Jan 8, 3–11 (1. čtení: Genesis 50, 15-21)
Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řeknou mu: „Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš jí řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“
I.
„Proti křesťanům můžeš mít hodně – ale alespoň věří v odpuštění,“ říká Rue, americká teenagerka, své kamarádce v současném americkém seriálu Euforie. Rue se potýká se závislostí na drogách a seriál vypráví o peripetiích jejích a jejích kamarádů ze střední školy. Rue se měla léčit, chodit do kostela na sezení anonymních narkomanů, ovšem nedodržuje pravidla, opět se vrací ke starým vzorcům chování, drogy bere dál, a tak také lže, podvádí, její trable ubližují mnoha jiným lidem.
V jedné scéně Rue volá svému staršímu známému Alimu, s nímž chodila právě do onoho kruhu a který tak trochu v jejím životě hrál otcovskou roli, vidí do ní, vidí že lže o své závislosti. Prosí ho o odpuštění. O odpuštění za to, co mu v jedné vypjaté chvíli řekla, aby ho ranila a ponížila. Připomněla mu selhání z minulosti, s kterým se jí svěřil, totiž že mlátil svoji ženu. A on jí v tom telefonu odpustil. Svérázně dokázal to, ač v seriálu vystupuje jako ten, kdo konvertoval k islámu, v co se jako křesťané snažíme věřit: v odpuštění.
Odpuštění hříchů, překonání začarovaného kruhu odsouzení, nesvobody, vázanosti na to, co život ničí – to je opravdu ústřední zvěst křesťanství. To je právě i zvěstí vzkříšení: Kristus byl vzkříšen: začarovaný kruh nesvobody a smrti byl Bohem proražen.
Odpuštění, to je i téma biblických textů, které jsme dnes slyšeli. O Josefovi, co odpustil svým bratrům, kteří na něj žárlili, záviděli mu, a prodali ho do otroctví. A příběh o ženě, co chtěli ukamenovat, ale nakonec od toho všichni upustili, je znám i za hranicemi církve. Kdo by neznal Ježíšovo slovo: Kdo je bez hříchu (či bez viny), ať první hodí kamenem. To je evangelium. „Nepřišel jsem soudit svět, ale abych svět spasil,“ jak říká Ježíš právě u Jana (J 12,47). Bůh je Bohem záchrany, odpuštění, nikoliv odsouzení a házení kamenů.
Tento příběh je tak známý, protože je chápán jako protest proti těm, kdo ve jménu Božího zákona či právních nebo etických norem odsuzují druhé. To znamená: Kteří normy, zákony, pravidla, to, co má sloužit k orientaci, zneužívají k tomu, aby házeli kameny. A házet kameny může znamenat: uplatňovat zákon ovšem bez lásky a neochoty odpustit. Z touhy po moci. A nebo z touhy po jednoznačném prosazení (Boží) spravedlnosti, děj se co děj. Vlastně i z touhy po čistém světě bez zla na základě pokřiveného pojetí svatosti a spravedlnosti.
Farizeové a zákoníci se Ježíše ptají: „Mistře, v zákoně nám Mojžíš takové přikázal kamenovat, co říkáš ty?“ Pak se ale ukazuje, že o tu ženu a o toto konkrétní přikázání zákona jde až v druhé řadě. Oni Ježíšovi nekladou otázku, protože by nevěděli odpověď. Ostatně – ten případ se podle určitého čtení bible zdá poměrně jasný. U Mojžíše se skutečně píše: „Kdo se dopustí cizoložství s ženou někoho jiného, kdo cizoloží s ženou svého bližního, musí zemřít, cizoložník i cizoložnice.“ (Dt 20, 10) Na jiných místech v knihách Mojžíšových se nařizují drakonické tresty nejen za cizoložství, ale i rouhání či znesvěcování soboty. A o rouhání jim jde především.
Farizeové a zákoníci tuší, že Ježíšovým stylem právě že není kamenování, ale jeho pravý opak, upouštění od kamenování. Svět, kde se kameny neházejí. Tohle ale oni nechápou, fixují se na ta slova: kamenovat, byť se dnes ukazuje, že v tehdejším židovstvu byla praxe trestu smrti velmi komplikovaná a spíše vzácná. Postaví se Ježíš proti tomuto chápání zákona? Dopustí se v jejich očích rouhání?
II.
Proti čemu se Ježíš vymezuje? Proti takovému pojetí spravedlnosti a svatosti, které je typické tím, že nevidí souvislosti, nechce je vidět. Chce vidět svět jednoznačně, černo-bíle. Nesnese nedořečenost, otevřenost, otázky, to, že život je paradoxní, kde často jednoduchá řešení nejsou k dispozici. Jak v nejsložitějších otázkách společenských, politických a ekonomických. Ale právě i těch jemných a křehkých, v těch otázkách vztahových, vztazích intimních.
