Lukáš 6, 36 – 42
I.
Milosrdenství jako univerzální odpověď, jako ústřední tvůrčí síla ve vztazích. Jako nejvyšší životní pravidlo, ideál, něco, co se má stát naším standardem. To před nás staví Ježíš v Lukášově verzi „Kázání na hoře“, z něhož se zde stává „kázání na poli“.
Milosrdenství jako hlavní životní zásada: to se lehko se řekne, těžko udělá.
Ježíš prostě řekne: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
Milosrdný otec: na tom se asi někteří mohou zaseknout. Neboť otcové neznající milosrdenství v dějinách mnohokrát zastínili přístup k tomu milosrdnému otcovství Božímu. A nemusí to být jen otcové, kteří třeba své děti bijí. A srážejí? Ono „stačí“ prostě jen nevěnoval pozornost? Nebýt přítomen v důležitých chvílích, stále v práci? Nebo jinde?
Byl třeba Ježíšův pozemský otec Josef dobrým otcem? Každopádně nic Ježíšovi nezabránilo přístupu k tomu Božímu otcovství. Ale jaký je tento Otec, Otec s velkým mystickým, božským O? Jak je tento Otec milosrdný?
Je milosrdný tím, že ho necítíme, nevidíme, neslyšíme? Neboť kdybychom ho viděli, cítili, slyšeli, museli bychom se třást strachy? Není tedy Boží milosrdenství to, že Bůh je vzdálen a v této své své „dovolené od nás“ nám nechává prostor pro naši tvořivost, pro naše vlastní sebeurčení? Ano i pro naše vlastní chyby a selhání? Války, nezvládnutá řízení, neschopnost zvolit sobě dobré politiky, dobrou vládu věcí vezdejších?
Těžké otázky na začátek léta. Ale začátek léta je, co se týče našich národních dějin, závažný. Nejprve Cyril a Metoděj a pak Jan Hus. První dva, které si připomínáme dnes, sem přišli, aby tu mezi pohanskými Slovany zvěstovali novou víru. Víru v JK podle východní části tehdejší církve. Zde na tomto území už ale byly zárodky té západní zbožnosti. Ti dva nakonec svůj pohled neprosadili. V těchto končinách nakonec „vyhrálo“ západní věření a myšlení .
A Hus? No to je Waterloo samo o sobě. Na začátku léta si připomínáme tři neúspěšné osobnosti a přeci klíčové osobnosti pro formování naší národní identity. Osobnosti, které se nasadily pro Boží věc, ale v těch svých konkrétních zápasech ztroskotali. Alespoň z větší části. Tito muži byli „svými lidmi“, tedy těmi, které chtěli oslovit, nakonec odsouzeni a Hus dokonce církví zavržen. Žádné odpuštění, žádné lidské milosrdenství. Západ proti východu a naopak. Moc mocných proti moci bezmocných a naopak tu opět povstali proti sobě a jedna strana prohrála.
Lidské dějiny jsou takové, máme se s tím smířit? S Komenského prohrou, s Plamínkovou, Horákovou, … a všemi dalšími osobnostmi, které zápasily o zásadní nápravu věcí veřejných? Jejich prostor jim byl násilně sebrán a někteří z nich byli dokonce odsouzeni, umučeni a zavražděni těmi, kteří tehdy drželi moc a mysleli si, že jsou nedotknutelní, že jejich kroky jsou obhajitelné. A nejen to: že jejich výklad světa je jediný správný a ve jménu toho mohou konat cokoli. I to i ve jménu svých představ o Bohu, jak tomu bylo u protivníků Husa.
III.
Kolikrát lidé volali, volají, voláme někdy my: „Bože, kde jsi? Kde je to milosrdenství Otcovo? Jsi opravdu na dovolené?“
Ne, na dovolené jistě nebyl a není. Kdyby byl, Ježíš by nebyl vzkříšen. Ano, ten Ježíš, který Otcovo milosrdenství hájí. Ano ten Ježíš, kterému byl násilně sebrán prostor, který byl mocnými jeho doby umučen a zabit, tento Ježíš, který jistě po celý svůj kazatelský úřad cítil trámy na svých bedrech: právě tento Ježíš cítil i Otcovo milosrdenství.
