1.Korintským 15,1-12 (1. čtení: Matouš 28,1-10)
Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni – tak zvěstujeme a tak jste uvěřili.
I.
Apoštol Pavel připomíná korintským křesťanům základy vyznání víry. Ostatně Apoštolské vyznání, které si dnes připomeneme, z těchto slov také vychází. Dal by se oživit, oprášit, připomenout obsah takového klasického vyznání víry tak, aby nám znělo zbrusu nově a smysluplně? I když ho třeba známe zpaměti? I když jsme ho už mnohokrát zopakovali… Co v nás vyvolávají třeba přímo slova o Kristově vzkříšení třetího dne nebo o těla z mrtvých vzkříšení a o životě věčném? Zprostředkují nám pořád nový životní náboj, nový směr? Anebo nám znějí vzdáleně, odtrženě od reality? Neřekneme si spíš, že my prostě zkušenost vzkříšení, se Vzkříšeným nemáme?
Nebojte, ani v korintském sboru neměli v otázce vzkříšení všichni jasno. Ani těch pár let po Kristu. Apoštol Pavel korintským křesťanům připomíná seznam konkrétních lidí, kteří prožili zjevení Vzkříšeného ještě nedávno. Určitě nejednoho z těch lidí osobně znal. Navíc on sám k nim patřil. Nemá to z druhé ruky. V té žhavé aktuálnosti předávaných svědectví spočívá zvláštní síla Pavlova psaní. My už dnes těžko rozvedeme ty věty Apoštolského vyznání víry ve stylu: třetího dne byl vzkříšen, vždyť támhle Honza z třebenického sboru a Kuba z Roudnice ho viděli. Pavel nám předává zkušenost horkou a čerstvou jak chleba před chvílí vytažený z pece. Ale jsem vlastně vděčný už jenom za to, že Pavlův dopis je adresovaný i nám. I nám takto první křesťané schovali krajíčky chleba své bezprostřední zkušenosti na později. A vypadá to na trvanlivý chleba, co nezplesniví a neokorá. Ale i přesto nám slova tehdejších svědectví mohou znít už zní dosti vzdáleně, dosti nezvykle chutnat. Pochopitelně. Přes propast tisíciletí.
Znamená to, že oproti apoštolu Pavlovi a jeho současníkům zůstáváme pozadu? Že máme dva tisíce let zpoždění? Že mají oproti nám nepřekonatelný náskok? Tedy takhle se ptáme jen, pokud bereme tu jejich zkušenost dost vážně, pokud si naopak my nepřipadáme nedozírně pokročilejší než oni. Ale i když ji bereme vážně: Opravdu je to tak, že my sami nemáme obdobné zkušenosti a že nemáme ponětí ani o srovnatelných zkušenostech svých známých? Zůstáváme snad v nepřekonatelné nevýhodě oproti prvotní církvi?
Zajímavé je, že apoštol Pavel sám o sobě píše jako o člověku, který je zase ve velké nevýhodě oproti jiným. Nazývá sám sebe nedochůdčetem. Také ho už možná předtím druzí křesťané jako nedochůdče ironicky označovali. Dle různých zmínek z jeho dopisů se určitě vždy netěšil popularitě prvocírkevní superstar. Mnozí se o něm naopak vyjadřovali ve stylu: Tohle je nějaký divný apoštol, nějaký slabý, duchovně ztracený. A neumí ani pořádně mluvit, „osobní přítomnost slabá, řeč ubohá“ (2 K 10,10).
A navíc – ta jeho nepřijatelná minulost! Vždyť ještě před pár lety chtěl církev vyhladit! Takového teď máme brát vážně? A Pavel to pokorně přijal: Jasně, jsem nedochůdče v Kristu. Mě vážně neberte. Alespoň však zkuste brát vážně tu milost, která byla se mnou. A která se dokonce i se mnou už tolik napracovala.
„Milostí Boží jsem to, co jsem“.
Souvisí to všechno se vzkříšením? Podle mě nemálo.
II.
Kdyby Pavel dál „fungoval” jen podle logiky vlastního dosavadního života a vlastního dosavadní víry (a kdyby Kristus nebyl vzkříšen), měl by to Pavel jednoduché. Pronásledoval by dál církev. A stoupal by na kariérním žebříčku židovského učence.
