Matouš 6, 9 (1. čtení: Lukáš 15,11 – 24)
„Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích.“
I. Bůh je někdo. My jsme někdo
Modlitba Páně začíná oslovením, které zároveň této modlitbě dalo její jméno. Je to oslovení a zároveň oslava. Ještě o nic neprosíme. Jen prostě říkáme Bohu: Ty! Když to vyslovíme, více či méně důvěřujeme, že Bůh nás slyší. Že je na koho se obrátit. V modlitbě Páně, v jakékoliv modlitbě: se obracíme k někomu. Ne k něčemu. Bůh není něco: Ani neosobní síla, neosobní osud.
Bůh je někdo. A díky němu i my jsme někdo, někým. Jsme osoby, osobnosti. S nekonečnou důstojností. Protože Bůh je někdo a my lidé jsme někdo, existují mezi námi lidmi vztahy. I mezi námi a Bohem. Já a Ty. A vztah mezi Bohem a člověkem má být důvěrný osobní, ano důvěrnější než všechny naše vztahy mezilidské. Bůh nás k sobě vytáhl. Jeho vztah s námi je vz-tah, tah vzhůru, k nebeskými výšinám. Kde jsme zároveň však oběma nohama na zemi. Nabídl nám v tomto vztahu dokonce tykání. Neříkáme: „Otče náš, který jste v nebesích.“ Nabídl nám vztah se sebou. A možnost se k němu obracet.
II. Otec – blízký Bůh
V modlitbě Páně Boha neoslovujeme obecným Bože, ale „Otče“. Podle aramejského originálu modlitby bychom možná měli říkat ještě důvěrněji „tati“ či „tatínku“. Tak jak i Ježíš oslovoval Boha. Je to oslovení vzaté z těch úplně nejzákladnějších vztahů, které má každý člověk, ze vztahů rodinných. My spíše své rodiče oslovujeme právě takto „tati, táto“. Jsou samozřejmě lidé, kteří ani takto své rodiče nedokážou oslovit. Třeba kvůli křivdě, které se rodiče na svých dětech dopustili. Jsou to často lidé, pro které právě oslovení Boha jako Otce může znamenat velkou překážku. A jimž stín jejich rodičů často určuje ty rysy tváře Otce nebeského.
V Otčenáši se ujalo ono „Otče“. Je to zvláštní – symbolem blízkosti mezi rodičem a dítětem bývá spíše matka. Oslovení „Otče“ bylo dříve běžné. Na rozdíl od dnešní doby. Když řekneme svému otci, resp. rodiči „Otče“ („matko“), zní to poněkud formálně. Pro někoho zastarale, starobyle. A možná vážně. Nebo to vyjadřuje jakýsi odstup. A nebo ironii.
To, že Boha stále takto v Otčenáši (nejen v něm) oslovujeme, neznamená, že by nikdy nikdo ve své modlitbě nemohl užít třeba oslovení „Matko“. Ani to neznamená vyznání, že by Bůh byl mužského pohlaví. Je to spíše výraz respektu k tomu, jak oslovoval a chápal Boha Ježíš. Ve své době, kdy muži a otcovství měli větší společenskou váhu než ženy a mateřství.
Otec byl pro Ježíše důležitý obraz toho, že Bůh a člověk jsou si blízko. Podobně blízko jako rodiče a děti. Vztah lidských rodičů a dětí a Boha a jeho lidských dětí (bez rozdílu věku!) jsou si v něčem podobné, v něčem rozdílné. Tak jako dítě vděčí svým rodičům za život, tak i Boží dítě vděčí Bohu za svůj život. Vidí v něm Stvořitele nejen vlastního života. Ale vůbec všech věcí. Vidí v Bohu základní podmínku všeho, co je.
A Bůh, protože je někdo, protože je „Otec“, také člověka vede, vychovává ho. Boží rodičovská výchova však převyšuje každou naši lidskou výchovu. A Bůh v ní nikdy nedělá chyby. Nechybuje jako my lidští rodiče. Jeho výchova není ani autoritářská, ani příliš rozvolněná. Je prosycena blízkostí, touhou, aby člověk zůstal s Bohem ve vztahu – až přes hranice smrti. Boží rodičovství vede lidi tam, aby mezi sebou zůstávali ve vztazích. Aby o to usilovali navzdory všemu, co lidi rozděluje a odcizuje. Bůh chce, aby se lidé vzájemně táhli vzhůru, nikoliv aby se tahali a vzájemně popotahovali.
Toto Boží rodičovské vedení samozřejmě není vždy zřetelné. A člověk si musí dávat celý život pozor, aby si to bezchybné Boží vedení příliš neztotožňoval s vedením lidským. I to si člověk může připomenout, když se k Bohu obrací jako k Otci, duchovnímu rodiči.
III. Nebeský – jiný Bůh
V Otčenáši oslovujeme Boha jako Otce v nebesích. Nebesa – stratosféra, to, co je nad námi, co je nám vzdálené, kam se jen tak nemůžeme dostat. A to si podmanit. Ani ve věku kosmonautiky to není tak snadné. Nebesa – vhodný obraz pro to, jak vyjádřit, že Bůh, který jen nám blízký, který je naším Otcem, se od nás také odlišuje. Bůh jako Otec se odlišuje ode všech pozemských otců a matek.
Proto je důležité v modlitbě, a vůbec v životě víry, mít ve vzájemném vztahu ty aspekty, ty skutečnosti, k nimž odkazují slova „Otec“ a „v nebesích“. Bez „nebes“ by modlení mohlo skončit jen u samomluvy. Naše víra by se vztahovala jen k nějakému příliš lidskému obrazu Boha. Bez „Otce“, bez aspektu blízkosti, by se naše víra a modlitba také vztahovala k něčemu vymyšlenému. Ale měla by ta představa jiné rysy: Bůh by se stal buď krutým vládcem. Či neosobním osudem, strnulým řádem. Nebo něčím, co sice stvořilo svět, ale do jeho chodu nijak nepřichází. A jen jako „Velký bratr“ přihlíží jeho chodu.
Velmi dobře o jinakosti a blízkosti našeho nebeského Otce vypráví slavné podobenství o „marnotratném synu“. Tam se ukazuje, v čem spočívá Boží Otcovství. Ostatně – i v tom příběhu se staví na hlavu tehdejší pojetí lidského otcovství. Otec svého nezvedeného syna vidí, ještě když on byl od otce daleko. A dokonce k svému synu běží, pospíchá, aby už u něj byl. A je mu syna líto. A když už jsou u sebe, nevynadá mu, co že to provedl se svěřeným majetkem. Ani po něm nechce náhradu. Nevolá: „Táhni, odkud jsi přišel, ty nejsi můj syn!“ Ale beze slov ho objímá ho a líbá. Navzdory lidskému pojetí spravedlnosti a proti všem zvyklostem. Právě toto vyvolá u syna oslovení: „Otče“ a vyznání „zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.“ Tváří tvář Boží blízkosti člověk rozeznává a vyznává, kde je ztracený. A potom následuje velká oslava.
Ať tvář tohoto Otce máme vždy před sebou, kdykoliv se modlíme: „Otče náš, jenž jsi v nebesích.“ Jeho otcovský vztah nás táhne vzhůru k nebesům!