Mt 6, 5–8 (1. čtení: Mt 6, 9-5)
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.
I.
Ježíš zde říká, jakým způsobem se má a nemá Kristova učednice a Kristův učedník modlit. Obecněji ta slova směřují k tomu, jakého ducha má modlitba být. A nejen modlitba, ale celý život.
Ježíšova slova však nemíří k tomu, aby se modlitba, ten základní projev víry, vždy konala neveřejně a že má být vždy stručná. Nedá se z Ježíšových slov odvozovat obecné pravidlo, že veřejné modlitby, třeba při bohoslužbách, nemají význam, jsou špatně. To ne! Ani to, že modlitba nemá být nikdy dlouhá. Naznačuje se však, že modlitba v soukromí o samotě a stručnost mohou být dobrými prostředky k tomu, aby taková modlitba byla ryzí.
Ta slova varovala nejprve před těmi představiteli židovství, kteří se modlili veřejně v synagogách a „na nárožích“, ve veřejném prostoru. A Ježíš odhaluje hlavní motivaci těchto lidí, která není jen tak zjevná. V modlitbě se upevňuje vztah s Hospodinem. Ve veřejné modlitbě druhé do vztahu k Bohu zveme. Kvůli tomu se však ti, o nichž Ježíš hovoří, především nemodlili. Ale hlavně proto, že byli rádi vidět. Byli rádi, když jsou publikem oceňování za svou zbožnou show. A nebyli si toho ani možná vědomi, že stojí především o lidskou pozornost více než o pozornost Boží. A křesťané a křesťanky po celé generace četli a čtou četli s užitkem, protože se s tímtéž setkávali i ve svých řadách. Se zbožným exhibicionismem.
Člověk potřebuje pozornost druhých. Potřebujeme od druhých kritiku i ocenění. V osobním i profesním životě. Bez toho život není možný. Skrze druhé lidi se k nám dostává posouzení našich slabostí, i silných stránek. I když je to vždy ocenění dílčí, druzí lidé nevidí vše, co v nás je. Ocenění nás motivuje. Problém je, když se na tomto ocenění staneme závislí. O to horší je, když si člověk této své závislosti na ocenění druhých není vědom. Člověk závislý na pozitivním oceňování potom těžko snáší kritiku, obklopuje se proto raději svými fankluby. Jak to vypadá vidíme zřetelně na některých vrcholných představitelích české politiky. A ještě horší je, když se toto děje v církvi, v silovém poli Božího lidu.
Být závislý jen na lidském posuzování: na to si člověk musí dát pozor. Aby si to člověk uvědomil, tak je třeba pravidelně odcházet do soukromí, do ticha, „do pokojíku“, ztišovat se. Zastavit se. Přemýšlet o tom, na čem stavím svůj život. Modlit se a chvíli být tam, nebo v takové situaci, kde se žádného lidského uznání dočkat nemůžeme. Kam lidé nevidí.
To, co není vidět. Ale co časem přichází najevo. To je Bůh a jeho vztah k člověku. Ale také lidská víra. I lidská víra má něco, co není vidět. Je to niterný vztah člověka k Bohu. Ten se objevuje, je zjevný. Ale také ve své plnosti skrytý naší zkušenosti. Projevuje se. Ale ne hned. Leckdy pro mnohé, i pro nás samé, neviditelně.
Církev samozřejmě je a má být vidět. Má být světlem světa, solí země. I taková modlitba, nebo bohoslužba je druhem světla, je solí, jejíž slyšitelnost a viditelnost může zasáhnout druhé. A proměnit je. Právě proto je důležité, aby svou veřejnou funkci církev vykonávala bez touhy být hlavně vidět před lidmi. Bez touhy po potlesku – i třeba neuvědomované touhy.
II.
Druhá Ježíšova rada určitě nesměřuje jen k tomu, aby modlitby byly stručné. Krátké. S málo slovy. Je známo, že stručnost a šetření se slovy oceňuje i lidová moudrost. „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Někdy nás stručné hovoření nebo četba přímo vybízí promýšlet každé řečené slovo. Třeba i při četbě poezie. Nebo právě při modlitbě – kdy promýšlíme, prociťujeme, jedno každé slovo, které před Bohem a k Bohu vyslovíme. Proč by tedy modlitba neměla být mnohomluvná? Mnohomluvnost má v lidské komunikaci svůj důvod. Kdo neustále opakuje svůj požadavek, má naději, že mu bude věnována pozornost a dosáhne svého. Navíc: když řeknu něco několikrát, různými slovy, mám naději, že mi protějšek porozumí. Když se nestrefím jedním slovem, druhé třeba padne na úrodnou půdu.
Problém „pohanů“ ovšem je hlubší: „Pohané“ se modlí s přesvědčením, že jejich mnohomluvnost zajistí vyslyšení u Boha. Ježíš ale říká: množstvím slov, i těch nejzbožnějších, Boha neumluvíme. Ježíš tím protestuje proti karikatuře Boha v lidském srdci. Který něco o nás neví, a potřebuje se to od nás dozvědět. Který se svým vyslyšením váhá, a jedinou cestou je ho přemluvit, přesvědčit, umluvit. Ježíš protestuje proti karikatuře Boha v našem srdci. Proti tomu, abychom nevědomě z Boha nedělali člověka.
O to jde. A tak modlitba nemusí být vždy stručná. Dlouhá modlitba s mnoha slovy otevřená Boží svobodě a tomu, že Bůh se nedá umluvit jako člověk: to může být příležitost, jak si v sobě před Bohem udělat jasno. Jak pojmenovat to, co mi leží na srdci. Jak druhým, když se modlíme veřejně, umožnit, aby si v bohatství slov našli to své. Co potřebuji od Boha já, co potřebujeme jako společenství. A to je někdy klíčové – vůbec věci pojmenovat, vzpomenout si. Vyslovením přivést na světlo.
III.
Pro modlitbu, ale pro vůbec pro ryzí křesťanství je tedy klíčové: nežít jen pro uznání lidmi. V životě a modlitbě máme vyzařovat, že mě vidí a uznává Bůh. Víra v tento Boží pohled potom ovlivňuje kvalitu toho, jak se navzájem vidíme a přijímáme, uznáváme.
A tento Bůh se k nám přiblížil a připodobnil v Kristu. O to více Bůh ví, co my lidé potřebujeme. Před tváří tohoto Boha žijeme a obracíme se k němu. Chce, abychom s ním hovořili. Chce, abychom se k němu obraceli. Chce, abychom mu přinášeli své i nejskrytější prosby. Nevadí mu, když naše modlitby jsou neobratné, či když nám slova někdy dochází. Tento Bůh však je také jiný než my. Je svobodný. A rozpoznává, jakého ducha naše modlitba je. A je na něm, jak on na naše chvály a prosby zareaguje. Ale vždy to s námi myslí dobře. Ví totiž, co potřebujeme!
K tomuto Bohu, Otci v nebesích směřuje modlitba, která po těchto Ježíšových slovech následuje. Je stručná. Je v ní to podstatné. Modlitba, kterou se po celé dějiny modlí lidé ve svých pokojících, ložnicích, kancelářích. Nebo i vězeňských celách či nemocničních pokojích. Možná se ji modlil i Hus na hranici. Ale také modlitba, která je však pevným prvkem veřejných křesťanských shromáždění. Nejznámější modlitba křesťanství, Otčenáš, modlitba Páně. Jí se budeme věnovat o následujících nedělích. Amen.