Marek 13, 28-37
Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se na pozoru, neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno; aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde. Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“
I.
Je tu advent. Čas, kdy si připomínáme, že se k nám Bůh přiblížil v Ježíši Kristu. Kdy třeba právě to mnohé abstraktní slovo Bůh či věčnost získalo konkrétní obrysy. Jak si představujete věčnost? Asi těžká otázka, co? Jak si představit něco tak ohromného, nepředstavitelného… I když bible nám nabízí k tomu mnoho symbolů a obrazů. Na jejich základě Sváťa Karásek věčnost ve známé písni charakterizoval jako Havaj:
To bude havaj, havaj, tam v Boží blízkosti. To bude havaj, havaj, dotyk bez bolesti, to bude havaj, havaj, tam v smysluplnosti. To bude havaj, havaj, člověk bez násilí. To bude havaj, havaj, bez hromadných hrobů. To bude havaj, havaj, já čekám tu dobu.
Teda, abych byl přesný: Sváťa touto písničkou nechtěl svým kamarádům, co nechodí do kostela, ozřejmit poněkud abstraktní pojem věčnost, ale jemu podobný obraz, trochu nám bližší: nebe. Ti jeho kamarádi z hospody mu prý říkali, když se jich ptal, jestli by chtěli do nebe: co tam, je tam zima, fouká tam vítr…
A protože očividně Sváťa čekal na tu dobu, a již jí i prožíval a mocně jí inspiroval druhé. Těšil se do její plnosti, do té slavnosti, v které se nám otevírá smysl a plnost času.
Toto těšení se na věčnost, nebe je od počátku spjato s křesťanskou vírou, s křesťanskou nadějí. Těšení se, které bylo odevždy také různě nepochopeno, karikováno, zneužíváno, ale které spočívalo v zážitku: věčnost, nebe je už nám nadosah, blízko, tady a teď, v našem životě, v přítomném okamžiku, navzdory všemu, co mluví proti tomu.
II.
Jak si představujete věčnost? Jaká bude věčnost? Jaký je horizont budoucnosti, v nějž doufá křesťanská víra? Je to ticho? Je to tak, že ticho jazykem božím, a vše ostatní je ubohým překladem, jak tvrdil súfijský básník Rúmí?
O horizontu naší budoucnosti, o věčnosti, můžeme mluvit v obrazech, v náznacích, opatrných výpovědích. Mám dojem, že prostor ticha, tak jako bývá v klášterech či duchovních centrech, tam také bude. Ale ve velké ticho, přiznám se, nevěřím, ve zmlknutí všeho.
Ježíš ve svých slovech, v nichž hovoří o tom posledním horizontu našich životů, ale vůbec celých dějin, říká: „Nebe i země pominou, ale má slova nepominou.“ Dokonce i nebe je zde chápáno jako něco pomíjivého. I v tom je v bibli zvláštní napětí – mezi nebem, které je jakoby blíže k zemi, možná to nebeské, co naplňuje naši každodennost, a co víra připisuje Bohu. I to pomine, resp. to ještě není všechno, to jen předjímá tu pravou radost toho nebe s velkým N, toho nebe věčného. O něm napsal apoštol Pavel apoštol Pavel: „Vím o člověku, že byl přenesen do ráje (…) a uslyšel nevypravitelná slova, jež člověku není dovoleno vyslovit.“ (2 K 12,3n)
To je to nebe, které je prostoupeno Ježíšovými slovy, která s námi sdílel, jež nám je dáno a dovoleno opakovat, někdy spíš koktavě.
Věřím, že naší budoucností je komunikace. A kde je komunikace tam jsou právě i vztahy. A kde jsou v Božím horizontu vztahy, tam je také láska, neboť láska bez vztahů a vztahu neexistuje. Komunikace, vztahy, láska – to přežije, to nezanikne, to nepomine, to bude prosycené Božími slovy, Božím slovem, Božím vztahem k nám, ke svému stvoření, těmi vztahy, které má Bůh sám v sobě. A snad to nebude žádné překřikování, hluk, odkud člověk raději utíká do ticha.
Nebe i země pominou, i ty pomineš na této zemi, ale, tak říká k nám Ježíš, můj blízký vztah k tobě nepomine, který i tebe zachytí do záchranné sítě svého vztahu.
A tohle ať má člověk, ať máme jako součást naší naděje, z hlediska takto chápané věčnosti ať žijeme. A takové žití, to mám za to, že to je to bdění, ke kterému nás Ježíš zde vyzývá. V tom čase našeho života a v čase našich lidských dějin, než se naplní, nechť žijeme v plnosti vztahů, vztahů a komunikace, které naplňuje ten Boží vztah k nám.
Ano, tohle se dá i prospat, propásnout, promeškat. Cítíme to na našich životech, o to ostřeji to vidíme často u druhých.
Kdo spí – nemá kontrolu nad tím, co se děje okolo něj. Míjí se s tím, co se děje. Možná jde právě o to nezaspat to důležité v životě. Ty malé i velké okamžiky naplnění. Nezaspat milovat. Nezaspat život, žít bděle v přítomném okamžiku, vnímat komplexnost života, jeho krásu, i jeho temnoty. Jde o to nenechat se těmi temnotami pohltit, sklouznout k nenávisti, sebelítosti, zahořklosti, utíkat do bezvztahovosti, do pasivně agresivního mlčení, a to právě že není to mlčení, když člověk nad něčím žasne, nebo je něčím ochromen.
Zaspat život ale člověk může právě i v tom největším bdění, ve shonu, starostech, které člověku nedají spát, když člověk nechce/nemůže spát (a někteří se tím i dokonce chlubí).
Jeden psycholog napsal, jak může člověk zaspat život, když také nebere ohled na vztah k sobě, když se člověk zapomíná mít rád: „Člověk, který žije v rozporu se svým nadáním – rozený malíř, jenž místo malování prodává ponožky; člověk, který vidí pravdu, ale mlčí o ní; zbabělec, který rezignuje na svou mužnost – všichni tito lidé v hloubi duše vědí, že se k sobě zachovali špatně, a pohrdají sami sebou. Výsledkem takového sebetrestání může být jen neuróza. Stejně tak se ale může zrodit nová odvaha, spravedlivé rozhořčení a zvýšená sebeúcta, pokud se člověk nakonec zachová správně. Stručně řečeno, růst a zlepšení se dostaví skrze bolest a konflikt.“[1]
A Sváťa v té výše citované písni zase naléhavě zpíval, jak to dopadá globálně, když lidi zaspávají život: „Lidi ničej lidi, zemi ba i vzduch, zas mysl, že jsou chytřejší než Bůh.“
III.
Bděte, říká Ježíš. Bděte, a nezaspěte život. Nezaspěte ty úkoly, které každý v životě máme. Ty úkoly, jejichž svorníkem je úkol milovat, komunikovat, žít v autentických a milo-srdných vztazích: k druhým, k sobě, k Bohu. Pro tenhle úkol nám Bůh dává ze své věčnosti závdavky již své ochutnávky – ať i v tom nadcházejícím adventním čase nacházíme takových ochutnávek Boží věčnosti vrchovatě.
[1] MASLOW, Abraham H. O psychologii bytí. Praha: Portál, 2014, s. 63.