Genesis 16,13 (1. čtení: Genesis 16)
I.
ČEP uhlazuje co, je v hebrejštině ve druhé osobě: Ty jsi Bůh, který mě vidí.
Jaké to bylo, když jste takto či podobnými slovy něco takového k Bohu vyslali? A věřím, že každý něco takové zažil. Když s vděčností, radostí, s kamenem spadlým ze srdce (a já nevím jaké emoce u toho ještě mohly být) vyznali: Díky, Bože, že jsi na mě nezapomněl, že jsi mě viděl, že mě vidíš, že díky tobě já vidím, jak je to s tebou, jak je to se mnou v mé přítomném žití. A také vidím, předjímám, jaké to v tvé perspektivě může být v budoucnosti.
„Ty jsi Bůh, který mě vidí.“ Tohle řekne také v životě člověk jednou poprvé. Nebo jinak: jsou údobí v životě člověka, kdy jsme učili tohle slabikovat, koktat. Kdy se učíme vidět, že na život s jeho složitostmi, konflikty, bludnými kruhy, zklamáními i všedností se dá koukat i jinak, z hlediska jiného pohledu, který není z tohoto světa a s nímž přesto ve světě teprve dokážeme naplno žít. Kdy člověk se na sebe podívá z jiné perspektivy. Období počátku víry. Nebo jinak: jejího rozvinutí, uvědomění, přijetí, přivlastnění. Ne že bychom se neučili věřit a vidět v síle toho božího pohledu na nás celý život. Ale přeci jen – jsou údobí, kdy je to poprvé.
A každého je to různé. Ano: u někoho tohle je jako blesk z čistého nebe. Náhlé prozření. Obrácení. Ti, komu se něco takového stalo, o tom pak nemůžou nevyprávět. Asi už jsem to zde i já říkal, i mě se něco takové před více než dvaceti lety u pražského Salvátora stalo: kdy jsem při jednom kázání Sváti Karáska si řekl, to snad není možné, Bůh mě vidí, ví, že tu jsem a dává mi to najevo.
II.
V příběhu, z jehož kontextu je tento verš „vytržen“, se také mnohé děje poprvé. Tedy asi ne úplně poprvé se ve vyprávění o praotci Abrahamovi a jeho ženě Sáře objevuje jejich netrpělivost. Ano slýchal Boží hlas, jako blesk z čistého nebe míval pod nebem plným hvězd vidění a slyšení božího hlasu se zaslíbením, že bude mít hojné potomstvo, ovšem nestalo se nakonec nic, dítě nikde. Sára je neplodná, v dobách dávných velký hendikep.
A tak Sára vezme dějiny do vlastních rukou a navrhne Abrahamovi, aby se jejich otrokyně Hagar stala náhradní matkou. Tehdy až ne zas tak neobvyklá procedura. Plán se podaří, Hagara s Abrahamem otěhotní, vytoužená idyla ale nenastane. Vzájemné vztahy se začínají komplikovat. Otrokyně Hagar najednou získává pro ni netušenou perspektivu – má přízeň Abrahama, více než jeho manželka Sára, ví, jak chutná moc, přestává si své paní vážit. Otrokyně, která byla utlačovaná, je teď svobodná, ale hned sama utlačuje. Sára, se cítí ponížená, a tak á potřebu ponížit toho, kdo se nad ní povyšuje. A Abraham neví, kde mu hlava stojí. Sára to všechno spískala, Abraham jí raději dává volnou ruku, jeho role není zrovna moc hrdinská. A tak má zase navrch Sára a ponižuje svou otrokyni, která je těhotná s jejím mužem a jen jí bolestně připomíná vlastní hendikep neplodnosti. A tak ji zavrhne a vyžene, problém se snad vyřeší.
Hlavní příběh starého zákona je, jak Hospodin viděl útlak Izraele, když ho utlačovali Egypťané. V tomto příběhu ale slyšíme, jak Bůh viděl útlak Hagar, když Izrael utlačoval Egypťanku. Bůh cítí s utlačovaným v každém národě, jde přes hranice národa, rasy, náboženské příslušnosti, sexuální orientace. Ale i vzdělání, toho, co jsme v životě dokázali či pokazili.
III.
Hospodinův posel se ptá Hagary na minulost a budoucnost. Na otázku po minulosti umí dát Hagar odpověď, ale do své budoucnosti nevidí, čeká na radu, kam se obrátit, kde najít útočiště. Ve své situaci nemá moc naděje, a tu se jí mocné naděje dostává. Řekl jsem že mnohé je v tomto příběhu poprvé: Hagara se stává první biblickou ženou, ke které mluví Bůh (pokud tedy pomineme biblickou pramáti Evu.) A také první žena, které se dostane velkého zaslíbení toho, že bude požehnána. I když se to vše předchozí zdálo, že je vše špatně, přesto i zde vyroste něco nadějného. Jí i jejího potomka s Bůh zastane, Izmael, Bůh slyší. I to je nadějný Duch tohoto příběhu – i ve vztahových zamotanostech, když se zdá, že už to bude jen horší, se může urodit něco nadějného.
Posel Hagaře řekne, aby se vrátila k Sáře. Aby se vrátila do problémové situace, z které utekla. Někdy člověk musí odejít, a už se nikdy nevrátit. Ale často právě se člověk musí vrátit, tam kam se mu nechce, a vyřešit tam to, co by nejraději už nikdy neřešil. Aby třeba viděl, že odpuštění je možné, že smíření je možné. Že nový začátek je možný.
„Ty jsi Bůh, který mě vidí“ – taková či podobná slova vděčnosti mohou doprovázet takové okamžiky. V takových okamžicích se člověku Bůh dává poznat ne jako nějaký vševidoucí Velký Bratr, který vidí vše a jde mu o to především člověka přistihnout při jeho poklescích a trestat je. V takových okamžicích se Bůh ukazuje jako ten, kdo především vidí vnitřní zranění, které napravuje. A vědomí takového Božího pohlédnutí potom proměňuje nás, naše vztahy i náš svět. Tak ať i v novém roce, který s napětím a možná s obavami vyhlížíme, co zase jen přinese, zažíváme tyhle božské pohledy, které zostřují naše vidění a dávají naději, že Bůh nás nenechá tápat ve tmě.