Mk 12, 1–2 (1. čtení: Iz 5, 1–7)
Začal k nim mluvit v podobenstvích: „Jeden člověk vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal nádrž k lisu a vystavěl strážní věž; pak ji pronajal vinařům a odcestoval. V stanovený čas poslal k vinařům služebníka, aby od nich vybral podíl z výnosu vinice. Ale oni ho chytili, zbili a poslali zpět s prázdnou. Opět k nim poslal jiného služebníka. Toho zpolíčkovali a zneuctili. Poslal dalšího, toho zabili; a mnoho jiných – jedny zbili, jiné zabili. Měl ještě jednoho: svého milovaného syna. Toho k nim poslal nakonec a říkal si: ‚Na mého syna budou mít přece ohled.‘ Ale ti vinaři si mezi sebou řekli: ‚To je dědic. Pojďme a zabijme ho a dědictví bude naše!‘ A chytili ho, zabili a vyhodili ven z vinice. Co udělá pán vinice? Přijde, zahubí vinaře a vinici dá jiným. Nečetli jste v Písmu slovo: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích‘?“ Nepřátelé se chtěli Ježíše zmocnit, neboť poznali, že to podobenství řekl proti nim, ale báli se lidu. I nechali ho a odešli.
I.
Že nebude mluvit o nich a k nim: to si mohli Ježíšovi posluchači, velekněží a zákoníci, chvíli myslet, když on začal toto podobenství o konfliktu mezi nájemci vinice a jejím majitelem vyprávět. Mohli se domnívat, že Ježíš bude hovořit o někom jiném, co se jich nebude týkat. Bude kriticky vyjadřovat k sociálním otázkám své doby?Možná si někteří oddechli: konečně si s Ježíšem můžeme zanadávat na ty druhé. Za co všechno můžou! To my lidé často rádi děláme. Nadávat na poměry.
Proč si to mohli myslet? Tehdy velké oblasti v Palestině byly v rukou zahraničních vlastníků. Ale spravovali je domácí nájemci. A není vyloučené, že ti cizinci izraelské nájemce skutečně leckdy vykořisťovali a nejednali s nimi právě poctivě.
Možná Ježíšovi posluchači chvíli očekávali, že bude Ježíš chvíli hrát na nacionalistickou a revoluční strunu – proti těm cizákům, co nás tady odírají!
Ale to ne. Další průběh příběhu Ježíšovy posluchače ujistil, že nadávat na poměry se nebude. Ne že by to, o čem Ježíš hovoří, nemělo sociální a politický rozměr. Ale bude se nejdříve mluvit o nich, zákonících a farizeích. Ježíš bude zpochybňovat jejich autoritu. Boží Slovo vždy směřuje nejprve k tomu, aby se člověk nejprve zabýval vlastními nedostatky. Až potom nasvěcuje i nedostatky těch druhých.
II.
O čem se tu vypráví? Nějaký člověk pronajal vinici, se kterou si předtím dal hodně práce. Z nějakého neznámého důvodu kamsi odcestoval a dal jakýmsi vinařům své dílo do dočasného užívání. Část úrody půjde jim, část jemu. Asi po pěti letech – jak bylo tehdy zvykem – chce podíl z výnosu vinice zpět. Prostě nájemce chce svůj nájem. Nic víc, nic míň. Neukazuje se osobně, ale posílá posla, služebníka, zástupce, agenta. To se ovšem přepočítal. Vinaři se na vinici zabydleli. A asi se jim nelíbí skutečnost, že jim vinice vlastně nepatří a ji mají jen dočasně. A poslové, které majitel posílá, jsou zastrašováni, biti, nakonec zabíjeni. Agresivita vinařů se stále stupňuje. Na scéně se dokonce objevuje syn majitele. Ne ledajakého. Syna milovaný. To nejdražší, co majitel má. Poslední naděje. Majitel doufá, že na jeho syna budou mít ohled, budou ho respektovat, dají si říct.
Je zřetelné, že tu nemáme scénu z našeho života. Proč? Kdyby si v naší skutečnosti nájemci něco takového dovolili vůči majiteli toho, co užívají, dříve či později by nastala adekvátní reakce. Bud´ by to nájemce řešil právní cestou, přes policii, či exekutora. (Samozřejmě v prostředí, kde je vymahatelné právo). A nebo by – tehdy i pravděpodobně – poslal nějaké komando, nějaké ostré hochy. Kteří by si to s těmi lidmi již vyřídili. To se zde však neděje. Ani kriminálka, ani gangsterka.
