Izajáš 43,1 (1. čtení: Izajáš 43,1-7)
„Povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“
I.
Chtěl bych začít u jednoho slova tohoto známého Hospodinova ujištění, které vyřizuje prorok Izraelcům v babylonském vyhnanství: „Povolal jsem tě tvým jménem.“
O jakém jménu je tu řeč? Pamatujete si ještě na hodiny češtiny ve škole? Tam jsme se učili, že rozlišujeme a každý z nás také užíváme dva druhy jmen: jména obecná a jména vlastní. Jména obecná zobecňují, shrnují podstatné rysy pojmenované třídy předmětů nebo jevů skutečnosti. Označujeme jimi jedinečné skutečnosti, ale když stojí samy, na nic konkrétního neodkazují. „Kočka“ není támhle Micka, ale všechny kočky, co kdy žily a žít budou, kočkovitost. Takovým obecným jménem může být i třeba Bůh. Jako označení čehokoliv, na čem se kdy lidé shodli, že to budou uctívat. Že v našem jazyce existují tahle obecná jména, odkazuje k něčemu hodně důležitému, z čeho je utkáno naše stvoření: že jsme propojeni, že máme leccos či mnoho společné, máme účast na něčem, co je vlastní nám všem. Třeba Boží obraz v nás, duše, tělo a jeho pochody, lidství.
Ale o tomhle jménu Hospodin skrze proroka zrovna nemluví. Neboť pak tu jsou jména vlastní. Ta nezobecňují, ale mají rozlišovat a označovat konkrétní věci, děje, lidi jako něco jedinečného. Ano, i vlastní jména se opakují. Kolik jen je Jirků, Pepů, Emiček. Nebo třeba i Ježíšů, jak před dvěma tisíci lety, tak i dnes. Ostatně i já jsem se s Ježíšem kdysi setkal na jednom večírku při mých studiích v Berlíně, byl tuším odněkud ze Španělska. Ostatně: Odkdy si vlastně dítě začíná uvědomovat, že každý má nějaké vlastní jméno? On sám i ti druzí? Že ono samo se nějak jmenuje? Od dvou let?
Prostě nikdo z nás není bezejmenný. Nikdo není anonym. Byť my si jména druhých často nepamatujeme (já, když se s někým seznamuji, tak jeho křestní jméno často ihned zapomenu). Jen, jak to bývá, holt něčí jméno má ve společnosti jiný zvuk, jinou váhu.
Nikdo není anonym, ani ve státech a kulturách, kde jedinec podle všeho nic neznamená, je jen kolečkem v soukolí systému, v soukolí nadřazeného celku – často je to národ nebo rasa – který údajně jediný má smysl a třeba nějaké své dějinné poslání. A smysl jednotlivce je jen do té míry a hloubky, do jaké míry se s tím vyšším celkem ztotožní, pro něj se obětuje, s ním nekriticky splyne.
Tenhle kulturní zvyk, který najdeme všude na světě, je odkazem k tomu, jak je náš svět utkán, Kým je náš svět utkán. „Povolal jsem tě tvým jménem“: mluvíme o mystériu, tajemství vlastních jmen a jedinečnosti každého z nás. Ten, kdo je vlastním jménem označen, je vnímán a viděn jako jedinečný. Neopakovatelný, „drahý a vzácný“. Nikdo jiný a takový na světě neexistoval a už existovat nebude.
Jak jsem řekl, každé jméno je také spojeno s jiným zvukem, s jinou vahou. Právem i neprávem. To souvisí i s tím, že každý z nás má i nějaký neopakovatelný úkol, proč tu na světě jsme. Byť odpověď na tuto otázku, nebo spíš zaslíbení, můžeme hledat celý život a třeba to, co budeme nalézat, bude vždy v lecčems nejednoznačné.
Izrael, tenhle jedinečný národ, dostal také jedinečný úkol: tohle lidem říct. Že každý z nás má něco společné, Boží obraz, Boží povolání. A také to, že každý z nás je neopakovatelnou, jedinečnou bytostí, se svým jedinečným úkolem, odpovědností. A hlavně říci, v kom, v jakém jménu tohle všechno nalezneme, odkud můžeme čerpat: z Božího jména, jména Hospodinova.
II.
Bůh není obecně cosi, neosobní, bezejmenný osud, má své jméno, připomínáme i to pokaždé, když se modlíme Otčenáš. Bůh má své jedinečné jméno – to také znamená: je to osoba. Ne tak jako my lidé. To je pokušení každé z nás si ve svém nitru z Boha takto polidšťovat, dělat si z něj vlastně jen modlu, méně dramaticky řečeno: jen projekci sebe nebo třeba našich rodičovských autorit. A po právu se proti tomu lidé zvenčí ohrazují. A rádi křesťany tepají s oním příslovečným „dědečkem na obláčku“, v nějž údajně věříme.
Bůh má své jméno: je to někdo, kdo s námi komunikuje, kdo intervenuje, působí, jedná, tvoří. Zase: byť jinak, než jak my lidé komunikujeme, jednáme, chováme se, tvoříme. Ale platí: je to někdo kdo tvoří a mluví. Kdo tím, že mluví, tak tvoří. Zde jeho slova směřují k vytvoření jistoty a důvěry. Že ve vřavě života se mé jméno neztratí, že jsem milován, že jsem v Božích očích cenný. A že i já se k Bohu v důvěře, vždy nově nalézané a vybojovávané se k němu můžu obracet. S prosbami, s díky, s nářkem, s otázkami, nebo i beze slov, v tichu a mlčení.
Bůh má své jméno, to také znamená: naše jména, naše jedinečné osudy se v Bohu jen tak nerozpustí, nebudou zapomenuta. To také znamená: Bůh není žádný moloch, který by kvůli sobě vyžadoval nekritické obětování se, který by lidi využíval jako kolečka, jako prostředky pro splnění svých cílů, které se těch jednotlivých lidí, nás lidí, vlastně vůbec netýkají. Tohle možná dělají všechny totalitní a diktátorské režimy, a ano, jsou i taková diktátorská chápání Boha. Ta nemají s Hospodinem, Otcem Ježíše Krista ve skutečnosti nic společného a je naším společným úkolem se od těchto přestav (nechat) osvobozovat.
Bůh totiž říká každému vždy a přeci každému z nás jinak: jsi můj, znám tvé jméno, tvé zápasy, tvé procházení ohněm, tvé procházení vod, tvůj zápas se sebou samým, s tvými otázkami, s tvou minulostí, se svými nezdařenými vztahy, s tvou pýchou – znám to, ale jsi můj, tak se neboj, já budu s tebou. Tohle ať si odneseme na cestu, pro další kroky v našem životě, kde ať nezapomínáme na to, kdo jsme, jak se jmenují druzí, jak se jmenuje náš Bůh.