Co tedy právě tento Ježíš o milosrdenství říká? Na co naráží?
Hledal jsem si ve SZ, kde a v jakých souvislostech se vyskytuje právě tento typ Božího milosrdenství a první místo výskytu je hned klíčové. Kolem Mojžíše na hoře Sinaj prochází Hospodin a Mojžíš zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování…
Mojžíš tu mluví z vlastní zkušenosti. Zkušenosti příslušníka zadupaného, ale znovu povolaného lidu. Člověka, který zabil, ale přesto nalezl milost a novou cestu. Člověka, který se bál jít, ale přesto dostal sílu, aby vyslyšel povolání a šel. Mojžíš je tu zástupce všech těch, kteří se odvážili vzít na sebe něco, co dalece a široce přesahovalo jejich možnosti a představy a Bůh je v tom nenechal.
Neznamená to ale, že by takoví lidé, takové osobnosti, prožili krásné životy. Vždyť ani Mojžíš neprožil úžasný bezproblémový život – a jeho závěr? Také žádná selanka. Do země zaslíbené se nepodíval, hrob nedostal. Na konci jeho příběhu ale slyšíme, že Bůh si ho k sobě vzal. Boží poslední slovo nad jeho životem bylo: „Pojď ke mně.“ Boží milosrdenství je Boží shovívání. To je Boží přijetí člověka na konci jeho pouti, která tady má různé často i tragické konce.
Přesto nebo právě proto Ježíš říká: tohle Boží poslední slovo nad člověkem je milosrdné. Je tvůrčí! Není odsuzující, zavrhující, neodpouštějící. Otcovo slovo se k nám hlásí na konci našeho času.
A Ježíš říká právě tak: „V těch vašich časech, ať pracuje to slovo milosrdenství ve vašich vztazích. Ať je vaše milosrdenství tvůrčí, jako bude Boží milosrdenství tvůrčí na konci vašich životů. Vy teď neodsuzujte, nezavrhujte, odpouštějte – to znamená vlastně – hledejte cestu k druhým, neničte, ale stavte, zvěte, spíš než abyste se zavírali.“ –
Ale neznamená to: „Nebojujte, když cítíte, že pravda potřebuje vaše síly, když spravedlnost je slepá.“
Neříká přeci Ježíš: Může slepý vést slepého? Nepadnou oba do jámy? Nemáme být slepí, máme naopak z vlastních očí vyndavat trámy. Ano doslova trámy, ze kterých si budujeme hráze, abychom neviděli ty druhé jako Bohem milované, příjemce Božího a tedy i našeho milosrdenství. Trámy, které drží stropy naší představivosti o milosrdenství Božím. Ty trámy způsobují, že nás u bližních štvou právě ty jejich vlastnosti, které my sami máme, že ulpíváme na banalitách a utíkají nám souvislosti a daleko důležitější životní záležitosti. Jsme schopní operovat laparoskopicky, ale někoho pohladit nám dělá problém. Jsme schopní donekonečna pracovat, ale jako otcové zklamáváme, když jsme doma a máme si prostě jen hrát, nebo naslouchat našim dětem.
Otec milosrdenství a shovívavosti nám právě takto naslouchá. Ano, často se zdá, že nekoná, že si jen tak je: Ale, k tomu ať se upíná naše víra, on naším světem prochází a působí. Mojžíš ho viděl a zavolal. My máme také vidět jasně a zřetelně bez trámů a slepoty zavolat: „Hospodine, Hospodine, jsi milosrdný! Uč mě svému milosrdenství. Uč mě, jak naslouchat tomuto světu. Uč mě, jak bránit pravdu a v pravdě konat. Uč mě, jaký je vztah mezi pravdou a milosrdenstvím.“ Amen