Lukáš 22, 47–53 (1. čtení: 1 Kr 19,1–13)
Ještě ani nedomluvil, a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden z Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“ A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ježíš však řekl: „Přestaňte s tím.“ Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho. Pak řekl Ježíš těm, kteří pro něho přišli, kněžím, velitelům stráže a starším: „Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi. Denně jsem byl mezi vámi v chrámě, a nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina, vláda tmy.“
I.
Sestry a bratři, jsme v postním či pašijovém období. Čas, kdy se čtou oddíly ze závěru Ježíšova pozemského příběhu. Oddíly, které ukazují ve svém důsledku to nesamozřejmé vyznání víry: že Boží království v našem světě je skryté. Někdy úplně nezřetelné. Ale i ve chvílích největší tmy, i v těch nejobtížnějších i nejtěžších chvílích lidského života nejsme Bohem opuštěni. Že i v těch nejtěžších chvílích je Bůh tím, kdo se prosadí, kdo zvítězí. Že i tutíži života je možné unést.
Scéna, kterou jsme slyšeli je jedno z nejtemnějších míst celé bible. Je to jedna z nejtemnějších chvil v Ježíšově životě. Ale také jedna z nejtemnějších chvil lidských dějin. Scéna v níž skoro vše je špatně. Skoro vše.
Je to jednak okamžik zrady. Okamžik dokonání zrady. Máme tu tragický pád jednoho člověka, který se stal symbolem zrady, záměrného a nečekaného porušení slibu a věrnosti. Jeden člověk tu zrazuje blízkého člověka. Jidáš zrazuje svého učitele. Jidáš: to je asi nejznámější zrádce lidských dějin. Je to prototyp zrádce, kolaboranta. Odstrašující příklad.
Něco jako u nás Emanuel Moravec, dříve nadšený masarykovec, jeden z největších odpůrců československé kapitulace a tzv. mnichovské zrady, poté ovšem protektorátní ministr školství a lidové osvěty, přesvědčený nacista. Přezdívalo se mu český Quisling, podle Nora Vidkuna Quislinga, předsedy norské loutkové vlády za 2. světové války (shodou okolností byl Quisling synem evangelického faráře). A nebo lidé spojeni s církví: Josef Plojhar exkomunikovaný římsko-katolický kněz a komunista, či Ludwig Müller, což byl tzv. říšský biskup německé evangelické církve v době třetí říše, přesvědčený nacista.
Co se musí v někom stát, aby takto člověk zradil? I takové otázky vyvolává Jidášova postava. A také neklid. Nemůže se to stát i mně? Obstojím?
Jidáš: Víme, že u něj není nezrazuje jen člověk člověka. Víme, že tu jde o víc. Člověk tu zrazuje Syna člověka, ano zrazuje Boha. Pro osobní zisk, možná ze strachu. Jidáš je v tomto exemplární hříšník, předobraz hříchu.
II.
Ta zrada se stala v noci v Getsemanské zahradě v Jeruzalémě. Jidáš přivedl „zásahovou jednotku“ a chce Ježíše políbit. Aby jim bylo jasné koho mají zatknout. Jidáš chce zneužít toto základní gesto náklonnosti, blízkosti, přijetí. Ovšem podle Lukášova vyprávění k tomu příslovečnému Jidášovu polibku ani nedojde. Lukáš nám vypráví jen o jednom polibku, kterého se Ježíšovi dostalo. Ne od Jidáše, ale od ženy hříšnice. Tav domě farizeově líbala jeho nohy a pomazávala je vzácným olejem smíchaným s jejími slzami (L 7,38. 45) Ježíš Jidáše zastaví slovem tiché výčitky: Políbením zrazuješ – doslova vydáváš – Syna člověka?
Učedníci se s tím, co se děje nechtějí smířit. Nechtějí nechat ruce v klíně. Chtějí aktivně situaci zvrátit. A ptají se Ježíše, zda mají jít cestou ozbrojeného odporu. Jeden z nich se chtěl tou cestou vydat. Mečem utíná ucho veleknězovu sluhovi. Ale Ježíš cestě násilí brání. Je v rozporu se vším, co hlásal a čím je. Navíc násilí v této chvíli by ho odvracelo od Bohem stanovené cesty utrpení.
