Matouš 15, 21–28 (1. čtení: Izajáš 49,1-6)
Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.
I.
Co se děje v tom příběhu? Ježíš je za hranicemi – na pohanském území. A jeden z nich, neznámá žena, mu jde vstříc. A ta žena se důrazně, křikem přimlouvá se za svou vážně nemocnou dceru. Dva lidé v nouzi: jedna sužována nemocí, druhá starostí.
Ježíš zde neudělá to, co bychom čekali, když už od nikoho. Nečteme, že by mu jí jako milosrdnému Samařanovi bylo líto. Nejde s ní, aby jí okamžitě vyhověl. Ježíš mlčí. A učedníci nemlčí, ti to řeknou natvrdo: „Zbav se jí!“ V jiné verzi: „Vyhov jí.“ Zbavit se, a nebo i vyhovět, ale potom ji poslat někam, ať už nedělá problémy, neotravuje, zdržuje je od evangelizační práce.
A Ježíš? Občas jsou v evangeliích místa, kde Ježíš ukazuje poněkud nesrozumitelnou, cizí tvář. Zdá se, že je s učedníky na jedné vlně. „Jsem poslán ke ztraceným ovcím lidu Izraelského.“ Má své poslání, svůj jasný cíl, nemůže se zdržovat. Je poslán výlučně k členům vlastního národa. Pro pohany není kompetentní.
Žena se však jen tak odbýt nedá. Má také svůj cíl, chce vidět svou milovanou dceru opět zdravou. A pro dosažení tohoto láskyplného cíle nasazuje vlastní komunikační strategii. Nejdříve před Ježíšem pokleká. Ale u toho aktu podřízenosti nezůstává. Stručně opakuje: „Pane, pomoz mi!“ Jasně formuluje svůj požadavek, svou prosbu. Žena není ani agresivní, ani nerezignuje. Mohli bychom říci, že je asertivní. Jako asertivní se obvykle dnes označuje člověk, který si dokáže stát za svou věcí a s rozvahou ji prosazovat. Napadá mě, že vlastně užívá jednu z technik, která se v teorii asertivního chování označuje jako „poškrábaná gramodeska“. Ta spočívá v tom, že člověk jasně a jednoznačně opakuje svůj požadavek stále dokola, jako přeskakující jehla na gramofonové desce. (Musím říci, že tohle zvládají perfektně děti.)
Tato její poškrábaná gramodeska jí však nejprve není nic platná. Ježíš přitvrzuje a své odmítnutí ještě zesiluje. Dokonce ji začne urážet, chová se, jak se dnes s úsměškem či vážně, říká „politicky nekorektně“. „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Žena je mu tedy „pohanským psem“, který nepatří k „dětem Izraleským“. Nepatří jí tedy ani Ježíšovo slovo, jeho spása.
Nemohli bychom v tomto ohledu pro Ježíše mít trochu pochopení? Není jeho nevraživost třeba výrazem opatrnosti? Ježíš má také svůj cíl, a tím je nejprve darovat chléb svého slova svému národu, svým nejbližším. Což se mu zatím jen těžko daří, setkává se s neporozuměním, i odmítáním. A když mu nerozumí nejbližší, co potom pohané, kteří mluví zcela jiným náboženským jazykem? Místo Stvořitele uctívají stvoření, plodnost a jiné modly. Neplete si ho i tato žena s nějakým divotvůrcem? Nejdříve bude chtít uzdravit dceru, co bude chtít zázračného potom? Neřídí se Ježíš podle svých slov, která dodnes někteří rádi užívají, někteří nad nimi pociťují rozpaky: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ (Mt 7, 6). Nevelí obecná moudrost, zamést si nejprve před vlastním prahem a potom řešit problémy druhých?
