Lukáš 22,54-62 (1. čtení: Matouš 21, 28-32)
Pak ho zatkli a odvedli do veleknězova domu. Petr šel zpovzdálí za nimi. Když zapálili uprostřed nádvoří oheň a sesedli se okolo, přisedl mezi ně i Petr. A jak seděl tváří k ohni, všimla si ho jedna služka, pozorně se na něj podívala a řekla: „Tenhle byl také s ním!“ Ale on zapřel: „Vůbec ho neznám.“ Zakrátko ho spatřil někdo jiný a řekl: „Ty jsi také jeden z nich.“ Petr odpověděl: „Nejsem!“ Když uplynula asi hodina, tvrdil zase někdo: „I tenhle byl určitě s ním, vždyť je z Galileje!“ Petr řekl: „Vůbec nevím, o čem mluvíš!“ A ihned, ještě než domluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: „Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát.“ Vyšel ven a hořce se rozplakal.
I.
Sestry a bratři,
je podle mě důležité připomenout si, že se nám tahle známá epizoda o Petrově selhání ve chvíli počátku Ježíšova utrpení vůbec v novém zákoně dochovala. To, že ji v bibli máme něco svědčí o sebekritickém, ale také milosrdném duchu křesťanství, o povaze toho Ducha, kterému říkáme Duch boží, Duch svatý, Duch Kristův, o pravé povaze té spirituality, kterou je křesťanství: totiž že vede jak k vědomí hloubky vlastního odcizení, vlastní křehkosti, a chcete-li hříchu, ale také k poznání, že tento Duch je zároveň Duchem milosrdenství, nových počátků, odpuštění. A tento Duch i inspiroval tu mnohost biblických pisatelů.
Dokážu si představit, že kdyby tam vanul jen trochu jiný duch, tak by to někdo měl tendenci zretušoval, dát tu trapnou historku o Petrově selhání při sepisování stranou, s odůvodněním, že to se pro tak významnou osobnost, jakou Petr v rané církvi (zvláště v té Jeruzalémské) byl, nehodí, nesluší, že by mu to zbytečně kazilo mediální obraz. A nebo jinak – že by tam třeba byl podroben zdrcující a pohoršené kritice, jak selhal, jak nedostačoval náročným Ježíšovým ideálům. Petr je zde vykreslen ve své složitosti, ambivalenci, lidskosti.
Ale pryč tu epizodu nedali. Je to ostatně podobné jako s králem Davidem, tím lidským králem s velkým K, kterého si připomínal a připomíná židovský národ. V první královské se vypráví známá příhoda, jak se David zbaví svého soka Urijáše Chetejského, vezme si jeho ženu Batšebu, s níž zplodí dítě, načež je za to Hospodinem potrestán, ale také omilostněn. Tahle epizoda chybí v knihách Paralipomenon, asi proto že byla příliš kompromitující a kazící ideální obraz krále Davida. Díky Bohu se nám však v biblickém kánonu zachovala, a svědčí o tom kreativním napětí Písma, o tom, jak je mnohotvarý, jak to jedno důležité se z něj musí skrze Ducha a naší námaze teprve vytěžit.
II.
O z něho tedy můžeme vytěžit?
Příběh o Petrově selhání ovšem shodně podávají všechna čtyři evangelia. I když zase každé trochu jinak – v tom podstatném se ale shodují – Petr selhává, zapírá v krizové chvíli Ježíše, ale také je mu to líto, když zakokrhá kohout. A to má jen Lukáš: k lítosti ho také přivede to, že se Ježíš na Petra podívá (zatímco je vyslýchán veleradou). I když Lukáš ve své verzi vykresluje Petra přeci jen v o něco lepším světle než ostatní evangelisté (Lukáš vůbec rád ve svém vyprávění si rád idealizuje prvotní církev) – Petr se nazaklíná a nezapřísahá, jako u Marka, snaží se vyhnout odpovědi s větší uvážlivostí, ale i tak. Tahle tradice dosvědčuje, že nikdo není jistý před pádem, jestliže i sám Petr, kníže apoštolů, jak říkají římští katolíci, selhal.
Na téhle epizodě je vlastně sympatické, jak je realistická. Jak odhaluje křehkost našeho lidství, ono Ježíšovo „duch je odhodlán, tělo je slabé“. Vždyť kdo by se nad touto a podobnou situací mohl nad Petrem pohoršovat se sebejistým „já bych určitě nezapřel“, já nikdy nezapřu. Nevíme, jak bychom se v takové krizové situaci zachovali.
Na té epizodě je sympatické, že je vlastně takovou pilulkou proti moralizování druhých, pokud moralizováním myslíme povýšené poukazování na jejich slabosti s vědomím vlastní slušnosti, mravní integrity atd.
