Jan 11,40 (1. čtení: Jan 11,1-45)
Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?”
I.
Znáte to někdo v modlitebně sboru naší církve v Jablonci na Nisou? Tak tam, v duchu naší českobratrské tradice, je na jedné ze zdí zrovna tenhle verš: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ (Nevím tedy přesně jestli i dnes, dlouho jsem tam nebyl.)
A pamatuji si, jak tam jednou, před více jak 15 lety, když jsem tam byl, ten verš v jedné zvláštní situaci ke mně promluvil. Bylo to při diskotéce tamní sborové mládeže, kterou si uspořádali ve sborové místnosti a kam jsem doprovázel svou neteř. Při uklízení modlitebny se tabulka s těmi Ježíšova slova odkryla, a mě to najednou hodně zasáhlo. A cítil jsem, že mi v té aktuální situaci najednou mi Bůh promluvil do života. Stalo se vám někdy také něco podobně neočekávaného? Vlastně ani nevím, jestli se tenkrát něco výrazně změnilo v mém životě. Vyjít Lazara z hrobu jsem neviděl.
Snad ale to právě stačí – když Bůh třeba takovými, ale i jiným drobnými zážitky živí a obnovuje naši víru, která ovšem potom potřebuje zase čas, než vydá své plody, svá jablka, každý růst, každý životní proces tento čas potřebuje.
II.
Celý ten příběh o Lazarovi se v tom hlavním vymyká naší lidské zkušenosti. Vzkříšení skutečně mrtvého člověka. A vypravěč si právě že dává velkou práci s tím, aby zdůraznil, že Lazar skutečně umřel. Že nespí. Že situace je vážná a pro naše běžné vnímání bezvýchodná.
Tak tu situaci vnímali všichni hrdinové příběhu. Vtipné či spíše typické na tom celém příběhu je to, že i navzdory tomuhle dění, kdy naprostá bezvýchodnost se změní v pravý opak, se pro některé svědky nestane impulsem k prohloubení víry, nebo k jejímu zrodu, ale jen impulsem k tomu, aby Ježíše napráskali, udali velekněžím a farizeům, kteří byli zděšeni z toho, že Ježíš těmito svými mocnými činy ničí svaté místo a národ.
Někdy stačí málo, aby se člověku rozsvítilo, aby šel dál. A někdy ani když někdo vstane z mrtvých nepomůže, aby se proměnil a změnil. Potřebujeme často hodně času, aby v nás ta Boží sláva zarezonovala.
A to je další motiv příběhu – jako by i Bůh si dával na čas, kdy přijde a promluví a dá zjevit, byť třeba na okamžik, své slávě.
V tom příběhu si Ježíš si dává načas. Nespěchá. Marta mu to v jednu chvíli vyčte, že přišel pozdě. Byť hned „správně“ dodá, že přeci ví, že Ježíš má moc pomoc. A korektně vyzná víru v Ježíše i to, že přeci její mrtvý bratr bude mít podíl na vzkříšení v budoucnosti. Že by mohl být vzkříšen do tohoto života, resuscitován – v to nedoufá.
Že jednou bude Bůh všechno ve všem, že jemu patří budoucnost – to je velká naděje křesťanství. Ale někdy až tak moc velká, abstraktní, vzdálená, že vlastně nemusí být moc jasné, jak to vlastně souvisí s naší často neradostnou přítomností. Tady vše bude tak, jak to bylo, změní se to až na konci časů. A člověk si nevědomě může vlastně říkat – změní se to na svatého dyndy, to znamená nikdy.
Marie Ježíšovi také vyčte pozdní příchod, ale nic „korektně“ poté nevyznává, jen pláče. Je příliš zatažena do té smutné situace. Ježíše ta situace však nenechává chladným: je rozhorlen, pláče, není to kus ledu.
Janův Ježíš při vší své Božské září je stále člověk. Člověk, který pláče, kterého něco rozhodí. To je nejen výzva k nám, nebýt chladní tváří v tvář bezvýchodnostem našeho světa. Ale také odkaz k tomu, jaký je Bůh – když se možná zdá, že si dává načas, tak on dobře ví, proč tak činí a nenechává ho to chladným.
„Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ říká v rozhodující chvíli Ježíš Martě. Často se nám může zdát, že se nám víry nedostává, a že nevidíme pro samé starosti a bezvýchodnosti našeho světa slávu Boží. Někdy se nám může stát, že i když Boží znamení okolo nás prochází, tak my je nemusíme vnímat a považovat předposlední věci za ty rozhodující.
Ježíš, Bůh však za námi spěchá. To je evangelium dnešní neděle. Za námi osobně, za námi jako církví, od našeho světa. Na nás je objevovat v sobě tu víru, kterou do nás vkládá, kterou do nás již vložil a která nám dává spatřit slávu Boží – jen ta znamení Boží slívy, byť třeba i nepatrná nepřehlédnout!