Jan 6,1-15 (1. čtení: Skutky 2, 41-47)
Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.
I.
Ježíš je na druhém břehu. On, kdo sám prohlašuje, že je „z druhého břehu“, z jiného světa, že není z tohoto světa: Odtud, kam člověk nedohlédne, kam jen tak není vidět. On, který je sám prostředníkem tohoto světa, on, který je tím nejhlubší prostředkovatelem, abychom do tohoto světa, do Božího království dohlédli, a z tohoto pohledu v tomto našem světě, křehkém, barevném, konečném, žili. Ve světě, kde každý den zápasíme o naplňování našich potřeb: tělesných, duševních, duchovních.
Všichni se za Ježíšem ženou v tomto vyprávění. Protože vidí, že i (právě) on dokáže naplňovat, přinášet život. Jdou za ním, píše se zde konkrétně, protože viděli znamení, protože viděli, jak léčil druhé. Měl jejich pozornost kvůli svým terapeutickým schopnostem, kvůli úspěšné terapii, kterou lidem dával pocítit. A ano: o Ježíšovi (a nejen o něm) se v evangeliích často píše, že uzdravoval nejen duši, ale právě i tělo. A to pozornost poutá. Žasneme nad tím, co dokáže moderní medicína, jak prodloužila délku života, a ano, do jisté míry i jeho kvalitu. Není se co divit, že lékař je stále na vysokých příčkách prestižních povolání (byť něco jiného je jejich platové ohodnocení, a další věc je prestiž pomocného zdravotnického personálu který vykonává těžkou, ale často mizerně placenou práci).
Terapie, léčba: duše, ducha, ale právě i těla. To je v bibli tak trochu odlesk slávy toho „druhého břehu“, odkud je to Království, které Ježíš přináší. Každé léčení, a zvlášť to těla a ducha, předpokládá víru, že změna k lepšímu je možná. Že je možné pojmenovat problém, který tlačí, že je možné dojít k jeho podstatě a na základě toho jej také řešit.
Tohle Ježíš podle všeho umí, proto k sobě přitahuje tolik lidí. Ale v příběhu se ukáže kámen úrazu spojený s každým takovým očekáváním. Totiž – co je cílem toho, kam nás vede ten „druhý břeh“, jejž Ježíš reprezentuje, zjevuje, ukazuje. Jaké kontury, jakého hodnoty má.
II.
V našem příběhu ale nejde v prvé řadě o uzdravování, terapii, o sycení potřeby ducha a duše, či rovnováhy v těle. Jde o uspokojení jedné ze základních lidských potřeb: hladu. Ježíš vidí nejen duchovní a duševní a možná i sociální strádání zástupů, ale i to elementární, každodenní tělesné strádání: potřeba potravy.
Duchovní život, život víry, život s Bohem – to má dosah do tohoto našeho světa. Ve víře jde jak o chléb nebeský, tak i chléb časný. Život časný a život věčný se protínají. Je to právě víra, v níž si uvědomujeme, jak materiální aspekt naší existence nás, mě podstatným způsobem určuje a není možné ho v nějaké falešné duchovnosti nechávat stranou. Je snad až banální zjištění, že církev a teologie často toto zapomínala brát vážně. A je asi banální, ale důležité zjištění, že kdykoliv a kdekoliv církev a její zvěstování zapomínalo na naši pozemskost, na naši stvořenost se vším, co k tomu patří: tedy na naše vnější i vnitřní potřeby, naši kulturu, náš „denní chléb“, kdykoliv církev na to zapomínala a věnovala a „chléb sestupující z nebe“ (jak o sobě Ježíš mluví) chápala jednostranně nemateriálně, tam začaly a začínají bujet ideologie, které ve vědomé či nevědomé reakci tuto naši pozemskost pře-zdůrazní a zbožští. Jaké to mívá důsledky, netřeba líčit.
Filipovi, jednomu z učedníků, Ježíš dává zkušební otázku. Co po něm Ježíš chce? Aby Filip sám zmobilizoval své logistické dovednosti a o nasycení se postaral, zaúkoloval jiné, rozvinul své manažerské schopnosti? A nebo chce zkoušet Filipovu důvěru v Ježíše? Tohle asi spíše chce Jan zdůraznit. Aby Filip osvědčil svou důvěru, že Ježíšova moc má dosah i do těchto nejzákladnějších lidských záležitostí. Filip realisticky uznává, že nemá ani zdroje, ani peníze. To, že by uznal svou bezmoc a řekl, Ježíši ty se postarej, to z jeho úst neuslyšíme. Neobstál v té zkoušce?