A možná právě ti, kteří něčím podobným prošli, jak selháním, potom druhé také nemají tendenci moralizovat – říkat, vy jste nestateční, musíte být jako já, jako my. Samozřejmě, pokud takové vlastní selhání nevytěsní, nevyretušují (jak jsem o tom mluvil na začátku). Člověk, který si je vědom vlastní tendence selhávat, je potom na nejlepší cestě třeba právě i v nějaké krizové situaci obstát. Ale ví, že taková případná odvaha je darem, žádnou zásluhou, nic, na co by člověk mohl být hrdý, a nepřítomnost toho případně by druhým otloukat o hlavu.
III.
Petrovo selhání, zapření Krista. Tohle je prostě extrémní a běžná situace zároveň. Běžná vzhledem k tomu, jak snadno člověk může i přes nejlepší předsevzetí selhat, ohnout páteř. Příkladů známe bezpočet.
Extrémní, nebo snad výjimečná, je ta situace v tom, jak Petr si do hloubky uvědomil své selhání a emotivně na to zareagoval. Je to ta vzácná chvíle skutečné lítosti. Ze srdce.
Nejde o z vnějšku vynucené vyznání vlastního selhání. Není to vyvolání falešného pocitu viny více či méně sofistikovanými či manipulativními technikami. Nejde o strojené, hrané, teatrální zveličování vlastní nedokonalosti, jen aby mě druzí politovali.
Je to situace, mám dojem, že která může u člověka nastat třeba jen jednou za život. A samozřejmě u každého jinak, v různé intenzitě.
Situace, kterou v našich životech mám také za to, známe spíše jako dlouhý, náročný proces.
Jako jednotlivci, jako skupiny. Např. církve: kolik si toho musely přiznat ohledně své minulosti, a jak to dlouho trvalo. Na čem všem se podílely, diskriminace židů, ony příslovečné „hony na čarodějnice“, paktování se státní mocí, a nemyslím potřebnou spolupráci mezi církví a státem, ale paktování se s nedemokratickými a autoritářskými režimy za účelem vlastního posílení moci. Nebo sexuální zneužívání, a mohli bychom pokračovat;
Co se týká církve, týká se i společnosti: nebo to Zdeňkem Bártou často připomínané téma vyrovnání se nás Čechů s vyhnáním Němců a zločinů, které se přitom staly; a nebo vyrovnávání se samotných Němců s vlastní minulostí, které do 60. let 20. století bylo vlastně velmi vlažné.
Takové pokání, taková lítost, hluboké pochopení toho, kde jsem selhal, to je prostě vzácnost. Takové uznání vlastního selhání je vlastně hlubší porozumění sobě. Podobně vzácné je porozumění si mezi lidmi. Zaujal mě nedávno výrok amerického psychoterapeuta Carla Rogerse: „Dokonale chápat myšlenky a pocity druhého člověka, i s významy, které pro něj mají, a být na oplátku tímto druhým člověkem sám dokonale chápán – to je jeden z nejcennějších lidských zážitků, a je také velmi vzácný.“[1]
To vztahuje k zážitku člověka s terapií, kde se otevře prostor pro takovéto pochopení. Snad by se dalo říci, že pro víru je původcem tohoto dokonalého, či spíše hlubokého porozumění, které proměňuje, Bůh. Zážitek pohlédnutí do jeho tváře, které se potom může odrážet v různých oblastech našich životů.
Zážitek pohlédnutí do Kristovy tváře, (a nemyslím to samozřejmě doslovně), to je pak to, co vysílá člověka do plného života, byť vždy nějak komplikovaného. To je vyslání, biblicky pověděno, na Boží vinici.
V Petrovi jako by se protínali oba synové z toho podobenství, oba postoje, které ty postavy znázorňují. Odhodlání, kterému nakonec neodpovídá náležitá akce. Ale také odmítnutí, selhání, kterému však následuje lítost, nebo méně emotivně: proces přehodnocení, reinterpretace, kterému odpovídá nový náhled na sebe, a který se sytí ze zdrojů Ježíšova, Božího pohledu.
Oba dva synové jsou přítomni i v nás. A často se nám nechce vycházet. Modleme se a doufejme v hojnost Božích, Kristových pohledů, které nás budou vysílat na trnitou, ale přesto dobrodružnou a svobodnou, sebekritickou, milosrdnou cestu následování.
[1] ROGERS, Carl R. Důsledky na klienta zaměřené terapie pro rodinný život. In Být sám sebou. Terapeutův pohled na psychoterapii. Praha: Portál, 2015, s. 344.