Lukáš 2,21–35
Když uplynulo osm dní a nastal čas k obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala. Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně: ‚vše, co je mužského rodu a otvírá život matky, bude zasvěceno Hospodinu‘ – a aby podle ustanovení zákona obětovali dvě hrdličky nebo dvě holoubata. V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal a řekl jeho matce Marii: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“
I.
Vánoční příběh podle evangelisty Lukáše má více než to vyprávění Matoušovo v sobě cosi zázračně-idylicky-pohádkového. Idylu, zázraky, vykročení za běh všedního dne: to my lidé, prostě potřebujeme. Nehledě na to, že ty idyly, o kterých sníme, jsou leckdy dost odlišné od té idyly Vánoční, která jde vždy skrze stáj, chlév a kříž.
Ve vyprávění o Simeonovi přecházíme z idyly Betléma do všedního dne. Každá mimořádná chvíle vždy skončí, z každé dovolené (nebo bohoslužby?) se musíme vrátit. Všední den – jemu neutečeme. Marie s Josefem jsou sice v chrámu, nejdůležitějším a nejposvátnějším místě v Izraeli té doby. Rodiče tu ale tak jsou trochu na úřadě. Museli splnit jednu ze zákonných povinností tehdejší židovské společnosti, zde předpisů, které se týkají matky-novorodičky, novorozeněte a prvorozeněte. Předpisů, za jejichž nedodržení hrozily sankce.
Dnes musí novorodička především informovat dětského lékaře, registrovat se u zdravotní pojišťovny, požádat úřady o porodné, přihlásit dítě k trvalému pobytu a nahlásit ho k platbě za odvoz komunálního odpadu. Tehdy se nejprve žena musela zbavit své kultické nečistoty. Věřilo se totiž, že žena je po porodu před Hospodinem nečistá. Po měsíci pak musela matka přijít do chrámu, kde kněz obětováním zvířete jí této údajné nečistoty zbavil.
Povinností také bylo dítě mužského pohlaví po osmi dnech obřezat, aby se tak připomněla smlouva mezi Hospodinem a Abrahamem. A bylo-li dítě prvorozené, muselo se přinést před Hospodina a musel být za něj učiněn speciální obřad: dítě patřilo totiž Hospodinu, Izrael si připomínal tu noc, kdy Hospodin vyvedl Izraelce z Egypta a pobil přitom všechny prvorozence Egypťanů.
Marie s Josefem toto vše podle zákona s Ježíšem poslušně učinili. Evangelista nám chce opět zdůraznit: Kristus nebyl žádným spasitelem mimo náš lidský svět. Jak chlév, tak i všednost úřadu.
Měli z Marie s Josefem z toho radost, jak mají radost lidé, když nechávají křtít své miminko? A nebo to brali jako nutnou povinnost, o které moc do hloubky nepřemýšleli? Prostě to tak má být, tak se to dělá, jsou to svaté zákony, jaképak hloubání?
Každopádně tato návštěva chrámu byla z hlediska toho, co předcházelo v Betlémě a co v Ježíšově životě mělo přijít, něco spíše obyčejného, rutinního, něco, co nebudí žádné velké emoce a údiv. Takový život prostě také je.
A tu čteme: než k tomu všednímu náboženskému úkonu dojde, stane se věc, která v rodičích údiv vyvolá. Jejich cestu překříží muž jménem Simeon. O Simeonovi toho, jak už to s postavami v Ježíšově příběhu často bývá, také moc nevíme. Víme jen, že byl „zbožný a spravedlivý“, člověk otevřený novému přicházení Hospodina do dějin svého národa, i do svého osobního životního příběhu. O tom jeho životním příběhu víme jen to, že se blížil ke svému konci. Obvykle se Simeon ve výtvarném umění zobrazuje jako stařec.
A tento Simeon „očekával potěšení Izraele“ (v. 25). V tom očekávání nebyl sám. I mnoho jeho spoluobčanů očekávalo mesiáše a zásadní společenskou proměnu, kterou by s sebou přinesl. Třeba tak, že by mesiáš vyhnal všechny Římany, stabilizoval by společnost a natrvalo a viditelně prosadil Boží vládu na zemi.
Ale Simeonovo očekávání bylo přeci jen ještě jiné. Věřil, „že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova mesiáše“. A toto jeho očekávání se tohoto obyčejného dne nakonec naplnilo. Očekávaný mesiáš je tento malý chlapec těchto nenápadných chudých lidí odkudsi z Galileje, kteří jdou splnit své nábožensko-občanské povinnosti. Bere Ježíše do svého náručí a chválí Boha: chválí ho za naplnění nejen svých tužeb, ale za naplnění tužeb Izraele.
Tento malý chlapec dokonce nepřináší radikální Boží změnu jen Izraeli: je to světlo, jež bude zjevením pohanům, jež osvítí celé univerzum, jehož světlo zasahuje i nás.
A i uprostřed zdánlivé všednosti je místo pro údiv. Josef z Marií žasnou nad Simeonovými slovy. A Simeon jim žehná a dodává k Marii: „,Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat- i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.´“ (v. 34-35)
Předjímá tak to, co se dodnes nezměnilo: Ježíš Kristus je zdrojem života a pokoje. Ale příčina odmítání a sporů, někdy i násilí. Slova o meči, který protne Mariinu duši, naznačují, že možná pro ni bylo bolestné přijmout životní úkol svého syna. Ostatně, kterým rodičům to nečiní potíže? Možná si představovala pro něj jiný život. Měla s ním jiné plány, jichž se musela vzdát.
III.
Simeonovi se dostalo speciálního potěšení držet v ruce mesiáše, zachránce Izraele – a celého světa. Martin Luther v jedné své vánoční písni doslova píše: „Ten, jehož celý svět nikdy neobsáhl, ten leží v Mariině klíně. Stal se malým děťátkem ten, který všechny věci uchovává v jejich běhu.“ Takto blízce prožít tajemství Vánoc nebylo dáno jen Marii, ale také Simeonovi: Mohl na chvíli v náručí držet toho, jehož svět nikdy neobsáhl a jenž svět směřuje k sobě, do Božího království. A i nám, „pohanům“, bylo dána možnost, a je nám dávána stále nově, rozpoznat a rozpoznávat v Ježíši Hospodinova pomazaného, díky němuž máme přístup k Bohu. Díky Kristu můžeme mít smělou víru, že On drží v náručí náš svět a naše životy. A díky tomu můžeme, tak jako Simeon, vidět druhé lidi z perspektivy, která jim leckdy zůstává skryta. A jsme povoláni k tomu, jim o tom svědčit.
A naopak: můžeme být otevření vůči druhým lidem okolo nás, kteří nám o nás či o našem světě či Bohu mohou říci, co nám zůstává skryto: tak jako Marie přijala Simeonova slova. Jako jí, tak i nám, v každé nové situaci, i té zdánlivě všední, obyčejné, na úřadě, může být řečeno, že každý jednotlivý člověk má před Bohem smysl a své jedinečné poslání.
V našich životech jsme pronikání nejrůznějšími „meči“. Otázek, starostí, lidských soudů, nemocemi. Ten Boží meč, meč Božího Slova, které se stalo skrze Marii tělem, je však meč milosrdný: pozdvihuje, neničí, i když někdy jeho úder v nitru zabolí. Ať i v příštím týdnu, a v novém roce trpělivě čekáme na Boží přicházení. Ať jsme v naší každodennosti a všednosti Božím Duchem inspirováni a obživováni, ať se nepřestáváme žasnout nad zázrakem našich jedinečných životů. Ať nás Kristovo Slovo proniká a prosvěcuje na všech našich cestách.