Pavel však prožil zastavení, nečekané a zvenku nepochopitelné. Do jeho života se opřel nepředvídaný protivítr: Život odjinud. Moc, která se zcela vymykala logice Pavlova dosavadního „fungování“ i jeho náboženských zkušeností. Tak o tom vypovídají svědectví o Pavlově setkání se Vzkříšeným u Damašku.
A tehdy nahlédl, že jeho předchozí život ideového, náboženského policisty byl celý špatně nasměrovaný. (A to je docela síla, spatřit se najednou takhle kriticky. Obvykle přece věříme, že s námi není všechno špatně.) Pavel si v nejostřejším světle Kristovy pravdy mohl oprávněně pomyslet, že s ním je konec. Že vzhledem k tomu, co dělal, je ztracen. V tomhle životě i v budoucím. Ale to by to nesmělo být setkání s Kristem. Vždyť Kristus přišel pro druhé i tam, kde ho ukřižovali. Vždyť pro Krista se stal i prostor hrobu východiskem. V tomhle směru se Pavlovo setkání se Vzkříšeným spojilo s odpuštěním – zdálo se, že nastal konec, převládly už jen tma, chlad, smrt, minulost. A ono ne – Pavlova zkušenost se vzkříšeným vedla též k přijetí odpuštění, k odstřihnutí se od temné minulosti. Odpuštění: to je takový hologram vzkříšení.
Tak Pavel prošel úplnou proměnou. Na první pohled se projevila tím, že přestal církev pronásledovat. A za druhé dostal nové vyslání, nový úkol. Ten, koho pronásledoval, toho má teď zvěstovat. A sám se tak vlastně přidal k těm pronásledovaným. Tomu se říká obrácení: obrat o sto osmdesát stupňů. Ve strhujícím protiproudu života přicházejícího nám z budoucnosti vstříc.
Pavel v něm nepodstupoval jen konflikty s nevěřícími, ale i konflikty uvnitř církve. Milost Boží ho nenechala relaxovat v náboženském snění. V představách, že vše už je hotovo, že vše už je tady, že už nic dalšího nelze čekat (jak v tomu ve svém duchovním sebevědomí věřili mnozí korintští; člověk by řekl, že doslova ustrnuli ve víře). Apoštol Pavel zvěstoval naléhavě: Stále nás čeká něco plnějšího, ta pravá plnost, spočívající až za hranicemi smrti. Před nimi není možné spočinout.
Je potřeba jít dál a přitom „se správně držet evangelia” , vedl i Korintské do hlubin. A ruku v ruce s tím do plné životní reality na zemi. Ve 13. kapitole psal o lásce, která je důležitější než všechny bombastické duchovní dary nebo zjevení.
„Milostí Boží jsem to, co jsem“ – zůstalo Pavlovým doživotním mottem, ale vlastně i mottem reformace, tedy (ideálně) každého evangelíka.
III.
A tak co my, sestry a bratři, co my jsme milostí Boží? Co v našich životech není jen samo sebou, ale co ožilo dechem Vzkříšeného? Co vše se v našich životech dalo do pohybu a co se začalo obracet – od tmy ke světlu, od chvil, kdy jsme si říkali: „Tak to je konec” k tomu, co má ještě větší budoucnost? A co všechno ještě dál touží po proměně – v nás, mezi námi?
Odpovídat bychom třeba nedokázali teď hned. Nebo někdo by naopak rád okamžitě začal. Je to různé… Ale všechny nás spojuje věta: „Kristus z mrtvých vstal”. A fakt, že se milostí Boží stáváme tím, čím jsme – zdaleka ne vždy cestou bombastických zážitků či zjevení, ale vždy cestou milosti. Ta milost samotná je přeplněna působením Vzkříšeného. Všichni jsme na ni odkázáni jak nedochůdčata, i když s různými úkoly, dary, zaslíbeními… Ale se stejnou nadějí: Máme ten základ, na němž stojíme, tak se ho držme, dostali jsme ho zadarmo, milostí Boží, Vzkříšeným ukřižovaným Kristem. Tenhle základ platí pro naše tady a teď, tak i pro naši naději za hranici smrti.
Hezky tuhle naději propojuje Štěpán Hájek na závěr své písně Pan Maňátko: tak se neboj světa/zůstala v něm věta Kristus z mrtvejch vstal // Co ta věta značí těžko se mi povídá / jedna věc mi stačí kterou se z ní dovídám / že už nemusím se bát / až na Olšana půjdu spát / v konci tvýho věka /tam na tebe čeká ten co z mrtvejch vstal. (Zpěvník Svítá 263)