Křesťané po celé církevní dějiny budou podléhat pokušení bránit, leckdy možná i upřímně bít se mečem či jinými zbraněmi za Kristovu věc, kterou údajní heretici či jinověrci zrazují. A bude jim to potom právem vyčítáno jako zrada Kristovy věci. Jiná věc je ovšem to, do jaké míry je někdy potřeba zakročit proti zjevnému brutálnímu zlu právě násilím a do jaké míry je právě to služba Kristovy věci. To je závažná otázka. Zde však máme situaci jasnou: žádné násilí!
III.
O téhle chvíli Ježíš říká, že je to vláda tmy, jejich hodina. Je to okamžik, v němž Ježíš dostane do moci tmy. Ten, který přišel, aby osvobodil ty, kteří jsou ve tmě a stínu smrti (1,79). A sice kvůli těm, kteří tmě slouží.
Lidská temnota se ráda projevuje, když je tma. Když slunce nesvítí, když všichni spí. To je ten čas, kdy se páchá kriminalita. Zde však nejsou v akci zjevní kriminálníci. Zde jsou v akci „policejní složky“, orgán výkonné moci. I policie občas zasahuje proti nebezpečným zločincům v noci, má to svůj dobrý smysl. Je třeba využily momentu překvapení. Toto ale není ta situace.
To je situace vlády zvrhlé moci, zvrhlých bezpečnostních složek. Této situaci odpovídaly později v dějinách všechny ty chvíle, kdy bezpečnostní složky totalitních států zvonily u dveří vyděšených lidí a v tom lepším případě u nich prováděly domovní prohlídky či je „jen“ odváželi k výslechu či do vyšetřovací vazby. Podle Lukášova vyprávění je za touto vládou tmy moc, která všechny posedla: satan.
IV.
Řekl jsem, že skoro vše je v tomto příběhu špatně. Skoro, tedy ne vše. Bezbranný Ježíš mezi nechápajícími učedníky, zrádcem a mocí, která ho chce zničit. Ale ne vše zde špatně. Je zde takový detail, o němž ostatní evangelia nevypráví. Ježíš se dotýká ucha toho vojáka a uzdravuje ho. Zázračně napravuje následky násilného činu. I když to ten učedník udělal v dobré víře, na Ježíšovu obranu.
Poslední Ježíšův zázrak, poslední manifestace Božího království v jeho životě. Ježíš se nachází v bezvýchodné situaci. Ale i v této situaci stále zůstává tím, kdo pomáhá a zachraňuje. Nevyzývá učedníky k ozbrojenému boji. Ani není přemožen strachem a neprosí své uchvatitele o milost, aby ho nezatýkali či něco podobného. Ale uzdravuje svého nepřítele, toho kdo v Ježíšovi nevidí svého bližního. A tak svým jednáním dává příklad lásky k nepřátelům.
Je to skutek lásky na někom, kdo je v té situaci skutečný nepřítel. Někdo, s kým se už nedá diskutovat. Kdo už nechce vést dialog. Kdo v žádném případě nechce stavět mosty, kdo si nechce vzájemně porozumět. Kdy chce hodně moc uplatnit svou zničující moc.
I kdyby tohle byla jen legenda a Ježíš svou moc takto neprojevil. (Ostatně ostatní evangelia o tomto uzdravení nevypráví.) Dokonale to však odráží to, kým Ježíš byl a to, co zvěstoval, o co mu šlo. Dokonale to odráží jádro křesťanské zvěsti. Bůh zachraňuje člověka navzdory jeho temnotě, i přes ní. V ní. Boží království je přítomno i tam, kde lidé selhávají. Právě tam. Lidskému selhání navzdory.
To, že Boží království vítězí uprostřed lidského selhávání, se zde jen mihne. To uzdravené ucho je malé světélko odkazující k tomu, že vláda Božího světla nad vládou tmy skrytě vítězí a jednou viditelně zvítězí. V Ježíšově životě. Ale i v životech našich, v dějinách celého světa. Amen.