Koloským 1, 15-20; Matouš 5,3-12 (1. čtení: Mt 27,1-56)
I.
Tento týden na mládeži v Třebenicích měla Mia úvahu nad blahoslavenstvími (Mt 5). A zeptala se: může podle těchto slov být ve víře člověk vůbec šťastný (nebo jiné podobné slovo užila). Už tady? Nebo až tam? Na onom světě, po smrti, v božím království? A co bude ten bonbónek? To potěšení, nasycení, odměna? Možná klid duše?
Ta slova, když si je první křesťané četli, předpokládala, že život ve víře není procházkou růžovým sadem. Je to spíš život spojený s nejrůznějšími protitlaky: nepokoj, pronásledování, konflikty. Protitlaky, kterým je možné a kterým je právě třeba čelit. Až to snad – a na to snad Mia narážela – vypadá, jako by ideální život ve víře bylo jenom to, jen ten kříž, a to uklidnění přišlo až po smrti.
Že život ve víře taková procházka růžovým sadem bude, to ovšem jako by už první křesťané předpokládali, a vlastně oprávněně, protože, když se člověka dotkne Bůh, tak to je takové otevření dveří do ráje, do kvetoucího sadu lásky, přijetí, smyslu… Pisatel listu Koloským hovořil o tom, že v Kristu bylo smířeno vše, co jest.
Ale – a o tom je dost míst v NZ – tohle všechno se dá špatně pochopit, jako že vše už je hotovo, nic už netřeba dělat, všechny otázky jsou zodpovězeny, vše vím, vše znám. Ono se to samozřejmě vždy přihlásí, ale člověk dokáže být mistr v tom, jak nepříjemnou realitu vytěsňovat, přikrášlovat, přemalovávat. Proto apoštol Pavel začal mluvit o Kristově kříži jako principu přemýšlení o Bohu. Proto si křesťané tak intenzivně vyprávěli o Kristově posledních dnech a hodinách. Aby také zaháněli přehnaná očekávání, iluze, utopie víry, které stejně jednou budou zklamány. Nebo jinak: aby tu křesťanskou naději dali na skutečně pevný základ.
V těch Ježíšových blahoslavenstvích je zmíněn radost a jásot – z pronásledování a tupení, a lživého pomlouvání, taková hate speech, pro Kristovo jméno (o tom by asi dnes mohli vyprávět mnozí, kteří se stávají obětí kyberšikany na internetu, na sociálních sítí, politici, novináři, lidskoprávní aktivisté, byť jde většinou o „sekulární“ záležitosti.)
Stát se terčem dezinformací, pronásledování očividně nesmířených lidí, to moc důvodů k radosti nedává, spíše k úzkosti, strachu (o sebe a blízké), možná u někoho právě k rezignaci, vykašlat se na to, ohnout páteř (Petr, učedníci, o velkém pátku), smířit se se situací, s daností.
Tohle je jeden z příkladů toho, když se v životě objeví těžké věci a jak na ně člověk obvykle reaguje. Kdy obvykle moc nejásáme a neradujeme se. A Ježíš, ten, kdo podle biblické tradice pronesl tato slova o jásání, sám na konci svého života vlastně také příliš nejásal, ani se neradoval. V gethsemanské zahradě vyjádřil svůj strach, chtěl žít, nechtěl zemřít, na kříži podle nejstarší tradice skončil život modlitbou, modlitbou v podobě otázky: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Na níž se mu, alespoň podle vyprávění, nedostalo žádné odpovědi. A podle toho setník poznal, že to byl Boží syn.
A to je význam kříže pro víru: když už se zažíváme tíži života (a dodávám, život nemusí samozřejmě být jen těžký): je tu vždy úzká možnost, šance: nepropadnout zoufalství, nesmířit se s daností, v některých případech bojovat (duchovně, Ukrajinci ví, co to je bojovat i se zbraní v ruce proti zlu). Nezabalit to. Pro někoho: třeba nevzít si život. Ještě jednou se nadechnout. Prostě nemusíme hned jásat. Stačí se „jen“ jako Ježíš modlit se. Byť ve formě otázky.
II.
Slova listu Koloským nám napovídají, že právě Kristův kříž je takovým zdrojem síly proto, abychom nepodlehli tíži života. Kříž je zde prohlašován jako smíření člověka s Bohem. A tady musím dodat: Ne že člověk Ježíš usmířil, upokojil rozhněvaného Boha, který by jinak člověka kvůli jeho hříchu potrestal. Tak se kříž často chápal, a po právu taková představa byla odmítnuta.
Bůh vydal v Kristu sám sebe a se sebou do své přítomnosti přinesl všechny lidi, lidstvo. Přinesl všechno odcizení a toto odcizení na sobě odnesl, zneplatnil, zničil, zbavil své moci. Říká se v bibli: zamřel za nás. Snad mě napadá: zemřel s námi, naše viny zemřely s ním. Těžko se o tom mluví. Těžko se o tom mluví, ale s touto zvěstí písmo ohledně kříže přichází. Jako by se tím něco zlomilo, prolomilo, otevřelo. Spustilo, co nemá však jen tak snadné řešení. Písmo o tom mluví jako o zrušení nepřátelství mezi Bohem a člověkem, které by člověk nikdy sám ze sebe nemohl uskutečnit, jen Bůh. Jako si sám sobě člověk nemůže třeba provést operaci, nebo se příslovečně vytáhnout z hluboké jámy.
Je očividné, že tahle zvěst o smíření je také v mnohém zvěstí naděje, zvěstí, která ne že by nebyla vidět, nebylo možné ji zažít – ale vždy jen částečně, fragmentárně. Protože viny, nesmíření, odcizení, to je naše každodenní realita. O tom nemusíme dlouze mluvit.
Zvěst smíření je zvěstí naděje, ale také něčeho se děje už tady a teď. V lidském odpouštění, v lidské péči o druhé, která probouzí důvěru k životu a také důvěru k základu života, protože sama tato péče na tomhle základu staví. Tam, kde se odkládají zbraně, tam, kde se lidé zříkají násilí jako životní cesty, tam, kde násilník prohrává. Nebo tam, kde se komunikuje a lidé si rozumí, nebo si alespoň rozumět začínají. Tam, kde se lidé mají navzdory svým chybám rádi, nebo alespoň vědí, že by se rádi nějak mít měli. Zvěst o smíření se děje tam, kde se sice lidé smířit ještě nedokážou, ale alespoň respektují své lidství, svou humanitu, a když už nic, tak se za sebe dokážou modlit.
My si spíše vyprávíme příběhy o nesmíření, ohýbání páteří, o křížích, po nichž nenásledovalo žádné vzkříšení. A je to pochopitelné, protože svět takový je, i když nevíme proč.
Ale vždy proti tomu jdou ty příběhy, které tohle kříží. Kristova modlitba na kříži a setníkova odpověď na něj. Zvěst, že kříž Kristův sám nebyl holý nesmysl, ale Boží dílo smíření. Díky za ty příběhy.