Genesis 4 a Lukáš 10, 25-37
I.
Naši pozornost snadněji upoutají špatné zprávy. To asi známe. Krimi rubrika – ta nesmí chybět v žádném zpravodajství. Také se takové zprávy, tak banální poučka, lépe prodávají. Když slyšíme příběh o Kainovi a Ábelovi, tak Ábel spíše stojí ve stínu Kaina. A když už Kain, tak nás upoutá jeho zločin, to jak si zkazil život, jak ho vzal bratrovi a jak ho Bůh (právem!!!) potrestal. A třeba méně pak už vidíme to, že Hospodin Kaina vzal v ochranu. A že se později Kain třeba oženil. Že se možná změnil.
A co podobenství o Samařanovi? Na zákoníkovu otázku: „Kdo je můj bližní?” Ježíš odpovídá podobenstvím. Příkladem ze života, dobře představitelným. Kdo z nás někdy nepotkal někoho ležícího na ulici? A jak se v nás pralo svědomí: Pomůžu, nepomůžu, on je určitě jen opilej, ten si za to může sám… Málokdo se skloní, pomůže někomu, ztratí čas s někým, kdo mu nevoní. (Přiznávám, že tady mluvím z vlastní zkušenosti). V podobenství navíc jde o člověka, který evidentně opilý není, není zfetovaný, je „jen” zbitý a okradený… A přesto první dva ctnostní kněz i levita, bratři ve víře, jen nakouknou a jdou dál z Jeruzaléma, z města pokoje, do Jericha. Svou cestou…
Podobenství je ale vystavěno jinak než především na šokující zprávě o loupeži a skandálním neposkytnutí pomoci. Ne tak abychom upnuli svou pozornost na zlo a bídu tohoto světa, i toho světa, který se zdá slušný a v pořádku, ale na to, co bude následovat po tom.
Je-li první příběh postaven na upozornění: Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Tak ten druhý příběh nás vede k upozornění: Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral.
Ježíš šokuje své posluchače milosrdenstvím, ne vraždou a krimi historkami, ale tím, kudy vede cesta života. Ano toho věčného života. Vždyť zákoník Ježíše zkouší z toho, co vede k podílu na životě věčném. A trojí přikázání lásky: o lásce k Bohu, člověku a sobě samému mu nestačí. Ježíš mu tedy řekne toto podobenství. Samařan, byl pro židy někdo podřadný, nepřítel. Kdyby Ježíš vyprávěl příběh nám dnes, mluvil by nejspíš místo o Samařanovi o Romovi, Afghánci, nebo prostě o někom, kdo nepatří k nám, k naší společenské vrstvě, národnímu či rodinnému příběhu.
A zrovna ten se stává bližním právě v té akci soucitu dovedené do konkrétní pomoci. Ošetří, naloží, odveze do hostince, zaplatí, a kdyby výlohy na zotavení dělaly více, slibuje, že cestou zpět náklady uhradí…
A nakonec i ten první příběh nezůstává jen u varování před zlem, uvelebeným ve dveřích našeho srdce. To jistě také. Přináší ale také velký odkaz k Božímu milosrdenství, v tomto i jiných případech snad až nespravedlivému a pro naše obvyklé mravní cítění až nesnesitelnému: ani vrah, ten nejtěžší kriminálník, nepřestává být v Hospodinových očích člověkem. I zde je, byť jen naznačen, apel být i takovým lidem bližním: je to zde lakonicky a stručně vyjádřeno jen: „aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil”. I člověk s jakýmkoliv životním cejchem má právo na život. Lidská msta tu nemá místo.
II.
Oba příběhy ale spojuje ještě jedna rovina. Jak Kain, tak Samařan jsou postaveni před stejnou otázku: Upřednostním sebe, své zájmy, své plány, své ego? Nebo toho druhého? Budeme pokračovat po své cestě hlava nehlava, nebo se dovedeme zastavit a pomoci bližnímu? Necháme se zalknout závistí, žárlivostí a nepřijetím, nebo budeme přát druhému úspěch a přijetí?
