Matouš 6, 13a (1. čtení: 1 Mojžíšova 2,15-17; 3,1-7)
I.
V minulých kázáních jsem řekl, že prosba o posvěcení Božího jména je v Otčenáši asi ta nejvíce záhadná. Troufám si říci (můžete se mnou samozřejmě nesouhlasit), že prosba „neuveď nás v pokušení“, je prosba nejvíce obtížná. Možná by se dalo říci: pohoršlivá.
Pokušení se totiž obvykle chápe jako něco negativního. Samozřejmě pokud pomineme zavádějící užívání tohoto slova třeba ve spojení „sladké pokušení“ v reklamě na čokoládu či zmrzlinu. A nebo pokud pomineme jeho zjednodušené užívání ve smyslu milostných avantýr, i když i tahle oblast jistě s tím závažným významem slova pokušení souvisí.
My zde prosíme Boha, aby nás do pokušení neuváděl. Zde je ten kámen úrazu: proč by Bůh nás měl aktivně vést do něčeho negativního? Vyznáváme přeci, že Bůh je láska. Věříme, že pro člověka chce to nejlepší.
Směřuje to k otázce: je vůbec myslitelné, aby Bůh mohl vést do toho souhrnu okolností, které vedou k něčemu nedovolenému, špatnému? Do okolností, které vedou k nelásce? Tak bychom totiž mohli také pokušení pojmenovat. Prosba je to obtížná, protože je zde ve hře náš obraz Pána Boha. Je skutečně tím milujícím Otcem, který nám dává chléb a odpouští naše viny?
Tato obtížnost prosby je známá po celé dějiny přemýšlení nad modlitbou Páně. Už v bibli to stojí: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí.“ (Jakub 1,13 –14) Již od dob staré církve se teologové snažili zdůraznit: Bůh právě že není ten kdo vede do pokušení! Podobně to chápali reformátoři: „Bůh sice nikoho nepokouší, ale my těmito slovy prosíme, aby nás Bůh chránil a zachovával, aby nás ďábel, svět a naše tělo neoklamali a nesvedli do falešné víry, zoufalství a jiného velkého zahanbení či neřesti, a jestliže se v takovém pokušení přece ocitneme, abychom přece nakonec nad ním vyhráli a zvítězili.“ (Martin Luther v Menším katechismu) Římský biskup, papež František navrhl, aby tato prosba (ovšem v italské verzi modlitby) zněla: „Nedopusť, ať nepodlehneme pokušení“.
II. Zkouška
Když nad tím přemýšlím, vyznávám, že tuhle prosbu neumím chápat jinak než takto. Tedy tak, že to je prosba o to, abychom pokušení, když už přijde, nepodléhali. Ale co je to vlastně to pokušení? Kam nás vlastně Bůh nemá uvádět? O co prosíme, aby v našem životě nenastalo?
Nejdříve co zmíněné pokušení není. Asi to není ta situace, kterou bych spíše nazval zkouška. Kdy se musíme osvědčit. Osvědčit svou víru, lásku, naději. Své lidství. A je velká naděje, že také obstojíme. Neprosíme v té prosbě o to, aby nás minuly ty situace, které člověka posouvají dál, které člověka vnitřně tříbí. Kdy člověk třeba i něco pokazí. A co se nejprve skutečně může zdát beznadějné. Ale pak se objeví naděje, že se to může napravit, udělat jinak. Udělat lépe. O takové situace bychom spíše měli prosit, aby nás do nich Bůh uváděl.
Neuveď nás v pokušení také rozhodně neznamená – chraň nás před světem a jeho výzvami. Není to prosba o odvrat od světa a jeho dějů! Není to prosba, abych byl ušetřen činit někdy i riskantní rozhodnutí, i když nevím, co mě čeká a jak to dopadne.
Neuveď nás v pokušení – to není prosba, aby nás minuly ty situace, která nás vnitřně posilují a posouvají dál. Jak se říká lidově: „To, co nás nezabije, ale posílí.“ Jak o tom mluví Pavel: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1 K 10,13)
III. Pokušení
Myslím, že to pokušení, o které prosíme, aby nás minulo, je ještě něco závažnějšího. Je to prosba, abychom se nedostali do okolností, které by nás zdrtily. Na které bychom nestačili. Co by bylo nad naše síly. Je to prosba, abychom se nedostali do situace, kdy bychom provedli něco, co by roztočilo kolo zla a rozvratu. Ve vlastním životě. Ale také v životě druhých. Je to prosba, aby člověk se zapálenou sirkou nechodil do suchého, vyprahlého lesa, kde by mohl založit oheň nedozírných rozměrů. Je to prosba o to, abych si uvědomil, že v této situaci tu sirku je třeba sfouknout. Je to prosba, aby člověk nebyl nevratně přemožen lží, nepravdou, strachem, neláskou, nevírou.
Podle biblického myšlení je hlavní pokušení nedůvěřovat Bohu. Nevidět v něm Otce. Vidět v Bohu toho, který svévolně zkouší, pokouší člověka, nakládá mu, jak se mu zlíbí. Pokušení vidět v Bohu toho, který „zakazuje jíst ze všech stromů v zahradě“, jak to nakukal had Evě a Adamovi, i když Bůh zakázal jíst jen ze stromu jednoho. Nebo vidět v Bohu někoho, jehož slovo neplatí: „Nikoliv, nepropadnete smrti, když ze zakázaného stromu pojíte,“ jak nakukal had Evě, i když Bůh řekl, že právě po jídle plodů z toho stromu Adam propadne smrti.
V modlitbě Páně prosíme, aby nás minula tato vážná věc. Ale tato prosba je nesena dobrou zprávou: Kristus zakusil na sobě všechna pokušení a obstál v nich. A v jeho moci i my obstojíme. Možná budeme procházet zkouškami. Ve světě je vždy dost příležitostí k tomu, aby člověk nevěřil v Boží dobrotu a v dobrotu stvoření.
Ale tím se člověk nemá nechat očarovat. Bůh nám dá sílu mu důvěřovat, že síly lásky jsou silnější než síly zla. To je evangelium, ke kterému se upíná naše víra. Právě takto prosbě rozumím: „Dej nám obstát ve zkouškách, které zvládneme. A ať se nám vyhnou ty, které bychom buď této životní etapě nebo ve svém životě vůbec nezvládli.“