mnozí, kteří sice drobky ze svého obrovského majetku nechají padat, ale nějak je jim to těžko k uvěření, že to skutečně činí se zájmu o lidi, o společnost, že takoví boháči skutečně sní o humánnějším světě.
Víme však také, že je to s tím bohatstvím složitější. Síly dobra a lásky a Ducha totiž dokážou prorážet různé překážky, třeba i překážku velkého materiálního bohatství. Neboť jsou jistě také takoví lidé, kteří velkou část svého majetku získali poctivě, o svůj majetek se dělí, znají problémy současného světa, dávají na charitativní a humanitární účely autenticky. Jsou to „společensky odpovědní boháči“, či „společensky odpovědné firmy“. I takové příběhy dnes můžeme vyprávět
Na chudé se dívá Bible a Lukášovo evangelium přejně. „Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.“ (L 6,20) Zatímco tento boháč jméno nemá, chudý člověk u vrat jeho domu ano. Jmenuje se Lazar, což znamená „Bůh pomáhá“. Chce se vyjádřit: Lazar svou situaci snáší v trpělivosti a odevzdání. Bůh je tím, kdo mu tuto situaci pomáhá vydržet (když už tedy nikoliv překonat).
V tomto vnitřním postoji je Lazar vzorným, totiž zbožným sociálně vyloučeným člověkem.
Ale víme též, že i s chudobou je to v reálném životě složitější. Víme, že chudoba, materiální nouze, často lidi zatvrzuje, dohání do apatičnosti nebo k závisti. Nebo do oblasti zločinu a krminality. A nebo chudoba lidi politicky radikalizuje. (I třeba na základě četby písma: o tom věděl své Luther při sedlácké válce)
II.
V dalším vyprávění se přesouváme za hranice smrti. A dostáváme se s těmi dvěma do zvláštního prostoru. Boháč je v pekle. A Lazar je u otce všech věřících, praotce Izraele: u Abrahama. Nikoliv ještě u Boha. A něco v tomto posmrtném světě zůstává stejné, něco se radikálně proměňuje. I tento svět je rozdělen. Nepřekonatelně. Na jedné straně místo pekelných plamenů. Trápení, nedostatku, žízně. Na straně druhé místo radosti. Ovšem role se zde radikálně proměňují. Lazar se po životních útrapách dočkává potěšení a boháč je potrestán.
Co zde zůstává stejné je nepřekonatelnost propasti. Ovšem zatímco za života překonání propasti mezi různými světy možné bylo, nyní už překonat propast mezi věčnými mukami a věčnou blažeností možné není. Není pomoci jak boháči, tak ani jeho příbuzným, za které se nyní přimlouvá. Očividně je i na věčnosti boháč veden svými zájmy, resp. starostí jen o svou rodinu, o své pokrevní příbuzné. Chce, aby se jeho bratři obrátli, aby nepřišli do místa muk. O tom, aby třeba svět okolo nich byl o něco více lidštější, solidárnější, to ho asi moc v tom kotli nepálí.
Abraham je skeptický: Vše, co jeho bratři potřebují ke své proměně, již mají, mají již všechny indicie! Mají Mojžíše a proroky, tedy bibli, kterou mají Izraelci poslouchat a na níž očividně všichni z této rodiny zapomněli: totiž aby milovali Boha a svého bližního. Mysleli na chudé, na vdovy a sirotky.
III.
Dopadl ten příběh dobře? Protože zlo bylo potrestáno: bohatý doplatil na svou chamtivost. A Dobro bylo odměněno. Chudý je odměněn věčnou útěchou. Platí zde, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě? Bylo by to však dostatečné říci, že to je všechno? Že smyslem příběhu je utěšit chudé, aby pokorně čekali na věčnou odměnu na onom světě, resp. postrašit bohaté, a všechny, kterým se vede relativně dobře, aby mysleli na druhé, zvláště na ty chudé, sociálně vyloučené a diskriminované? Aby na ně mysleli, aby jinak nedopadli po smrti tak špatně jak ten boháč?
Klíč je v posledním verši: ti bratři se nedají přesvědčit, ani kdyby „někdo vstal z mrtvých“ (v. 31). Evangelista Lukáš psal své evangelium pro ty, kdo se dali přesvědčit, že Ježíš vstal z mrtvých. A kteří z jistého hlediska extrémně, ohromně zbohatli, byli obohaceni Božím bohatstvím. Kteří však také zažívali obtíže s tím, že nebylo snadné této zvěsti věřit. Kteří zažívali také obtíže, i přes toto obohacení, praktikovat lásku, třeba velmi konkrétně: vycházet z vlastní církevní bubliny a dělit se s ostatními bratry a sestrami: materiálně i duchovně.
Život víry je nejen přijímání Božích darů, ale také životem sdílení. Sdílení vlastních statků, ať hmotných, ať duchovních. Život víry ruší tu věčnou lidskou tendenci zůstávat v izolaci vlastního světa. Život víry motivuje vycházet z něj za brány vlastního domu, za brány vlastních jistot: ne na základě strachu z trestu, ale jen tak, z vděčnosti za přijaté Boží bohatství, ze soucitu s konkrétní nouzí druhého člověka.
Ať nás tedy ta skvělá hostina, na kterou nás Kristus pozval, vede za brány našich domů, našich sborů, našich životů, kde objevíme lazary našeho světa, kteří potřebují nasytit a obléct. A možná i právě proto, že takový Lazar je i v naší duši, že i takovými Lazary jsme v Božích očích i my. Kristus sám byl vlastně také takový Lazar, kterého Bůh poslal mezi nás. A díky za to, že jsme se dali přesvědčit, že vstal z mrtvých.