Galatským 5, 1–6 (1. čtení: Deuteronomium 5, 1–7)
Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho. Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti. My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.
I.
Hledat, co spojuje. To je klíčová hodnota. To platí pro všechny oblasti života. Uvědomujeme si to o to palčivěji, když jedno z hesel dneška je rozdělení – ve společnosti, v národě, ve světě. Ale i v církvích. Pro život víry je hledání toho, co spojuje, hodnotou klíčovou. Hledání mostů a propojení – o to jde v ekumenickém dialogu. Ale i v dialogu mezináboženském.
My žijeme na zemi plné rozdělení. Ale také plné mnohosti různých tradic a nároků na pravdivost. A tak se také musíme vymezovat a občas polemizovat. Kde nemůžeme jinak než někdy také pojmenovávat rozdíly. Než pátrat po tom, v jaké jedinečné tradici jako křesťané a evangelíci stojíme.
Polemika – to je to, co také dělá apoštol Pavel v tom úryvku listu Galatským. Pojmenovává i to, co spojuje: Kristus. Ale mluví také o tom, co rozděluje. V minulém kázání na den díkčinění jsem mluvil o sbírce pro Jeruzalém – jako symbolickém činu křesťanů z bývalých pohanů, kterým měla být zdůrazněna jednota s křesťany v Jeruzalémě. Mělo to být znamení jednoty navzdory rozdělení.
Co obě skupiny rozdělovalo, byl jejich vztah k židovské tradici, k židovskému zákonu. Konkrétně: jednalo se o obřízku. O ten citlivý chirurgický zákrok, týkající se mužů, jehož biologické detaily zde nechci rozebírat. Provedení této drobné operace bylo a je dodnes rozlišovacím znamením příslušnosti k židovskému národu a k židovské tradici. Převzali ji později také muslimové. Podle knihy Genesis tento chirurgický zákrok přikázal Abrahamovi sám Hospodin – na znamení mezi smlouvy mezi Hospodinem a svým lidem. (Gen 17,10) A právě tato z našeho pohledu drobnost byla pro židy něčím naprosto zásadním a podstatným. Znamením příslušnosti k Božímu lidu, k Bohu, který ve svém zákoně zjevil svou vůli, kterou je třeba dodržovat.
A Pavel toto naprosto zásadní znamení židovské jedinečnosti odmítá. Nepovažuje to ani za nic neutrálního, kdo je křesťan a obřezává se, nemůže hovořit oběma „jazyky“ najednou. Jestliže někdo stále považuje obřízku za podstatnou pro víru – nemůže mluvit tím novým jazykem – jazykem víry v Krista.
Zde není možný kompromis. Zde platí buď a nebo. Pavel volí tvrdá slova: obřezanému jeho přihlášení se ke Kristu není nic platné, stává se otrokem, pozbývá Boží milosti.
Je třeba se v tomto bodu židovskou tradicí rozejít. Ne ve všem. I Pavel – křesťanství – považuje židovskou tradici za důležitou. Ale to má své meze. Tyto meze symbolizuje obřízka.
II.
Reformace církve – i ta znamenala v něčem radikální rozejití se tradicí, která do té doby platila za posvátnou a neměnnou. Bohem ustanovenou. Ve jménu poznané pravdy evangelia.
Nebyl to samozřejmě rozchod naprostý. V jednom z minulých kázání jsem řekl, že poznáváme, že ty podstatné věci nás s římsko-katolickou církví spojují. Ale přesto to byl rozchod. Kdy víme, že se v mnoha věcech nemůžeme vrátit zpět k tomu, jak to chodí právě v této církvi chodí.
Konkrétně: To se týká třeba právě „dušiček“, „Vzpomínky na všechny věrné zesnulé“, kdy římští katolíci nejen vzpomínají na své blízké zesnulé, ale také se za ně modlí (a lidé obecně, křesťané všech konfesí, ale i lidi necírkevní chodí vzpomínat na své blízké na hřbitovy).
Modlitby za zesnulé je pro římské katolíky důležitá kvůli myšlence očistce. Očistec je místo, kde lidé zesnulí ve víře odpykávají trest za hříchy na zemi, které během života nestihli odpykat. Evangelická tradice tuto myšlenku odmítla jako nebiblickou. Jakkoliv je z určitého úhlu pohledu vlastně sympatická, že zde na zemi jsme se svými blízkými zesnulými propojeni, a tak bychom pro ně mohli ještě něco udělat – svými modlitbami. A katolické uctívání svatých je jakoby druhou stranou této myšlenky – že lidé, kteří díky své svatosti „přeskočili“ očistec, mají účast na tom, co se zde děje u nás na zemi. Z pokladu svých zásluh, který je spojený s pokladem zásluh Kristových, potom lidem na zemi pomáhají ke spasení.
Evangelická víra, že my, co se týče našich drahých zesnulých nemůžeme již nic ovlivnit však je založena na velké naději. Že totiž Ježíš Kristus sám učinil všemu zadost. Nemusíme se v nejistotě z vyslyšení obracet na jiné prostředníky. Moc Kristovy oběti je dostačující. Naše naděje je, že naši drazí zesnulí jsou již plně v Boží náruči.
III.
Reformace – ta může mít dvojí podobu. Někdy je třeba se od něčeho odvrátit. Odejít. Vydat se do neprobádaného území. Tak tomu bylo třeba právě s odmítnutím očistce či uctívání svatých.
Reformace: to však také může mít podobu, když se k něčemu se vracím. Od čeho jsem nerozvážně odešel. Něco starého a ztraceného objevuji. Třeba se vrátit k prostotě, která byla překryta nánosy makeupu a honosnosti a pompy. Právě reformační důraz na Boží milost, na to, že spásu máme pouze v Kristu a ve víře, beze všech prostředníků a mezičlánků – to byl návrat k biblickému pokladu, který se během dějin pomalu vytratil. A který samozřejmě objevily v průběhu staletí i ostatní církve. Není vázaný jen církve reformační.
Obojí se samozřejmě může přehnat. Když se to přežene s tím odvratem, přetrháním tradic – pak se většinou mluví o revoluci. A když se to přežene s tím návratem k tomu osvědčenému a starému – pak se užívají slova jako staromilství, restaurace. A nebo si můžeme vzpomenout na příběh o Lotově ženě, která se příliš ohlížela do minulosti, až zkameněla.
Církev, podle evangelické tradice se má reformovat neustále. Nemá ani se přitom trhat ode všeho co bylo, ani nemá jednostranně lpět na nějakém strnulém obrazu minulosti. Vědomí potřeby reformace vede k otázkám: v čem je potřeba provést reformu ve vlastním životě? A také v té naší vlastní tradici? Co brání nám dnes žít a zvěstovat tu svobodu, kterou nám vydobyl Kristus? Co je tou „obřízkou“ pro nás dnes? Na čem dnes – v Kristu Ježíši – už nezáleží? Jaké formy a podoby našeho církevního život jsou na překážku? Na překážku tomu, abychom byli více spojeni s Bohem. Aby se v našem světě stále více uplatňovala láska, která přemosťuje spory, která dokáže vydržet rozdíly.
V tomto hledání a tázání nejsme sami. Je tu boží Duch, v jehož moci žijeme. On je dárcem naší víry, on nás nenechá na pokoji, abychom nepřestali hledat a uskutečňovat ten jeho, ten Boží pokoj.