(Upravená verze kázání, které bylo prosloveno 20. září 2019 ve sboru Sjednocené evangelické církve Francie v jihofrancouzském Clermontu-l´Hérault, v rámci diakonicko-sborového výjezdu do tohoto regionu 14.-21. září t.r.)
1 Korintským 13, 13 (1. čtení: 1 Kor 13)
“A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.”
Sestry a bratři,
slyšeli jsme jeden snad z těch nejznámějších veršů bible a Nového zákona. Apoštol Pavel v něm vyjmenovává to nejdůležitější v životě křesťana. Ano to nejdůležitější v životě každého člověka: víra, naděje, ale především láska. Římsko-katolická tradice víře, lásce a naději říká „božské ctnosti“. Protože díky nim může být člověk ve vztahu s Bohem
Naše církev (Českobratrská církev evangelická), vychází ve svém učení také z tradic Jednoty bratrské. Jednota bratrská měla jeden důraz, o nějž bych se s vámi chtěl podělit (a o nějž jsem se dělil s našimi sestrami a bratry ve Francii), a který se právě týká víry, lásky a naděje. Jednota bratrská rozlišovala věci, které jsou pro spásu člověka podstatné a věci, které jsou podstatné méně, sekundární. Bratři užívali slovo „služebné“.
Na věci podstatné je možné z hlediska bratří nahlížet dvojím způsobem: z hlediska člověka a z hlediska Boha. Z hlediska člověka jsou podstatnými věcmi právě víra, láska a naděje. Z hlediska Božího to jsou Boží milost, význam Ježíšova příběhu a dary Ducha svatého. Bůh a jeho dílo je ta nejpodstatnější věc v křesťanství. A on se s člověkem o toto dílo dělí. Bůh dává člověku sám sebe. A tak v něj můžeme věřit, milovat sebe a své bližní. A také mít nadějí. Že Bohu patří budoucnost. V našem světě. A také přes hranici smrti.
Věci služebné jsou také důležité. Bez nich bychom o Bohu nevěděli. Jsou potřebné, ale ne však bezpodmínečně. Jsou „jen“ nástrojem, takovým komunikačním kanálem, který Bůh používá, abychom se o těch skutečně podstatných věcí dozvěděli. Věci „služebné“ je vše to, co se nám někdy v církvi zdá jako nejpodstatnější: je to právě sama církev. Skutečností služebnou byla pro bratry i bible, Písmo svaté. Ale také kázání a svátosti. Věci služebné: právě v nich spočívá dnes rozdělení křesťanů. Lišíme se v tom, jak chápeme církev a svátosti. Ale v tom nejdůležitějším jsme jednotní (byť i chápání těch podstatných věcí se od člověka k člověku a od konfese ke konfesi mohou lišit)!
Život Jednoty bratrské byl vždy určen velkým vědomím jisté výlučnosti. Jednota bratrská byla církví malou, během svých dějin církví skoro neustále pronásledovanou – více či méně. Měla všechny předpoklady zahořknout vůči světu a vůči ostatním církvím. To se ovšem nestalo. Bratři si byli vědomi své jedinečnosti. To však bratry nevedlo do izolace. Jejich program byl i na svou dobu podivuhodně otevřený a ekumenický. I ostatní církve byly pro bratry „jednoty“ té jedné církve Kristovy. I církev římsko-katolická.
Proč o tom mluvím? My žijeme v jiné době než bratří. Žijeme uprostřed společnosti, která je z velké části sekularizovaná. Ale z části nábožensky pluralitní. Máme zde různé duchovní proudy, více či méně tradiční. Které si mnoho lidí navíc různě kombinuje. Uprostřed toho ať my čeští evangelíci, ať evangelíci francouzští, kteří nás minulý týden hostili, žijeme. Jsme menšinou, a ještě jako evangelíci menšinou ve stínu římsko-katolických sester a bratří. Možná se ptáme: jak se orientovat v této situaci? Mnozí zažívají velké znejistění. Jak si uvědomit jedinečnost vlastní pozice? A zároveň: jak nacházet mosty k těm, kteří „k nám nepatří“, kteří jsou jiné křesťanské konfese, jiného světového názoru? Nebo dokonce jiného náboženství? Jak se nezatvrdit ve vlastním přesvědčení až do náboženského fanatismu, jehož hořké plody vidíme okolo sebe stále více?
To bratrské rozlišení na věci podstatné a „služebné“ mi pomáhá nacházet východisko. To podstatné je Boží milost, Kristovo dílo a dary Ducha. To máme společné se všemi křesťany. A rovněž víru, naději a lásku. V těch věcech služebných se lišíme, a to není možné zastírat. Každý máme své pojetí, „svoji pravdu“, která je v mnohém neslučitelná s těmi druhými. Ale tyto rozdíly je možné a nutné vydržet! Právě kdykoliv si připomeneme ty věci podstatné.
A nejde jen o vztahy mezi křesťany. Ale i vztahy k lidem bez náboženské víry a příslušníky jiných náboženství. Někdo by mohl říci, že se od nich lišíme právě v těch věcech podstatných. Ale Boží milost, Kristova láska a dary Ducha svatého mají i svou – řekněme – neviditelnou podobu. Nebo přesněji řečeno: církevně neviditelnou podobu. Máme zkušenost s tím, že i církevní věřící můžou být tím, jak žijí, vzdáleni od Boha. A také máme zkušenost i s tím, že i lidé mimo církev svědčí o tom, že ty podstatné Boží věci jim nejsou vzdáleny: Tím, co takoví lidé činí. Je to právě láska, její skutky. I za hranicemi církví lidé milují a dělají velké skutky milosrdenství a odpuštění. A potom je tu naděje. Křesťanská naděje rozeznává jasné obrysy Božího království i za hranicí smrti a naší pomíjivosti. Tato naděje je však přítomna, možná nevědomě, i tam, kde lidé usilují o lepší uspořádání světa. O takové uspořádání světa, kde je důležité milosrdenství, soucit, odpovědnost za stvoření. Je to ona jistota, že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne, jak definoval naději náš prezident a mocný inspirátor Václav Havel, který sám měl k církvi rezervovaný vztah.
Ta víra, naděje a láska praktikovaná za hranicemi církve potřebuje tu naši křesťansky a církevně určitou. Bez určitého vyznání křesťanské naděje se neobejdeme. Ale vždy ve vědomí, že každé naše vyznávání a konání v církvi je vždy věcí předposlední, služebnou. Ty podstatné věci má ve své ruce Bůh sám. A rozdává je, jak on sám chce. Ať tedy víra, láska a naděje zůstávají těmi nejpodstatnějšími věcmi, ctnostmi či hodnotami v našich životech! A ať je objevujeme i tam, kde bychom to nečekali! Sláva Tobě, který jsi těchto podstatných věcí zdrojem! Amen.