Římanům 6, 3 –11 (1. čtení: Jan 1,1-14)
Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.
I.
Dnes jsme byli svědky křtu, Pavel zde hovoří o křtu. Proč křtíme? Protože Bůh promluvil a promlouvá. Mluví k nám lidem, všech generací, ze všech možných kontextů. Promluvil a promlouval nám do života a nasměrovává k sobě. Podle křesťanské víry tím hlavním slovem je Ježíš Kristus sám. A křest je zjednodušeně řečeno jedním ze základních způsobů, jak Bůh promlouvá pomocí vody a slova k člověku dnes.
Klíčové je, že když nám Bůh mluví, tak nám říká, co my lidé bychom si říci nedokázali. Na co potřebujeme pomoc zvenčí, shůry, nebo z hlubiny. Když Bůh mluví, tak nám říká, že jsme v jeho očích nekonečně cenné bytosti, které on miluje. A ve světle tohoto slova lásky si uvědomujeme, jak mnoho je v nás ještě temné, pokřivené, vzdáleno od něj. Tyhle situace známe i z běžného života. Někdy prostě musí přijít někdo z vnějšku, odjinud, někdo, kdo ovšem nám rozumí, rozumí naši situaci a do té naší situace promluví.
Dovolte mi to, jak Bůh mluví i skrze křest – možná nedokonale – znázornit pomocí jednoho známého zábavného kulinářského pořadu: Ano šéfe. Krachující hospoda či ve finančních problémech. Zvnějšku přijde „šéf“ (Zdeněk Pohlreich) a snaží se jim pomoci. A často se opakuje – on vidí to, co majitel, kuchaří a další zaměstnanci té restaurace nevidí, a snaží se je na to upozornit: jídlo nedobře uvařené, špinavé sporáky a lednice, interiér jak z 80. let, který nikoho neláká.
A nezůstává jen u apelů a kritiky. Šéf se jim snaží se jim také leccos ukázat, pomoci pozve odborníky atd. A na všech v té restauraci potom záleží, zda se podle toho, co jim šéf řekl a co oni často neviděli, zařídí či ne. Po nějaké době kontrola, šéf se do podniku vrátí Když zjistí, že to šlape, a jídlo mu chutná, dá podniku samolepku, s různým počtem hvězd. Ta znamená doporučení, přiznání se, tady to je kvalitní, tady jim to jde, tady se něco změnilo. A pro takto oznámkované je to závazek.
Snad by se vzdáleně právě i křest dal přirovnat k takovéto nálepce. Křest je taková Boží pečeť, která na rozdíl od té Pohlreichovy nálepky je zcela zdarma. Dává se bez jakékoliv zásluhy (křest dětí). Ten, kdo jí dostvá, k tomu se potom dostává v životě to slovo: že nás Bůh má rád, ale také jak v mnohém jeho lásce nedostačujeme. A jde potom o to, jak ta boží slova, jak tu Boží nálepku využijeme, jak s ní naložíme, jak ovlivní chutnost, kvalitu našeho života.
III.
Podle Pavla je křest něco jako most. Člověk se po něm nevratně dostává do Kristovy – a to znamená: do Boží – blízkosti. Člověk se tak nevratně vyděluje ze starého způsobu života. Tenhle most ale končí ve vodě. Člověk, který po něm přechází, je ponořen ve jméno Ježíšovo, ve jméno trojjediného Boha. A tohle ponoření znamená očistu – očistu od toho, co život dusí. Prastaré biblické pro to je hřích.
V Pavlově chápání křest není jen symbolem očisty od hříchu. Pavel o křtu mluví poměrně drsnými, až drastickými obrazy: to, co se děje ve křtu, přirovnává k pohřbu, ke smrti, dokonce k ukřižování. Starý člověk umírá hříchu. Křest je podle jeho slov takový slavnostní pohřeb. Slavnostní poprava starého hříšného člověka. A povstání člověka nového. Není to však jen průchod do života. Je to také začátkem účasti na Kristově smrti. Křest je počátkem – až bychom mohli říci – mystického spojení s Kristovým příběhem.
A právě v tomto má křest, jak ho Pavel chápe, něco výlučného, jedinečného. Kdo je pokřtěn, je na tom trochu jinak než ten, kdo pokřtěn není. Ve křtu se něco děje: dochází k nevratnému navázání božského kontaktu. A to je proces, je to příběh, je to něco, na čem se musí ze strany člověka pracovat, čemu se musí učit. A co si člověk musí za pomoci jiných stále připomínat.
Ví a vědělo se totiž odevždy: Nový život, do něhož křtem člověk vstupuje, se u leckterých pokřtěných projevit nemusí. Dostali nálepku, ale nevyvodili z toho žádné důsledky. Naopak kvůli nim umírají a jsou „křižováni“ jiní lidé. Snad je to trochu otřepaná pravda, ale budiž: právě největší „řezníci“ 20. století Džugašvili alias Stalin a Hitler byli také pokřtěni.
A připomenu, že život je v tomto ještě složitější: nejn že jsou lidi, kteří jsou pokřění, a nijak se to neprojevuje. Pak tu jsou zase mnozí, kteří očividně „neotročí hříchu“ (jak píše Pavel), jejichž restaurace prosperuje a žádnou pomoc zvenčí jako by nepotřebovali, kteří svými skutky svědčí o tom, že vlastně žijí Bohu, že jsou na cestě nového života: a přesto nejsou – ještě nejsou či nikdy nebyli – pokřtěni. Nejsou členové církve. Život bývá prostě tajemný.
IV.
Reformátor Martin Luther, když mu bylo těžko, a měl pochybnosti, jestli jde po správné životní cestě, tak si připomínal: „Jsem pokřtěn!“ I on ve svém srdci asi tušil, že to, o čem Pavel píše, platí jen částečně. A někdy prožíval, jako by ten nový život v Kristu pro něj neplatil vůbec.
Na každého křesťana, dokud žije, ten starý život doléhá. A tak je dobré si připomenout, že tu je křest a že platí: moje spojení s Kristem je pro mě osobně již neodvolatelné. Tu Kristovu nálepku mi nikdo již nesebere. Jsme do Krista, zdroje fantazie, otevřenosti, určitosti, lásky, již nevratně ponořeni. Už se z jeho vlivu nevyvlékneme. Není cesta zpět od víry, lásky, milosrdenství, sebereflexe. Není cesta zpět od toho, abych druhým také vykládal o tom, kde odkud se ten zdroj mé víry, lásky a naděje bere.
Bůh pak jednou, až přijde v naší smrti na kontrolu, spravedlivě a milosrdně a láskyplně posoudí, do jaké míry jeden každý křesťan žil ze svého křtu, do jaké míry sebe a druhé autenticky, pravdivě a láskyplně učil, co nám Kristus přikázal. Amen.