Mt 14,22–33 (1. čtení: Iz 51,9–16)
Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ Když vstoupil na loď, vítr se utišil. Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“
I.
Sestry a bratři,
v tento příběh je bezpochyby příběhem známým. Snad každý křesťan, ale i mnoho lidí, co křesťanství zná zpovzdálí, někdy slyšelo: že starozákonní hrdina Mojžíš uměl projít skrz vodu. A Ježíš zase uměl chodit po vodě. A nejen Ježíš – dokonce i Petr to na chvíli zvládl.
Vždyť chodit po vodě – to přeci není jen tak. To není žádná maličkost. Takovou schopnost nikdo z lidí nemá, leda superhrdinové ve filmech. Člověk prostě není vodoměrka či jisté druhy ještěrek v jižním Mexiku, aby běhal po vodě.
Prostě Ježíšovy zázraky, to je také hodně to, co Ježíše proslavilo. A z nich obzvláště některé: třeba proměnění vody ve víno. Právě tyhle výstřední, extravagantní motivy, v nichž se „porušují přírodní zákony“, jak se praví v jednom z dílů večerníčku o Machovi a Šebestové.
Ano – je tu ten výstřední motiv chození po vodě. A mohlo by to být ještě více výstřednější, Ježíš by k veslujícím učedníkům mohl třeba doletět, či se „teleportovat“, prostě se tam najednou na té lodi objevit. To tam není, ale i tak chození po vodě budí zvědavost, strhává na sebe pozornost, jako dobře napsaný palcový titulek v novinách, jako dobře zvolená fotografie na internetové sociální síti.
Možná nás napadne: co kdyby příběh byl takový více normální? Střízlivější. Víc by odpovídal naší zkušenosti s chodem světa? Ježíš by třeba mohl k učedníkům doplavat. A nebo doveslovat na jiné lodi. Příběh by se přeci bez takovéhoto motivu dobře obešel a byl stejně inspirativní.
Tak už to však s literaturou a uměním vůbec bývá. A právě že i s literaturou biblickou. Často přehání, pouští si uzdu fantazii. Lidé píšou příběhy, které se nikdy nestaly, a ani se stát v našem světě nikdy nemohly. (A tím neříkám, že by se žádný z Ježíšových zázraků, o nichž NZ vypráví, nikdy stát nemohl. Jen proto, že s nimi nemáme zkušenost.) Ale přesto přese všechno takové příběhy inspirují a mají vliv, kladný vliv na chod našeho světa. Protože i v té jejich neskutečnosti je obsaženo něco navýsost skutečného a pravdivého.
V tomto našem příběhu je to právě zkušenost víry, že se často zcela zázračně objevuje východisko, pomoc, nový začátek: tam, kde jsme sami, kde veslujeme životem sami, kde se cítíme sami, kde se bojíme, kde ve svých životech jako jednotlivci či jako církev či jako společnost toneme.
II.
V tom je příběh právě úžasný a má své napětí. Napětí mezi neznámým, výstředním, a mezi tím, co je nám známé důvěrně. I kdyby v něm nikdo po vodě nechodil: kolik dalších silných motivů v něm je. Motivů, které jsou stejně zázračné, i když ne tak okatě.
Máme tu Ježíše, který si chce vzít chvilku pro sebe, aby se modlil. Aby si třeba ujasnil, co dál. A posílá své učedníky, aby se lodí přepravili na druhou stranu Genezaretského jezera. Aby i oni byli sami, a třeba si ujasnili, kdo Ježíš je a co po nich chce. Je noc a oni se dostanou do nepřízně počasí. Situace nepříjemná, nikoliv až tak dramatická. Nejsou v přímém ohrožení života. Nepanikaří, že zahynou. Nekřičí strachy o život.
To se promění až k ránu, když se k nim Ježíš vrací. A oni Ježíše nepoznávají. Křičí strachem. Myslí si, že vidí přízrak, strašidlo, ducha. A nebo něco neznámého, co si nedokážou vysvětlit. Co nedokážou zařadit do svých dosavadních znalostí o světě. Člověk se prostě bojí toho, co nezná. Ale také může mít strach, když ten, o kom si myslí, že ho zná, se najednou ukáže v jiném světle. Často jsou tyto strachy pochopitelné a oprávněné. Když začnou vyplouvat na povrch temnoty blízkých lidí. Když si já sám musím uvědomit, co ve mně všechno je. To někdy člověk dostane strach.
To se však někdy týká i našeho poznání Boha. Když si začínáme uvědomovat, že Bůh neodpovídá našim dosavadním představám o něm. Když se bortí naše nezralé představy o něm.
V příběhu je dvojí strach. Předtím, než učedníci Ježíše díky jeho promluvení poznají a zjistí, že to není přízrak a strašidlo. Potom se tu vypráví o strachu apoštola Petra, reprezentanta učedníků, reprezentanta víry.
Petr se rozhodl, že zkusí hranice možného. Chtěl se vydat po vodě za Ježíšem. Chtěl ověřit, zda se setkává se svým Pánem? A Petr najednou uměl totéž, co jeho Pán. Dokázal něco mimořádného. I on jde po vodě. Jde za Ježíšem do neznáma.
Ovšem děje se to, co se člověku většinou stává, když se do neznáma, do něčeho nového vydá.
Třeba když se dítě učí jezdit na kole, rodič za ním běhá, přidržuje ho a jednou ho nepozorovaně pustí a dítě jede samo. A spadne v tu chvíli, když si uvědomí, že ho rodič již nedrží a dostane strach z nové situace.
Ten Petrův strach z větru je právě i ten strach, když se člověk do něčeho velkého, ano požehnaného pustí, a vidí, že má úspěch. Že to jde. Ale v jednu chvíli se mu zatočí z toho úspěchu hlava. A obrazně či doslova začne tonout: třeba ve vlastní pýše, která ho začne rozežírat. A nebo když odpovědnost je příliš veliká a člověk se bojí, že ji nezvládne, že to je příliš velké břemeno.
A to platí právě i následování Krista. To je také něco velkého. To největší, do čeho se člověk v životě může pustit. A nejednou při tom putování člověk zase dostane strach. Kam jdu? Bude to mít smysl? Dá se věřit Tomu, koho následuji?
III.
V obou momentech strachu učedníků v bouři života zasahuje Ježíš svým slovem a dotykem. Zasahuje v momentu strachu z neznámého. Zasahuje v momentu, kdy církev si dodá odvahy, objevuje hranice možného, vydává se za hranice vlastní lodičky do bouří života. Ježíš zasahuje ve chvíli, kdy jde Petr či církev doslova ke dnu. Když mu více než doslovně řečeno „teklo do bot“, tehdy Petr volá: „Pane, zachraň mě,“ a Pán přichází a pomáhá.
O to jde: důvěřovat Kristu v bouřích života. Život a dějiny se dají přirovnat k jedné velké bouři, v níž tu a tam jsou chvíle uklidnění. A život víry je jako chození po rozbouřeném moři tohoto života, kdy víra je záchranným mechanismem, dovolujícím nám neutonout.
Tato důvěra, že nás Bůh nese bouřemi našeho žití, je naším základem postaveným na pevné skále. Učí nás nebát se toho nového a neznámého, co život přináší. Nebát se Božího království, které je cílem našich životů, našich dějin. Amen.