V tom příběhu o ženě cizoložnici je nám čtenářům leccos nedořečené, snad skoro vše. Co tomu předcházelo? Kdo byla ta žena, jak se jmenovala, jaké byly okolnosti toho jejího vztahového a sexuálního přečinu? Byla pachatel, nebo spíše oběť? Nebo od každého trochu? Byla vdaná, nemlátil ji její muž, nehledala únik z rodinného pekla? Nebo se nabourala do cizího vztahu? A hlavně: Kdo byl ten muž, s nímž se dopustila toho cizoložství? Viděl to někdo? Podle tehdejšího práva by museli u toho procesu být minimálně tři svědkové, kteří by proti ženě svědčili. Proč tam nejsou? Samé otázky. Kniha nebo povídka by se o tom dala napsat, seriál natočit.
Co se dělo v Ježíšovi, nevíme. Moc toho neřekne. Ale mám dojem, že tím, jak reaguje, Ježíš vidí dál. Vidí dál do Božích hlubin, a tak vidí i do hloubi té situace. Jednak vidí do záměrů samozvaných soudců. Ale i do ženina příběhu, byť my se nedozvíme nic. A tak nám ten příběh svědčí o tom Duchu, který vede Ježíše, v němž je dnes sám Ježíš přítomen, a který nám umožňuje vidět dál, v souvislostech.
V příběhu Ježíš možná také soudí. Řekne: „Už nehřeš.“ Ano jistě, mohl by toho říci daleko více, třeba to s ní více probrat, pohovořit o jejím případu. Ale prostě jiná doba, jiná situace. Důležité je že neodsuzuje. Osvobozuje, odpouští. Když máme podíl na Boží perspektivě: člověk vidí a pojmenovává vinu, odcizení, scestí. Ale nejen to: vidí více, když ne všechny, tak mnohé okolnosti toho, proč a kdo odepírá milovat. Ale nejen odepírá, ale prostě nedokáže. Boží soud je právě takový: že odkrývá naše vnitřní temnoty. Ale nejen temnoty, ale i naše nemoci. Naše vnitřní hlubiny. Proto je Boží soud (když ho v životě vnímáme) je někdy zahanbující, ale vždy milosrdný.
Umožňuje nám lidem jít a „nehřešit“, učit se to. To znamená: že nejsme již určeni, ovládáni vlastními stíny, vlastními bolestmi, vlastní hořkostí. Jakkoliv se toto vše na nás stále sápe. Boží odsouzení odzbrojuje, aby se naše temnoty nemohly projevit. Aby nebyl hozen kámen.
A ano: to slovo „Kdo je bez hříchu, první hoď kamenem“, je slovo dvojznačné. Může sloužit ke zlehčování vlastní viny. K odpálkování, odrážení kritiky. Takové to: „Víš co, podívej se na sebe! Sám máš máslo na hlavě. Ty mi nemáš, ty mi nebudeš co povídat. Nejdřív si zameť před vlastním prahem. Ani ty nejsi bez hříchu, tak co po mě házíš kameny výčitek a kritiky.“ A také psychologie nás v tomto poučila. Člověk si promítá své pochybení a své stíny do druhých. Na nich trámy své duše vidí o to ostřeji.
A jistě jsou i situace, kdy nesoudit, neodsoudit někoho, kdo zjevně páchá zlo je jen těžké. Zvláště pro ty, kdo se stanou oběťmi takového zla. A zvláště v situacích, kdy nefunguje ani spravedlnost pozemská. Však to je i příběh Josefův. On tu sílu k odpuštění našel, mnozí lidé v jiných situacích nikoliv. Právě zde si uvědomujeme, jaký je význam biblické řeči o posledním soudu, který má v rukou výhradně Bůh.
III.
Když se v našem světě děje odpuštění, děje se zázrak. Přejme si mnoho takových zázraků v životě. Abychom dokázali odpouštět, byť to je často dlouhý a náročný proces. Nebo abychom dokázali odpuštění přijímat. A abychom také – a to je další zázrak – viděli do souvislosti dějů, které bychom třeba chtěli šmahem odsoudit, ohodnotit, onálepkovat. Přejme si mnoho takových zázraků v životě: zázrak odpouštění, sebekritického vhledu, porozumění, slov, která druhému nebo nám samým pomohou vyznat se v sobě, změnit sebe, jít správnou cestou. Aby se stále i za hranicemi církve říkalo: Proti křesťanům můžeme mít mnohé, ale alespoň věří v odpuštění.