Matouš 6,33 (1. čtení: Matouš 20, 1-16)
Pokřtili jsme malou Dorotku. Pro její křest jsem jí vybral verš z Matoušova Evangelia: „Hledejte především Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.“
Boží království, Nebeské království, Nebe, Nebesa, to je to, o co máme usilovat, hledat to, Boží království je to, kde máme mít svůj uvědomovaný smysl života, svou identitu, svou naději, víru, kde máme hledat, co je to opravdová láska a soucit, kde je skutečná pravda, svoboda právo atd.
Jenže co to je, to Nebeské, Boží království? Mluví se o něm po celé naše dějiny, existuje úžasné množství všelijakých člověčích představ, často bizarních, kde to království je, jaké to v něm je, zda už někde existuje, či kdy teprve nastane, kdo do něho vejde, kdo tam smí a kdo nesmí – o takovém kádrování se lidé zajímají nejraději, kdo patří do nebe a kdo nikoliv. Je o tom řada anekdot, jak svatý Petr zpovídá před nebeskou bránou zesnulé….
Ježíš o Božím, respektive nebeském království mluvil velmi často, nikdy však neučil podobné naivní představy, které často šířila i církev.
Ježíš se nikdy nedopustil toho, aby podával nějaké definice či ucelené náboženské představy. Ježíš nikdy nemluvil o Božím království jinak než tak, že vypráví podobenství, příběh. Vždycky slyšíme nejprve: S Božím královstvím je to jako když…. a pak přijde vyprávění příběhu, podobenství.
Třeba vyprávění o těch dělnících na vinici, které je základem našeho kázání, či vyprávění o nemilosrdném služebníku, či o pokladu ukrytém v poli, o krásné perle, o pleveli mezi pšenicí, o kvasu v těstě, o hořčičném zrnu, o rybářské síti…atd. Nikdy neslyšíme od Ježíše: Je to tak a tak a běda, jestli tomu někdo nevěří.
Boží království stejně jako cokoliv jiného v duchovní sféře nemůžeme a nesmíme definovat. Všechno to neviditelné a nejdůležitější v našem životě musíme hledat, objevovat, rozpoznávat. Řeč o základních věcech lidského ducha nikdy nesmí být předmětná, materiální, definitivní. A nikdo si také nesmí myslet, že má na Boží věci patent, že jim rozumí.
Myslím, že je důležité si uvědomit, že pro Ježíše Boží království není něco, co by bylo někde mimo nás a až po životě. Boží království je pro něho požehnaný, dobrý stav věcí už také zde na zemi. Je to název pro to, jak by to s námi mohlo být, kdybychom měli drobet víc důvěry v Boha, víc rozumu a moudrosti, víc zájmu o to, co je kolem nás, kdybychom byli drobet laskavější a milosrdnější než jsme.
Když se nám to někdy podaří a my třeba někomu odpustíme a on to odpuštění přijme, tak jsme ho vzali na výlet do Božího Království. Tam, kde člověk druhého chápe, respektuje, miluje, snáší ho, žije pro něho, obětuje se, tam pokračuje dílo Ježíše Krista a tam přichází ke slovu Boží moc. Tu když hledáme, pak všechno ostatní nám bude přidáno.
Ježíš ke království Božímu přirovnává ono podivuhodné jednání majitele vinice. To je právě v podobenství zásadní. My určitě rozumíme těm dělníkům pracujícím v podobenství od rána. Zatímco my zbožní dřeme na Hospodářově vinici, na Božím království, ti, co tu s námi nepracují, nejsou, si zatím někde užívají a my o to přicházíme. Často jim závidíme, když si představujeme, co všechno by se dalo mimo tu vinici podnikat. Co všechno bychom si mohli dovolit, nemít víru, zábrany a svědomí! A máme proto často pocit, že ti později najatí dělníci ke všemu přijdou lacino. To je přece do nebe volající nehoráznost – našeptává nám naše malorysost! Vzpomeňme na podobné podobenství o marnotratném synu, na toho hodného bratříčka, který nebyl schopen přijmout toho ze samotného dna vracejícího se bratra, protože zatímco on, chudák, dřel u svého otce, bratr si údajně užíval!
