Ezechiel 18, 31-32 (1. čtení: Ezechiel 18, 1-4.21-24)
Proto budu soudit každého z vás, dome izraelský, podle jeho cest, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? Vždyť já si nelibuji ve smrti toho, kdo umírá, je výrok Panovníka Hospodina. Obraťte se tedy a budete žít.
Online: https://youtu.be/_2e_8LxUbSQ
I.
Pravdy a pravdičky. Jsou přísloví, která inspirují, a přísloví, která naopak život brzdí a dusí. V době proroka Ezechiele byla taková pravdička, takové život brzdící přísloví »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«…
V té době to byla dost slušně zacementovaná myšlenka, nezpochybnitelná pravda. Dost takových, které cementují naše myšlení, postoje, jednání, bychom našli i dnes.
Ezechiel si bere na paškál myšlenku, že synové a vůbec další generace nesou vinu svých otců, že Hospodin je činí odpovědné za něco, co sami neudělali. Vzhledem k různě složitým situacím, do kterých se člověk rodí (vyloučené lokality, zasekané rodinné vztahy, války, nemoci…) to umí být zvlášť krutá myšlenka. V tom moc naděje není, danost, ale nejenom danost: Hospodinova danost! Kdo by takového Boha měl rád? Bát se ho, mít z něj strach, a nebo ho ignorovat a nebrat vážně? Takový osud – ať se snažíš, nic s tím nenaděláš, tak proč se snažit žít jinak. Ještě před narozením jsi dostal pěkně naložený batoh… se stim smiř!
Kdo žije s touto myšlenkou potom asi lehce dospívá k názoru, že za všechno zlo ve světě, i v jednotlivém lidském životě, můžou ti druzí. Rodiče, politické podmínky, poměry, osud, hvězdy, pro někoho vlastně i Bůh sám. To může vést do naprosté rezignace na život, fatalismu, vše je dané. A nebo někdy do zoufalého odporu: těhle druhých je třeba se zbavit, zabít nebo zavřít, nebo se alespoň od nich distancovat, utéct od nich, aby bylo lépe.
II.
Myšlení dnešní doby umí být ale i přesně opačné… Neříkáme my snad, neslýcháme občas: Je to především na tobě! Život máš ve svých rukou! Jen ty se svým životem můžeš něco udělat! Nevymlouvej se, neotáčej se na druhé! Neohlížej se, co ti udělali tví rodiče. Pomoc hledej jen v sobě, pomoc si můžeš jen ty sám, ze svých zdrojů, a že jich v tobě je. To je prostě silný rys našeho smýšlení, nás moderních lidí: každý je svého štěstí – víry – lásky – naděje strůjcem. Když se budeš dobře učit, projdeš životem jako nůž máslem. To, že se ti v životě případně nedaří – za to ale také můžeš jen ty sám.
To jsou obvyklá přísloví dnešního světa. A je v tom velká síla, protože je v tom část pravdy. Nikdo z lidí za mě nakonec nerozhodne – školu, zaměstnání, partnera/ku: na to prostě musíme vynaložit vlastní síly. Nikdo to za nás nezařídí. Vymlouvání se v těchto a jim podobných případech na někoho, kdo by za to mohl nepomůže ničemu, maximálně si můžu ulevit…
Ale i tohle má své meze… Člověk se může přetrhnout, stokrát myslet pozitivně, ale někdy ať dělá člověk, co dělá, tak to prostě nejde. I ten největší idealista si musí připustit, že život ve svých rukou plně nemáme.
III.
Co s tím, když každý z nás jsme zapleteni do toho, čemu křesťanská tradice říkala, a i dnes říká, „dědičný hřích“, tedy zapletení do souvislosti zla, viny, přešlapů, i těch našich nejbližších. Co s tím, když cítíme, že nám trnou zuby, kvůli chybám našich předků, nebo kvůli tomu všemu, co prostě i při vynaložení veškerých sil a snah nemám v ruce?
Ezechiel před nás staví myšlenku, která říká: „Jsi zodpovědný pouze za to, co jsi vykonal (nebo mohl ovlivnit). Ne za to, co vykonali tví předci!“
Ezechiel nás tím nevyčleňuje z proudu času. Nevytrhává nás z dějin. Jsou chvíle, kdy je třeba chyby minulosti jasně a přesně pojmenovat, minulost reflektovat. A pak je třeba jít i přes ty chyby dál. Ezechiel vyřizuje Boží slovo. A to vždy i po našich selháních říká: nadechni se a nepropadej do skepse: z bludných kruhů života (rodiny, místa, lokálních či nábožensko-politických dějin) se můžeš dostat.
Slovo Hospodinovo, které prorok Ezechiel předává, zní jako grandiozní pomlčka před našimi životy. Pomlčka, která znamená: jsi tu a to je dobře. Soustřeď se na to, co máš před sebou a co vykonáš. Ale zároveň přijmi i to, co ti bylo předáno (ať už geneticky, nebo naučeně).
Slovo Hospodinovo říká: Obrať se, otoč se (ať už jsi padouch, nebo hrdina), nasměruj svůj život směrem k životním jistotám, jakými jsou: spravedlnost, pravda, úcta k životu. To je podle proroka Ezechiele být živ nejen lidským životem, ale být propojen s životem Božím.
Jinými slovy: To, co se nám zdá, že nevratně, osudově ovlivňuje a dusí náš život, se Božím zásahem stává pouhými kulisami našeho života. Třeba právě i hříchy našich otců, praotců, nebo třeba příslušníků našeho národa, v němž jsme zakotveni. Boží slovo, které nás zve k otočení, nám dává uvědomění, že právě tohle jsou jen jevištní kulisy našeho života. Odehrává se mezi nimi náš život, ale nejsou těmi, které nad námi mají moc. Mohou být odstraněny, pomalovány, atd…. Najednou zjistíme, že máme nad nimi moc. Jejich kouzlo a moc jsou pryč. Sami na to ale nestačíme, nejsme schopní se na sebe podívat z odstupu, sami sebe vytáhnout z vlastních chyb.
Na tohle prozření, na tohle odvrácení a navrácení potřebujeme Boží slovo, které nám to vždycky znovu a znovu řekne.
Bůh není pravdička, která cementuje, ale pravda, která je živá. Živý Bůh, jde neustále před člověkem a ukazuje své nové a nové tváře, tak jak se svět a my v něm vyvíjíme.
Bůh je v Kristu cesta, pravda a sám život. Ostatně v tom textu jsme slyšeli: Jakože živ jsem, je výrok Panovníka Hospodina. To je myšlenka, která boří naše vycementované představy o Bohu, životě, ideálech, o tom, která přísloví, myšlenky a ideály dnešní doby i těch dob starých, jsou skutečně nosné a vedou k životu.