Zacharjáš 8, 19-23
Toto praví Hospodin zástupů: Půst čtvrtého, půst pátého, půst sedmého a půst desátého měsíce se judskému domu obrátí v radostné veselí a utěšené slavnosti. Jen milujte pravdu a pokoj! Toto praví Hospodin zástupů: Znovu budou přicházet národy a obyvatelé mnoha měst. Obyvatelé jednoho města půjdou do druhého a řeknou: »Pojďme si naklonit Hospodina, pojďme vyhledat Hospodina zástupů. Já půjdu také.« A budou přicházet četné národy i mocné pronárody, aby hledaly v Jeruzalémě Hospodina zástupů a naklonily si ho. Toto praví Hospodin zástupů: V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: »Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.«“
I.
Jen milujte pravdu a pokoj! říká na začátku Hospodin skrze proroka Zacharjáše Izraleským navrátilcům do zaslíbené země, kde nezůstal kámen na kameni.
Láska, pravda, pokoj – velká slova! V našem národě hodně rezonují: „Pravda vítězí!” na prezidentské standardě. Havlovo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.”
Slova mocná, elektrizující, často vysmívaná. A také obecná. Tyhle věty mají svůj zřetelný původ v biblické, respektive v židovsko-křesťanské kultuře. Odtud tahle slova, pod nimiž si kdekdo může představit leccos, dostávají svou specifickou šťávu, svou barevnost, určitost. Svůj šmrnc.
„Jeruzalém”, symbol této židovsko-křesťanské kultury, je vklad, zdroj, odkud tyhle myšlenky vyvěrají. I tyhle naše národní hesla vnitřně počítají s nějakým zaslíbením – univerzálním zaslíbením (pro všechny, nejen pro jeden národ). Jednou to bude plně. Sice ještě pravda v mnoha ohledech nevítězí, ale přece zvítězí! V tomhle komensko-havlovském pojetí pravdy a lásky, pojetí, které čerpá z biblických kořenů, se ukazuje víra a naděje, že se to uskuteční.
Křesťanství na základě židovství vnímá zřetelně ještě jednu rovinu téhle zvěsti. Vítězství pravdy a lásky, respektive příchod pokoje, tohle není plně v lidských rukou. Není v rukou jednotlivců, národů, ale v rukou Božích. Je to něco, k čemu se upínáme. A skrze tyhle touhy po pravdě a pokoji je uvádíme v život. Nedokonale a vždy dvojznačně.
Tahle slova prostě potřebují zakotvit ve vyprávění, v příběhu, v dějinách. Příběh dává smysl slovům. Ostatně to známe z každého dobrého vyprávění. Teprve skrze dobrý příběh, jeho pointu, ponaučení, se něco naučíme, něco pochopíme atd… Učíme se příběhem. Jako lidé si vyprávíme příběhy, a právě i ty biblické, a tím se učíme být v pravdě, lásce a pokoji.
II.
Scéna toho našeho textu je tedy docela velkolepé vyprávění. Zprvu jakoby se nás ani netýkala, jako by byla z jiného světa, ale právě to je na ní zajímavé a elektrizující.
Možná i Izraelci, kteří slyšeli tato slova, nad nimi trochu kroutili hlavou. Protože jejich přítomnost byla dost v rozporu s tím, o čem se zde mluví.
Vrátili se z vyhnanství do rozvrácené, nepokojné země. Nevýznamné. V troskách. Jeruzalém a centrum poutě národů? Hahá! To tak! Povídali, že mu hráli.
(Podobě: jako tenhle ukřižovaný ztroskotanec a samozvanec, to že je mesiáš? Nenechte se vysmát!)
K těmhle troskám? Do tohohle nepořádku? Kde není pomalu ani chrám, kde se už sotva vědělo, kdo je Hospodin, co jsou ty jeho cesty, co je jeho zákon, co je jeho vůle, co je jeho pokoj a pravda? Tenhle Hospodin si má tady – uprostřed zmaru – udělat mejdan na konci věků?