Ale Ježíš naše náboženské představy obrací: V tom podobenství o dělnících nepanuje mimo vinici nějaká záviděníhodná radost. Zatímco ti na vinici pracují na smysluplném díle, ti, co stojí na tržišti světa, nemají co na práci a nevědí, co počít se svým časem. Nikdo je nenajal. Stojí nečinně a bezcílně ubíjejí čas. Kdyby Ježíš mluvil jazykem dnešní psychologie, řekl by, že prožívají existenciální frustraci. Teprve odchodem na vinici nacházejí smysl života. Vinice je v příběhu místem žádoucím, zaslíbeným, kam vidíme ty šťastnější celý den průběžně odcházet.
Co to znamená? To, že jsme povoláni na vinici nebeského království, to je naší výsadou, naším nezaslouženým nalezením smyslu našeho konání, a ne trpnou obětí. Poté, co si nás na tržišti světa Ježíš najal, smíme brát účast na úžasném, smysluplném díle království nebeského, a to již tady a teď. To je smysl křtu – i toho dnešního, Dorotčina.
Podobenství o dělnících na vinici – ostatně jako většina Ježíšových podobenství – je ovšem také a zejména Ježíšovou vědomou provokací našich zbožných představ o spravedlnosti. Ježíš své podobenství adresuje svým učedníkům a chce je podobenstvím pobouřit.
A tak nechá majitele vinice záměrně vyplácet mzdu nejprve těm posledním, co dělali na vinici jen hodinu, schválně před očima těch ostatních tak, aby ti první určitě viděli to, co budou považovat za nespravedlnost – a aby je to muselo nazlobit. A přiznejme – ono to zlobí i nás dodnes! I my máme pocit, že se tu děje něco divného při rozdílení odměn. Vždyť je to nehorázné: my se pořád lopotíme, a pak si někdo přijde na poslední chvíli a je odměněn stejně jako my!
Majitel vinice – v podobenství je to samozřejmě obraz samotného Boha – však argumentuje: je to můj majetek a já si s ním můžu dělat, co chci. A navíc ti první dostali přesně to, co měli slíbeno. Neděje se jim nespravedlnost, jenom jsou zváni k tomu, aby se naučili radovat z těch, kteří přišli na poslední chvíli. Podobenství nás zve k Božské velkorysosti. Učí nás Božímu milosrdenství a přejícnosti. Radostné vděčnosti z něho. Napomíná naši zapšklou náboženskou závist, vypočítávání vlastních zásluh a moralismus.
Vždyť to, že se někdo neangažuje pro Boží dobré věci, to už je trestem samo o sobě. Je to přesně naopak, než je běžná představa: život bez Boží vlády, tedy hřích, to není nic mámivě sladkého, a smysluplný život není nic trpce tíživého. Boží spravedlnost je opravdu jiná než ta většinová lidská.
Kristovská víra znamená dobrovolné a radostné přidání se k zápasu o správný stav věcí na tomto světě. Je to dobrovolné rozhodnutí a přesvědčení svobodných lidí, kteří jsou ochotni s radostí přijmout do prostoru svobody i ty, kteří přišli později, nebo až na poslední chvíli.
Život zasvěcený do Božích služeb pravdy a spravedlnosti je už sám o sobě odměnou. Ježíš nám říká: Vaše odměna je už to, že jste byli pozváni, že jste byli najati. Cožpak je něco krásnějšího a důstojnějšího než být přizván ke spolupráci s Bohem na jeho vinici? Povolání Boží je milostí, je darem, ne dřinou, za kterou bychom ještě chtěli nějakou zvláštní odměnu.
Kéž se i malé Dorotce stane život krásnou smysluplnou cestou, nádherným příběhem neustálého hledání a nalézání skutečné životní radosti! Amen.