Žena Ježíšovi však ukáže, že je možné se s ní domluvit, že mluví podobným jazykem. Jako by se řídila Ježíšovými slovy: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.” (Mt 7,7–8) Prostě jako by absolvovala nějaký kurs asertivity. Neboť Ježíšovi odpovídá další asertivní technikou: ta se jmenuje „otevřené dveře“. Žena uznává, přijímá Ježíšovo odmítnutí: „Ovšem, Pane.“ Nereaguje pobouřeně, ztotožňuje se s jeho obrazem. Ano, patří mezi psy, nepatří k vyvolenému národu Izraele. Ale potom vyráží do protiútoku, vybírá smeč. A Ježíše přiměje otevřít ty jeho dveře: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.“ Rozumí se samo sebou, že když máš doma psa, že mu dáš, když pod stolem žebrá, nebo že mu nevezmeš, co spadlo pod stůl. Nejde přeci o to, že buď je spása jen pro jedny, a už ne pro druhé. Chleba spásy máš přeci dost pro všechny, i pro mou dceru, Ježíši!
A hle, tu Ježíš mění názor. Žena ho svým jednáním přesvědčila: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš!“ Žena pro něj není rušivý element, je pro něj bližní, který mu rozumí a který skutečně bezodkladně potřebuje pomoci. Poznává, že její vytrvalost je projevem víry, kterou marně hledá a probouzí u svých nejbližších.
Ježíš byl člověk jako my. A náš příběh svědčí o tom, že i on musel vybojovávat své vnitřní zápasy. Že i on musel měnit názor, přehodnocovat. A v té chvíli si možná uvědomil, že pro Boží království a pro jeho misii základní rozdíl mezi židy a pohany, neplatí. Možná mu ta žena připomněla pravdu slov proroka Izajáše: „Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednoout Jákobovy kmeny (…), dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.“ (Iz 49,6b)
II.
„A od té hodiny byla její dcera zdráva.“ Žena dosáhla svého cíle. Ježíš však ještě u cíle nebyl. Jeho hodina přišla až později, na golgotském kříži. Od té chvíle definitivně platí, že Bůh je tu pro všechny bez ohledu na pohlaví, věk, národnost, barvu kůže. Od té chvíle platí také, že takového Boha, který je skutečně pro všechny, můžeme najít jen v Ježíši Kristu a skrze něj.
Možná však že i my leckdy máme pocit, že Bůh a jeho, náš svět nám nastavuje svoji temnou, cizí tvář. Že Kristus mlčí, či že jeho slovům nerozumíme. Že v životě zažíváme často starosti a zklamání, a nejednou rezignujeme na naději, že právě Bůh by v tom mohl nějak pomoci.
Ale Bůh v Kristu zná nás i naše pochybnosti. I Ježíš musel zápasit o smysl svého poslání v tomto našem světě. I on potom jako ta žena zápasil o to, aby zahlédnul i přes vše temné a cizí tu Boží důvěrnou a známou tvář.
Z Ježíšova jména tato důvěrná Boží tvář hledí na nás. Na naše radosti, na naše starosti a nemoci. Inspiruje nás s nemocemi našeho světa něco dělat, doufat, že se s nimi něco dělat dá. Víra a naděje, která pochází z Kristova zdroje, působí vytrvalost, nápaditost a moudrost.
Třeba moudrost rozpoznat, v jaké situaci je možné se s druhým člověkem domluvit, překonat bariéru, která mezi námi objektivně je. A také rozpoznat, kdy to možné prostě není, kdy je třeba mlčet či říci: teď s tebou nemůžu ztrácet čas, musím jít dál. Někdy skutečně pomoc či dialog bývá spíše kontraproduktivní. Někdy už se prostě nedá zatím nic dělat. Někdy už dál nevidíme, někdy už nevidíme nic než marnost, než jen zavřené dveře.
Věřme však, že Ježíš dál vidí, že u Ježíše je vždy otevřeno. A důvěřujme mu, že k nám chléb jeho Ducha spadne v ten pravý čas.