Lukáš 22,47-53 (1. čtení: Lukáš 22,31-46)
Ještě ani nedomluvil, a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden z Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“ A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ježíš však řekl: „Přestaňte s tím.“ Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho. Pak řekl Ježíš těm, kteří pro něho přišli, kněžím, velitelům stráže a starším: „Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi. Denně jsem byl mezi vámi v chrámě, a nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina, vláda tmy.“
I.
V jaké jsme situaci?
- skoro polovina postního období
- den po protivládní demonstraci
- dva dny po, pro mnohé z nás radostní události, po prezidentské inauguraci a jakémsi zvláštním pokusu o propojení trůnu a oltáře pod taktovkou římské církve, byť na první pohled ekumenickém. Na piedestal byla položena lebka knížete Václava… a na světlo světa vytaženy i insignie moci, třeba svatováclavský meč!
- ceny potravin i energií jsou ale stále drahé a pro někoho je situace vážně komplikovaná.
Napínavé období trvá a frustrace části společnosti narůstá. Narůstá z různých důvodů, těžko hledat jednoho společného jmenovatele. Ale jeden tu možná je: člověk chce jako dítě věci hned, viditelně, bez nějakých dlouhých diskuzí, cesta složitých řešení je vždy trnitá. A tak to tehdy chtěli i mnozí v Izraeli, v politické i náboženské oblasti. Však si to připomínáme před Velikonocemi každý rok, jaká očekávání tehdy měli lidé od Boha, od jeho vyslanců, právě od toho největšího: od mesiáše.
A tenhle Ježíš, kandidát na mesiáše začíná mnohým vadit navzdory mnohým velkým činům, které doposud konal. Jedněm připadal Ježíš takový nanicovatý, mohl by přeci toho změnit více, radikálněji, viditelněji. Je to vůbec mesiáš? A pro další, pro ty tam venku, pro okupační správu – to byl ten, kdo destabilizuje rozvrací republiku. A klid vlastně chtějí obě vlivné strany – jak Římané, tak vedoucí představitelé Izraele. Tak proč tyhle různé zájmy nespojit v odstranění působitele tohoto nepokoje? V dnešním slovníku – Ježíš byl zejména pro židovský establishment vlastizrádce (aspoň tak to líčí evangelia).
II.
Co jsme to tedy vlastně četli?
Ježíš se svými učedníky, kteří s ním nebyli schopni bdít, vstává. Přibližuje se ten, který mě zrazuje, říká.
Ještě ani nedomluví a ta chvíle je tu. Chvíle, situace, v níž by se asi nechtěl ocitnout nikdo z nás. Ale takové situace přicházejí. A každý z nás na ně reaguje jinak – někdo se na krizové situace těší, protože by se rád osvědčil, protože zažil, že se osvědčil, že byl druhým oporou. Jiný se jich děsí. Situace krize. Situace rozhodnutí, kdy se prostě nevyvlékneme z toho říct ano nebo ne. Teď ještě v noci se rozhodne, jak všechno to Ježíšovo působení dopadne.
V příběhu jsou postavy, které jsou rozhodnuté, jak budou jednat. Jidáš ví, co udělá, Ježíš ví, co Jidáš udělá. Učedníci tuší, o co hraje. Zástup si jde najisto pro Ježíše. Atmosféra je hodně hustá.
Příběh všichni dobře známe. V čele zástupu jde Jidáš, který Ježíše zradí polibkem. Vidíme statečnou akci jednoho z učedníků. Mečem usekne ucho veleknězova sluhy. Vypadá to, že zbraně přeci jen nehodlají učedníci jen tak složit.
Narozdíl od Markova vyprávění zde u Lukáše máme záznam posledního Ježíšova zázraku. Sluha o ucho nakonec nepřijde. Ježíš jedná podle svých slov z kázání na hoře/na poli. Své nepřátele nedémonizuje. Nechce se s nimi bít. Nevyužije své učedníky, aby za něj bojovali, nechce z nich mít Boží pitbully, naopak říká: Přestaňte s tím. Jde zde cestou nenásilí. Místo boje je tu uzdravení.
(A jistě nechci na základě toho tvrdit, že nejsou situace, kdy je ve jménu ochrany života a životů se bít potřeba)
Ale zde: Ježíš jednak nedémonizuje, zříká se násilí, ale jedním slovem zase přesně tu situaci pojmenovává. Ze strany Jidáše to je zrada. Těžkotonážní slovo.