Konfrontace s něčím, co nás omezuje ve svých plánech, nás něčemu učí. Ať už skrze překonávání žárlivosti, nebo skrze přeházení plánů kvůli pomoci někomu cizímu.
Oba dva, Kain i Samařan, ztratili, svůj čas. Ale každý jinak. Kain ztratil čas určený pro jeho životní projekt – obdělávání půdy. Ztratil ho, protože to nezvládl, podlehl žárlivosti, a v jedné osudné chvíli nakonec zabil. Čas jeho možného životního úspěchu byl zmařen: země už mu sílu nedá.
Samařan také ztratil svůj čas. Svůj čas obchodního cestujícího. Protože pomohl člověku v nouzi. Obětoval své plány pro tento den – a možná nejen pro tento den – a dokázal se naučit předřadit svým plánům život, resp. nouzi někoho jiného.
Jestli biblická či Ježíšova zvěst k něčemu vede, tak také k tomu, vyhlédnout ze svého života, svého osobního budování blahobytu a štěstí a pokusit se přiblížit někomu, kdo je vedle mě. A kdo nemusí hned trpět jako ten zbitý muž či umírající Ábel, ale prostě potřebuje cítit, že tu někdo vedle něj je a kdo trochu rozumí jeho situaci, jeho vnitřním zraněním.
A jestli zkoušíme formulovat na čem stojí to křesťanské v Evropě, jakási identita, či hlavní příběh, který tu jako křesťané chceme aktivně žít, nemůžeme pominout právě tenhle rozměr. Rozměr pomoci těm, kteří se ocitli v naprosté beznaději. I v tom případě, že nepatří do našeho kulturního okruhu, kdo nemluví stejnou náboženskou mluvou, ale jsou prostě lidmi jako my. Konkrétní případ jsou na lidé z Afghánistánu uvízlí na Polsko-Běloruské hranici. A to při vědomí vší politicko-náboženské komplikovanosti tohoto případu (i toho že jeden diktátor vydírá naprosto cíleně Evropu skrze její vlastní ideje lidských práv a pomoci v nouzi). Co nás věřící lidi přemýšlející podobně jako zákoník o tom, co vede k životu věčnému, musí vést k nějaké aktivitě.
Samařan v sobě objeví lásku k nepříteli. Tu lásku, o níž Ježíš hovoří poměrně natvrdo: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, 45 abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
V Kainově příběhu se zase objevuje myšlenka, že zákon odplaty/msty nepatří mezi lidské zdroje pro život. Pokud msta, tak Hospodinovou rukou, ne lidskou. Už ne trest smrti, ale když už tak doživotí a neustálé pokusy o nápravu. Že to stojí čas a peníze? Ano stojí. Stojí to i naše pohodlí, myšlení na sebe a vlastní blahobyt a štěstí. Ostatně Samařan zaplatí výlohy ze svého.
Asi se shodneme, že nemůžeme pomoci vždy a všude, a že ve vzduchu bude vždycky mnoho otázek a překážek. Ale zároveň se můžeme pokoušet hledat možnosti, jak se alespoň v určitých situacích přinejmenším nezabíjet (a hned dodám: že to může podle Ježíše znamenat jen to, že se nebudeme na sebe hněvat) a v momentech nabyté odvahy víry aktivně pomáhat.
Ježíš před nás staví příběh, který vůbec není snadné naplnit. Pro naši útěchu a evangelium je tu paradoxně závěr příběhu o Kainovi. Vždyť on dostal šanci se i po svém životním kolapsu nadechnout k novému životu. Náš Bůh je Bohem nových šancí: ten Bůh který vzkřísil Krista, který byl vydán do rukou hříšníků. Vždyť Bůh jedná jako milosrdný Samaritán. A na tomhle šokujícím poznání o Božím milosrdenství stojí biblická zvěst a naše víra.