Tahle slova tehdy i dnes zvou k odvážné víře: ten současný stav, který nestojí za nic, není definitivní, takhle to už nebude napořád. Ne! Podívejte se dál, zkuste se podívat dál, za přítomnost, za ten marasmus, jednou z toho ničeho bude něco naprosto zásadního pro celý svět. Ne že bychom ho svojí pravdou a láskou opanovali, ale že Hospodin, právě zde, uprostřed těch trosek, vytvoří místo setkání. Cíl poutí všech národů.
Cíl rozptýlených poutníků, všech národů je podle těch slov Jeruzalém. Oblast, která tehdy byla sice v troskách. Ale jíž platí zaslíbení: tady se pravda a pokoj jednou jakoby zhustí, koncentrují. Bude to takový přitahovač všech ostatních národů, takový maják, který bude atraktivní pro ostatní svět.
V tom jsou ta slova Zacharjáše hodně konkrétní: úroda, vysoký věk, pokojné stáří, nikdo se nehádá nestojí lidé proti sobě. Všeobecný soulad. Tady, v Jeruzalémě bude pokoj! Město pokoje!
Můžeme se ptát: Tam a nikde jinde? K žádným jiným městům v dějinách se putovat nebude? K nám ne? Do Prahy? Do Litoměřic? Nebo do Říma?
Židé si to takto skrze biblické proroky vyprávějí. My křesťané se v tomto od našich židovských starších bratrů a sester ve víře lišíme. Vyprávíme jiný příběh. Z naší perspektivy se tímto Jeruzalémem stal „jeden Judejec”: Ukřižovaný tesař z Nazareta, ten, který pro mnohé byl jen troskou, a od jehož zvěsti o lásce a Božím království po jeho smrti také nikdo moc velkou budoucnost neočekával.
III.
Církev je to společenství, které má úkol tuhle zvěst o tom jednom Judejci vyprávět dál. Dělá to nedokonale, často ve své domnělé pravdě, nikoliv v té pravdě Boží. Ve své manipulující lásce, a nikoliv té osvobodivé lásce Boží… Přesto ale je tu nezastupitelnost. Jako je nezastupitelný život židovského vyprávění, tak tu má své místo zvěst křesťanských církví.
To je poslání církve: vyprávět: dodávat šťávu těm velkým slovům vyprávěním příběhů o Boží cestě za člověkem a s člověkem. Lásce k pravdě a pokoji. Poukazovat na pravdu, která má svou moc a sílu, i když se všude lže a podvádí. Žít pro lásku, která nevyvěrá z nás, ale z té Boží strany.
Šlo by to i bez církve? Snad ano, pro Boha není nic nemožné… Ale z určitého tajemného Božího důvodu nás tu Bůh chce. Vždyť pro všechno naše troskotání v pravdě i lásce bychom se jen těžko obhájili, třeba jak se církve k židům v dějinách zachovaly. Ale Boží milost nezná mezí. Jde vstříc naší situaci a povzbuzuje nás k vyprávění osvobodivých příběhů.
Třeba v tom duchu, že církev je nadnárodní, mezinárodní veličina, „nadnárodní korporace”, byť vždy spojena s příběhy jednotlivých národů. Ano často neblaze zaplétaná do osidel nacionalismu a tendencí vlastní národ výlučně zbožšťovat. Ale církev ví, že nemá cíl v sobě, ale v Tom, kdo jí povolává, kdo k ní mluví, Trojjediný Bůh a jeho mezinárodní království lásky a pravdy. To je další z darů Izraele. Izrael sám o sobě také ví, že je prostředníkem, ukazatelem, nositelem Boží zvěsti. Tím, který přijal úkol a veze se silou Božího zaslíbení a požehnání. Pojďme se vést, nechat se pozvat do této lásky k pravdě a pokoji.