Zrádce – to může být v jedné situaci, a zrovna v této v Gethsemane, trefa, odkrytí pravdy o druhém, žádná démonizace. Jidáš jeden z toho nejvnitřnějšího Ježíšova kruhu prostě Ježíše vydává do rukou nepřátel.
V jiné situaci je slovo zrada sprostá urážka, nálepka, (difamace – zakrytí pravdy o druhém). Připomíná to, co se dělo právě Ježíšovi: Ježíši, vyháníš zlé duchy ve jménu knížete démonů. Dostat se do role údajného zrádce – to se děje vlastně i dnes, kdy se slovo zrádce stává nálepkou. A je třeba s ním spíš šetřit a hledat, jak vlastně v této době komunikovat.
III.
Ale zpátky k textu.
Kdo by čekal, že to uzdravení ucha někoho obměkčí, čekal by marně. Instrukce jsou jasné. Ježíš má být v noci nalezen, zrazen, zatčen a přiveden do veleknězova domu.
Tahle drobná zázračná epizoda ale ukazuje zajímavou věc. Ve velkých dějinných zvratech záleží na drobných skutcích. Ucho sluhy stojí za uzdravení. Kvalita sluhova dalšího života Ježíšovi není lhostejná. Není mu lhostejné, aby kvůli Boží věci někdo přišel o ucho (a třeba o možnost, aby zaslechl Boží hlas?). Jediná krev, která poteče, bude Ježíšova. Žádná vzpoura lidu! On to bere na sebe.
Ještě je možná dobré připomenout, v čem vlastně spočívá ta Jidášova zrada. Vždyť Ježíš sám říká, že ho mohli zatknout kdykoliv, když byl poslední dny v Jeruzalémě a učit tam. Jenže bylo tam s ním tolik lidí, že si to nikdo nedovolil. A na noc Ježíš se svými učedníky odcházel za město, kde se právě před tímto nebezpečím skrýval. Zrada prostě spočívala v tom, že Jidáš od poslední večeře věděl, kde Ježíš bude a kde je možné ho bez reflektorů veřejnosti, potají sebrat.
Nedá se nic dělat. Boje svědky nebudeme. Ježíšových nadávek Jidášovi a dalším také ne. Stoický klid to ale také není. Je v tom asi dost ironie. “Nemáte dost odvahy se mi postavit za dne. Přišli jste v noci a s vámi přichází vláda tmy.”
Vláda tmy – to je silný výrok. Při těch slovech stydne krev v žilách. Není to poprvé, kdy Ježíš rozehrává právě tento typ obrazu Světlo a Tma. Synové světla, Synové tmy.
Starý Simeon těsně před svou smrtí nad malým Ježíšem zvolá: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“
Ježíš jako světlo, které se zde chystají típnout, zhasnout, sfouknout.
Přesto ale má světlo pokračovat. Ježíš daleko dříve své učedníky vyzývá, aby si vyčistili oči a nechali do sebe padat Boží světlo. Doslova jim říká:
“Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li však tvé oko špatné, i tvé tělo je ve tmě. Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou. Má-li celé tvé tělo světlo a žádná jeho část není ve tmě, bude celé tak jasné, jako když tě osvítí světlo svou září.“
Učedníci mají nabrat to Ježíšovo/Boží světlo do vlastních očí, aby až přijde tma, byli připraveni svítit.
A tma se skutečně v posledních kapitolách dostane ke slovu. Když Ježíš na kříži umírá:
“Bylo už kolem poledne; tu nastala tma po celé zemi“
Učedníky probudilo k životu až světlo velikonoční. Ale to je zde ještě daleko.
IV.
Je tedy v tomhle našem textu a v naší situaci nějaké světlo? Nebo je ten text výběrem předvelikonoční deprese a lidské neschopnosti věřit Boží věci?
Možná se vám to bude zdát legrační, ale je to ucho veleknězova sluhy!
Malého napravení násilí, překročení té zloby na obou stranách, drobné narušení toho, co všichni očekávají. Násilí na nepříteli. Takový malý odlesk toho Božího uprostřed temnot. Uzdravené ucho – to může být takový symbol naděje že tma, když se dere k vládě, a když už i má moc, tak to není nikdy definitivní, že to má skuliny, kterými do temnot září světlo. Boží světlo.
V tom příběhu i v našich životech je mnoho znepokojujícího. Ale o to více je upokojující, že Boží milost, Boží cesta za člověkem a dovnitř celého stvoření se zatknout, zhasnout, vypnout, nedá. Amen.