Ježíš se tedy chápe iniciativy a děje se zázrak, alespoň tak bychom to nazvali, něco, co přesahuje naši zkušenost, co asi hned upoutá pozornost na našem příběhu, a také rozeběhne naši mysl, jak tomu rozumět, doslova, symbolicky… Asi nás to bude spíše vést k té symbolické rovině (alespoň mě): které se ale nemusí vylučovat s tou doslovně materiální. Tam, kde se dává prostor Božímu působení, tam se dějí věci, jak v duchovní, tak i materiální oblasti. Kde se rozhojňuje milost, tam se rozhojňuje i zdar ve věcech pozemských. Bible tomu říká požehnání.
A lidé okolo Ježíše tomu rozumí, vidí to jako znamení. Tolik jídla! Tolik benefitů víra přináší. Víra v tohoto Ježíše vyplatí – právě i materiálně!
III.
Asi tušíme, kolik je v tom ovšem skryto pokušení. Kterému právě v tomto příběhu mnozí podlehli. Oslnění nechat se zahrnout dárky. To okouzlí. Jak u člověka, tak u Boha. A mnozí z tohoto znamení vyvozují špatné důsledky. Ano, Ježíš je prorok! Prorok, který konečně naplní všechny naše tužby.
Máme si uvědomit: zástup Ježíšovi neporozuměl, když byl svědkem onoho podivuhodného nasycení. Ježíš mu potom říká: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se.“ (J 6, 26). A vyzývá ho, aby neusiloval „o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný.“ (v. 27) Zástup sice dílčím způsobem Ježíšovi rozumí. Vidí v něm proroka, který má přijít, chce Ježíše prohlásit králem. Zástup sice něco vidí, ale nedokáže to chápat právě jako odkaz, jako symbol skutečnosti, která toto znamení nekonečně přesahuje. Na základě zázračného nasycení očekává, že spása bude spočívat v plnění a naplnění přirozených životních tužeb, že bude spočívat ve stálém dávání potravy, očekává permanentní sytost. Ježíšovo království je podle zástupu „z tohoto světa“.
Máme tu situaci, v níž lidé nejsou schopni slyšet hlas Boží do hloubky, v níž slyší pouze selektivně. Pravdivost Božího zjevování posuzují podle jeho funkčnosti, v tom, co jeho působení přináší teď a tady, jak efektivně mění lidskou situaci v jejím hmotném ohledu, bez ohledu na ten duchovní (tak trochu opak toho, o čem jsem mluvil výše).
Někdy se v církvích mluví o teologii prosperity, která od Božího působení očekává nejen život věčný, ale především hladký a rychlý sociální, materiální a spirituální rozvoj.
Před tímhle pojetím Ježíš utíká. Nechce se nechat narvat do šuplíků lidských přání. Utíká před lidskými představami, jaký Bůh je, má být.
Utíká od nich na horu, zcela sám. Ale příběh nám chce především dodat naději: Bůh možná utíká před našimi jednostrannými přáními a tužbami, jak že má prosím pěkně v našem životě jednat a být, a jinak ne. Ale zase k nám přichází: plní naše přání, ale jinak, možná v nás budí přání jiná. A vede k podstatě našich tužeb, zda jsou dobré, nebo potřebují uzdravit, jinak nasměrovat. Ať v tom duchovním, tak v tom materiálním rozměru. Možná nás navést k přijímání světa v jeho celosti – že to duchovní a to materiální spolu souvisí, nelze jedno od druhého oddělovat, i když tyhle sféry musíme rozlišovat.
Příběh nám chce dodat naději: i když selháváme, i když se chceme Boha a druhých lidí zmocňovat, tak on k nám přichází a učí nás, jak se světa a druhých dotýkat jinak, lépe, milosrdněji, léčivěji, trpělivěji, více celostně. Touhle nadějí se syťme v následujícím čase.