Kdyby to byla scénka z našeho života – měli bychom před očima opravdu nepředstavitelnou naivitu, lehkovážnost, nezodpovědnost. Myslím teď na majitele. Majitel posílá své vyslance samotné, neozbrojené, bezbranné, vydané všanc. Pán posílá s květinou v ruce své podřízené do chřtánu násilnických hrubiánů. Nepochopitelně si nechává líbit, jak je s jeho agenty nakládáno. Korunu tomu nasazuje to, když po tom všem hrozném navíc pošle svého milovaného syna.
III.
Je to podobenství. A to chce na něčem ne úplně běžném přiblížit něco navýsost skutečného. Jednak chtěl Ježíš poukázat na osudy proroků v dějinách Izraele. Kterým se pro jejich slova dostávalo ústrků, nepochopení, kteří kvůli tomu byli pronásledováni. To jsou ti bití a zabíjení služebníci. A ti nájemci, ti zlí vinaři, to jsou vládnoucími náboženské vrstvy Izraele. Ale hlavně – ten milovaný syn, zabitý a vyhozený ven z vinice – to je narážka na osud Ježíše samotného.
A právě v této rovině podobenství vypráví až příliš skutečné děje v našem světě: ukazuje, jak je často zacházeno často s těmi, kdo se zasazují o pravdu. Jak často mocní lidé a autoritářské politické a náboženské režimy zacházejí s lidmi, kteří si dovolují jejich moc, jejich sebezbožšťující autoritu zpochybňovat. Takto často dopadají ti, kteří bez převažujícího nároku na vlastní prospěch, bez touhy po slávě, takto podkopávají nekalé úmysly mocných. Mezi takové služebníky patří i novináři, kteří za svou službu pravdě platí životem. Třeba takový Ján Kuciak.
III.
Ježíš hovořil k vládnoucím vrstvám, hovořil o sobě. Ale také o Bohu. Toho přirovnal k majiteli vinice, co odcestoval. Je to zvláštní obraz Boha.
Někomu se může zdát, že je tam Bůh líčen příliš lidsky. Jako slabý, naivní dobrák, kterému se dění ve světě vymklo z rukou. snaží se sice nějak do jeho chodu zasahovat prostřednictvím svých vyslanců. Ale tyto jeho akce jsou lidem jen k smíchu. Jsou zcela zcela bez účinku. Ve světě jde vše ve stejných kolejích. Násilí zůstává určující princip. Tak Bůh může vzhledem k tomu, co se ve světě děje, leckdy působit. Mnozí si řeknou, ano, takový Bůh ale vlastně není žádným Bohem. Bůh se zde podobá rodiči, kterému se vzteká dítě, a on mu stále domlouvá, bezmocně, bez křiku, takový ten rodič, co nedokáže svému dítěti dát žádné hranice.
Tento obraz nám ale říká něco velmi důležitého o Bohu, v nějž věříme: že to je Bůh tajemný. Tajemný v tom, že je také nějak bezbranný. Nemůžeme jinak než to říci takto. Byť to odporuje všemu, co si s Bohem obvykle spojujeme. V Kristu se stal bezbranný na kříži. Bezbranný je v tom ohledu, že vidíme, jak často mu nerozumíme. Jak často nakládáme s tím, co nám svěřil. A on tomu – z našeho pohledu – nechává volný průběh. Nebrání se, nezasahuje mocensky do běhu našeho světa.
Tento obraz také však znázorňuje, jakou shovívavost, ano svatou trpělivost má Bůh s námi lidmi. Dává člověku čas na to, se učil dávat podíl z výnosu vinice vlastního života. Dává člověku čas, aby poznával, kde ve svém životě je oním zlým vinařem. Bůh dává člověku čas, aby přestával být zlým vinařem. Nebo jinak: aby se jím vůbec neměl šanci stávat. Ježíš dal tu šanci i svým posluchačům. Ale oni ji nevyužili. Poznali v sobě zlé vinaře, ale nechtěli jimi přestat být. Chtěli se Ježíše zmocnit. Neudělali to jen proto, že se báli lidu.
V tom příběhu majitel vinice nakonec své právo prosadí. Vinaře zahubí a dá vinici jiným. To zní temně. Bůh zde tedy není líčen jen ve své bezbranností a shovívavosti, ale i moci. Moci, která je s to zabraňovat zlu.
Víra tuhle Boží moc však nevidí především jako záhubu těch zlých. Ale jako vlastní vzkříšení. Jako obrácení. Jako odvrácení se od nároků, že život, svět a druzí lidé mi patří. Víra tuhle Boží moc vidí v tom nejnadějnějším obrazu, co máme: že Bůh svého milovaného Syna nenechal vyhozeného ven z vinice. Ale v jeho vzkříšení ho učinil kamenem úhelným naší víry, naděje a lásky. Amen.